Ilustrační foto FOTO: pixabay.com
FOTO: pixabay.com
Když jsem si prohlížel fotografii Reuters s očkováním jednaosmdesátiletého britského pacienta jménem William Shakespeare proti novému koronaviru, uvědomil jsem si, kolik symboliky lidského umu, poznání, ale i zápasu s nepřízní osudu i lidskou malomyslností a pochybováním v té zprávě je.
Naděje
Pro miliony či miliardy poutníků dnešním globalizovaným světem přichází s fotografií pana Shakespeara naděje, že se dočkají a přežijí. Pro statisíce přichází vakcína pozdě, na infekci covid-19 již zemřeli. Pro několik případů v mém okolí navíc s trpkým pocitem, že zemřeli předčasně nebo zbytečně v důsledku všeobecného podcenění nemoci, zanedbání včasné obrany nebo na politicky motivované zpochybňování včasné a preventivní obrany proti nemoci a vážnosti jejího globálního šíření.
Stáří jako přítěž
Za jménem historického dramatika je ukryto i mnoho motivů lidské hlouposti a pokleslých mravů. Například u „expertů“ argumentujících tím, že by postižení stejně zemřeli na své vlastní nemoci či v důsledku fyzických handicapů, jako je obezita, nebo na stáří provázející nemoci napadající nervový a mozkový systém. Jde o eticky i civilizačně nepřijatelný argument, který jde proti celé evropské kultuře budování veřejného zdravotnictví. Prošli jsme také iritující debatou o tom, kdo zemřel „s covidem“ a kdo „na covid“, až nás data úmrtí přesvědčila o hlouposti tohoto rozlišení.
V civilizačním protisměru
Pro sociologa je ohromující, jak rychle tyto debaty otočily znaménko jednoho z hlavních indikátorů kvality života, o kterou západní civilizace usiluje – délky dožití, prodlužování věku a růstu podílu obyvatel v pásmu nad 70 let. Právě naše země je omračujícím příkladem toho, jak moderní medicína, farmacie i svobodné poměry přidaly dnešním generacím celou dekádu. Ta není jen o aktivním stáří, ale promítá se i do bezmála desetiletého posunu věku narození prvého dítěte ženám/matkám, kterým se rozevřel životní čas pro vzdělání a zahájení profesní dráhy. Přidala se nám dříve neznámá dekáda života po ukončení hlavní profesní dráhy, kterou jsme kdysi záviděli našim západním sousedům, protože mohli cestovat a ze svých důchodů žít déle kdekoli po světě.
Zdraví nebo ekonomika
Poměrně brutální debata o tom, zda zdravá ekonomika, nebo zdravé a bezpečné stáří, byla rychle rozhodnuta přetížením zdravotnictví a jednotek intenzivní péče. Extrémní situace přispěla k pochopení, proč je třeba bránit i rizikové skupiny za cenu omezení ekonomiky. Vykašlat se na zdraví některých nakonec stejně ekonomiku zastaví. Nicméně to, čím byla dříve kvalita života v dlouhověkosti, se citelně posunulo do pásma společenských rizik, zátěží a kvalit podmíněných nezanedbatelnou hospodářskou zátěží.
Školy jako bariéra
Do protisměru zacílení moderních společností jsme se dostali i v zásadním industriálním posunu v přenesení vzdělání dětí mimo rodinu, do veřejných škol. Tam se pandemie rychle a bezpříznakově rozběhla, a tak bylo nutné školy zavřít a vrátit děti do rodin a k distančnímu vzdělávání. A opět krok, který bezmála zastavil ekonomiku. Tolik proklínané veřejné školství, vzdělávání a výchova mimo rodinu viditelně konstituuje moderní společnosti. Nejen pro rovnější šance dětí a jejich uvolnění z determinace sociálním původem, ale i pro otevřenou a mezigeneračně sociálně prostupnou rodinu, kde mají i oba rodiče a zejména matky své společenské a životní šance k uplatnění. Dnes dost zřetelně vidíme, kolik nerovností v rodinných podmínkách dětí škola překonává a jak různorodě je k tomu vybavena a připravena, kvalifikaci a podmínky učitelů nevyjímaje.
Doma o samotě: kultura a sport bez diváků
Extrémně až existenčně těžký je dopad pandemie na kulturní, společenský a zábavní život, umění, sport a sociální vyžití, od restaurací po víkendové výlety, dovolené, cestování, turistiku, a exotické kulturní zážitky. Nárůst sociální izolace a osamocení, nucené separace rodin a jednotlivců, jsou vůči dosavadnímu způsobu života zcela protisměrné.
Home office a kyberneticky, prosím!
Samozřejmostí je i expanze práce z domova, přechod do virtuálního prostoru v poradách, jednáních a přednáškách. Kdo by ještě dnes letěl přes půl Evropy nebo světa na schůzku? Ale kdo by dnes odmítl účast na virtuálních debatách nebo přednáškách z vlastní profese nebo byznysu? Firmy, které se nezačnou rozhlížet po menších kancelářích nebo zaměstnancích z jiných zemí či kontinentů, to budou míst stále těžší.
Neuróza strachu a stresu
V horizontu pouhých dvanácti měsíců pandemie zasáhla, rozbila nebo změnila náš společenský, profesní, hospodářský i sociální život. V jistém smyslu je pandemie hlubším zásahem do společnosti, našich vztahů a způsobu života než do zdravotních poměrů a než si vůbec dokážeme uvědomit. V řadě oblastí mají změny průmět až do subjektivních a emocionálních prožitků, psychologie a změny motivů našeho jednání a každodenního života. Strach o blízké, strach z vlastní nemoci, ze smrti nebo nekontrolovaného sociálního šíření nemoci má samozřejmě neurotizující efekty a dopady, diferencovaně v různých sociálních prostředích a vrstvách.
Strachem vnucená omezení budou mít delší nebo trvalé otisky v naší psychice a chování. Budou dopadat i na sociální vnímání a obavy, že mne druzí nakazí, že chování některých společenství a prostředí je pro mne více nebezpečné a tím latentně nepřátelské. Zde jsme již na pokraji animozit a možných paranoidních nebo antagonických reakcí vůči sociálnímu okolí. U těch, kdo jsou zároveň ohroženi zdravotně a například i ekonomicky a sociálně, jako neúplné rodiny, samoživitelky zbavené šance pracovat a mít plat, mohou být stigmata zcela konkrétní, spočítatelná, materiální a existenční, nevyjímaje společenský propad a vyloučení.
Podvod a mocenská past
Vyklenutý Shakespearův svět by nebyl úplný bez přítomného zla cíleně rozvracejícího poměry a napadajícího zesláblé a zraněné. Ani dramatický motiv zlovůle a záměrného ničení v naší situaci nechybí. Mohutná koncentrace našeptavačů zla v konspiračních teoriích o původu pandemie v kapitalistickém světě a v kybernetizaci života, mezi Billem Gatesem, sítěmi G5 a Georgem Sorosem, i jejich snahou ovládnout nás i svět, dosáhla velké intenzity v podzimních měsících. Konspirace proměňující již tak komplikovanou pandemii do mocenského záměru ovládnutí chování, myslí i organizace společnosti včetně státu, se v našem regionu vnuceně objevily a uchytily v celé společnosti, v mezilidské komunikaci, a především v českých dezinformačních médiích.
Bombardování bez obrany
Snaha zejména Ruska oslabit nás rozkladem důvěry ve vědu, ve smysluplnost vládních hygienických, regulačních a ochranných opatření a nakonec i ve vývoj, kvalitu a smysluplnost vakcinace penetrovala sociální sítě, komunikaci mnohých věkových a sociálních vrstev a přivedla nemalé množství lidí k nedůvěře a pouličním protestům proti snaze chránit zdraví a životy. Nepřekvapí, že se na této aktivitě svezla některá veřejně známá jména z politiky, zábavního průmyslu a kultury, která změnila a potvrdila pocit mnoha lidí, takže se propadli na úroveň manipulovaných obětí mocenských poměrů, objektů svévole a nesvobody. Jsme objektem útoku a trvalého dezinformačního bombardování a nebráníme se. Nevedeme veřejnost k pochopení situace a k obraně před dezinformacemi, natož před pachateli útoků proti veřejné ochraně zdraví.
Samozřejmě i dezinformace těží z chaosu ve veřejné politice, která sama podlamuje svou důvěryhodnost, stejně jako z oportunismu některých bývalých či budoucích zlatokopů veřejných peněz. Ale nakonec žije především z hlouposti a podcenění celé agendy a ignorování dezinformačních operací na úrovni vlády, odpovědných ministerstev. Vládní exekutiva přetížená zdravotní a materiální agendou ani neregistruje, že jsme objektem nepřátelských operací v základní odhodlanosti a společné potřebě se pandemii bránit. Východní nebo doslova asijská zlovůle postupně změnila hlavní hrozbu pandemie a nemoci na problém naší západní vůle k ochraně před touto nemocí, vytvořila tak hrozbu z nás samých a ze schopnosti naší civilizace používat rozum, vědu a výzkum pro naše přežití.
Lze obnovit zdraví bez důvěry?
Může se zdát, že s vakcinací tyto problémy zmizí, ale to je nejspíše chybná úvaha. Povaha problému není totiž jen zdravotní, ale také společenská, sociální a psychologická. V dnešní situaci nebude vakcína pouhým nástrojem individuální ochrany zdraví, nýbrž nástrojem regenerace a překonání společenských antagonismů, poklesu neurotizace a obnovení důvěry ve společnosti. Vakcinací si každý z nás nejen zvýší ochranu před nemocí, ale otevře cestu k návštěvám koncertů, sportovišť, k plné pracovní aktivitě, k obnovení školní výuky. To vše s předpokladem, že svou imunizací nebudu ohrožovat druhé, stejně jako se postupně takto zabezpečí všichni (nebo alespoň drtivá většina), aby ve společnosti nezůstala enkláva fundamentálních odpůrců a potenciálních nositelů dalších rizik, mutací, onemocnění a zdravotní i sociální „infekce“. Vakcína není jen zdravotní nástroj, ale také nástroj obnovení solidarity ve značně narušené a rozbité společnosti, kterou potřebujeme revitalizovat stejně jako zdraví i ekonomiku.
Elity a „elity“
Nebudu v tomto kontextu rozebírat význam odolnosti nebo „srabáctví“ některých veřejných činitelů. Ale formuluji zde základní tezi v tom smyslu, že kdo si ve veřejném životě nepřipustí právě prvek solidarity a nezbytné důvěry, který vakcína proti covid-19 nabízí, nemá již dále ve veřejném životě co dělat. Doufejme, že takových „postav s dýkou“ za pomyslným shakespearovským závěsem bude minimum a dokážeme se jim ubránit. Největší slabinou vládní exekutivy v celé krizi by byla neschopnost anticipovat a číst budoucí vývoj z dat, nerespektovat je a nekonat s kvalifikovanou vizí, nýbrž s politickým děsem z blížících se voleb v zádech.
Vakcinací budeme obnovovat nejen zdraví, ale základní důvěru sami v sebe, ve spolupráci celé společnosti napříč generacemi i sociálními třídami. Jsme na to připraveni? Snad ano…
PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
