KOMENTÁŘ / V předloze klasického westernu Sedm statečných, filmu Akiry Kurosawy Sedm samurajů, v jedné ze scén přicházejí ustaraní sedláci za starým mlynářem pro radu. Sotva se jim na jeho doporučení podařilo zajistit pro vesnici obranu před lapky, začali si dělat starosti s druhotnými potížemi. Mlynář Gisaku se jim nicméně vysměje: „Proč se starat o vousy, když můžete přijít o hlavu?“
Jistěže se podobný výsměch netýká případů válečných zbohatlíků – opovrženíhodných osob, které využívají všeobecné nouze k oškubávání bezmocných. Není na mávnutí rukou, jestliže si kdosi v bezprecedentní bezpečnostní krizi na rozdíl od ostatních připsal rekordní zisky a ještě hodlá „donekonečna“ demonstrovat za neomezené zachovávání nemravného a nenormálního stavu.
Případy podobné filmové návštěvě u mlynáře odpovídají spíše situaci, kdy člověk pro samé podružné starosti zapomíná na to, co jej ohrožuje především – a nedokáže se správně rozhodovat.
Sem spadají všechny kauzy přehánění významu určitého nepohodlí plynoucího z faktu, že je akutně nezbytné na prvním místě zajistit bezpečnost. Jestliže by se totiž situace rozvinula jiným způsobem, neměl by už jisté nikdo nic.
Lidé krčící se během bombardování v krytu například vesměs příliš neřeší, zda je jejich zásobování značkovými oděvy, francouzskou kosmetikou nebo kaviárem stále ještě na předválečné úrovni. Ovšem stojí za to uvědomit si zmíněné skutečnosti dříve, než se případně sami ocitnete v krytu.
Ty mimochodem právě zažívají v Evropě renesanci. Nejde už jen o Rumunsko, kde se kvůli ruským výhrůžkám ozbrojeným útokem začalo s aktivací programů civilní obrany již před několika lety. Dnes se protiletecké bunkry staví také v Polsku. A k obdobnému kroku přistupuje už i „bezpečné“ sousední Německo.
Jinými slovy, ať drůbež v populistických videích kdáká o čemkoliv, návrat Evropy k „normálu“, jaký znala před totální ruskou invazí na Ukrajinu, bohužel opravdu nehrozí. Tím spíše se to týká evropských území, která Kreml považuje za „svá“ a pouze „dočasně“ vyklizená.
Ty příšerné tapety!
V České republice ovšem zatím žádný podstatný program civilní obrany dosud aktivován nebyl. Také Fialův kabinet pokračuje v chronickém podceňování problematiky protivzdušné obrany a ochrany civilistů před leteckou válkou, kterýžto dlouhodobý trend nastolily ještě prvorepublikové československé vlády.
Babiš a Okamura ovšem křičí, jako by je na japonské značkové nože Fujiwara Shirogami bral, jen kvůli tomu, že náčelník generálního štábu hovoří o nutnosti připravit armádu pro případ krize. Představme si, co by asi vypuklo, kdyby navrch k tomu vláda schválila renovaci a výstavbu protileteckých krytů pro civilisty.
Ti, kdo se „nechtějí připravovat na válku“, zřejmě dávají přednost možnosti nechat se opět nachytat, obdobně jako na počátku covidové pandemie. Pokud by však spoléhali na „českého improvizačního génia“ a věřili, že v případě nouze zřídí protiletecký kryt doma v kuchyni pod stolem a v noci budou na 3D tiskárně vyrábět funkční kopie vojenské ochranné masky M-10M, budiž řečeno, že podobné představy jsou na hony vzdálené reálným válečným možnostem jednotlivce.
Současné mezistátní ozbrojené konflikty se vyznačují tak extrémní mírou ničení, že pokud náhodou nejste miliardář se zámečkem ve Francii, žádné množství soukromé improvizace nedokáže civilistu ochránit.
Nejspíš tedy i u nás časem dojde na krajský či státní program budování a renovace sítě civilních protileteckých krytů. Nebo by přinejmenším bylo záhodno následovat příklady prozíravějších sousedů, místo abychom zase hledali „specifickou českou cestu“ mířící vposledku k ruským či africkým životním reáliím.
A jestli se podobný program přes odpor opozice někdy projde, mějme, prosím, na paměti, co je skutečným účelem podobných staveb. Případné typicky české hudrování nad tím, zda a proč investor v interiéru použil levné „omítkové“ tapety z Bauhausu a jak by to kdo provedl mnohem více sexy, by se pak notně míjelo s faktem, že vyvolat povznášející pocit není tak docela účelem tohoto druhu staveb.
V bunkru bývá člověk bohužel zpravidla povznesen pouze tehdy, když jej po zásahu bomby vyhodí do povětří tlaková vlna výbuchu.
Užitečná zásada
Budou-li západní společnosti včas zodolněny a připraveny na nejhorší, využijí jediné reálné šance ovlivnit rozhodování psychopata v Kremlu. Člověka vládnoucího v zemi, kde se děti už ve školách učí zacházet s útočnou puškou Kalašnikov.
Jen pokud Putin uvěří, že to Západ myslí s obranou vážně a zbabělí politici typu Olafa Scholze, Roberta Fica či Andreje Babiše ho Moskvě nenaservírují na stříbrném podnose, existuje nenulová šance na zastavení kremelských válečných plánů.
Každé „signalizování“ slabosti směrem k Rusku v podobě přání „domluvit se“ má a v dalších letech vždy nezbytně bude mít za následek jen přitvrzení agresora a rozšíření jeho vojenských ambicí. Rádoby chytráci, kteří před rokem 2022 nesledovali minský proces a odmítají vzít na vědomí, že pouze v souvislosti s Ukrajinou Moskva roztrhala zhruba 400 mezinárodních smluv, skutečně představují ohrožení národní bezpečnosti. Nejde o žádnou legraci, přehánění, natožpak „nepřijatelné delegitimizování demokratické opozice“, jak zní od Babišových zastánců na samotném okraji levicového spektra.
Sekuritizace politiky kdysi byla strašákem veřejné debaty. Nakonec ji však probíhající ruská agrese do veřejné debaty přece vnutila a bohužel dnes představuje nezbytný minimální konsensus zodpovědných politických činitelů.
Kdo směrem na východ mává bílou vlajkou, stává se Putinovým kolaborantem – a činí tak zcela mimo mantinely racionální politiky národní bezpečnosti.