Ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Petr Mlejnek FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
FOTO: ČTK/Vondrouš Roman
Reportér z redakce serveru Seznam Zprávy Janek Kroupa si může blahopřát. Podařilo se mu dohnat ředitele civilní rozvědky Petra Mlejnka k rezignaci, protože udržoval styky s podnikatelem Michalem Redlem. Toho média začala v souvislosti s takzvanou kauzou Dozimetr obecně považovat za arciďábla.
Jistě, v současném kontextu je lepší, že Mlejnek uvolnil ministru vnitra Vítu Rakušanovi cestu k řešení situace kolem Úřadu pro zahraniční styky a informace, což je jedna z našich tajných služeb. Pro fungování českého mediálního, politického i právního prostředí je ale třeba vystavit zdrcující vysvědčení: Pod dojmem očišťování státu od údajných nekalostí zde došlo k prázdnému mediálnímu cirkusu ohledně obsazení funkce v rozvědce, u níž musí být v době války zachována maximální stabilita. Zájmy médií o jejich čtenost, zájmy investigativních novinářů o publikaci jejich skvělých „zjištění“ a zájmy opozice o témata pokořující vládu tu byly nadřazeny nad skutečné zájmy veřejnosti a nad bezpečnost státu.
Jak je vůbec možné, že reportér, který se ve svých investigativních kauzách jako každý jiný sem tam strefí vedle a sem tam správně, má v našem zmateném prostředí sílu zničit šéfa rozvědky, jemuž nebylo prokázáno žádné skutečné provinění a žádné skutečné selhání?
Jak je možné, že je u nás diskvalifikující, když média opakovaně omílají, že někdo udržoval s trestně stíhanou osobou nějaké styky, aniž by bylo jasné, že by povaha těchto styků měla nějaký závadný charakter a dotyčný o trestné činnosti nemohl zjevně nic vědět? Copak neměla celá minulá vláda každodenní styky s trestně stíhanou osobou, totiž s vlastním premiérem?
Jak je možné, že tento prázdný blábol o udržování kontaktů mezi Mlejnkem a Redlem od sebe navzájem zcela bezmyšlenkovitě přebírala média takzvaného seriózního střihu? Kde jsou seriózní editoři a šéfredaktoři, kteří by své redaktory vedli ke zdrženlivosti a zodpovědnosti a řekli jim: Pozor, nepřebírejte něco, co vůbec není tak jasné? Namísto toho se takřka v jednom šiku s neuvěřitelnou stádností všechna média včetně veřejnoprávních pustila do rozdmýchávání lidové hysterie a dryáčnického běsnění.
Není to nic jiného než bohapustý mediální populismus, jehož účinky si můžeme prohlédnout na všech účtech opozičních poslanců. Všichni babišovci i okamurovci hojně využívají skandální kauzu vytvořenou liberálními redakcemi. Nikoli proruskými špinavci. Tato média zde zafungovala jako dodavatel munice pro Babišovy výkřiky na jeho mítincích. Šlo přitom ale z většiny o prázdné náboje. Kdyby obsahem byla skutečná zjištění o skutečných nepravostech, tak na to nelze říci ani popel. Dodávat ale prázdné náboje, jejichž jediným smyslem je vyvolání paniky, je ostudně nezodpovědné. A to se tu přesně stalo.
Ruku na srdce, asi tak 80 procent kauzy Dozimetr, jež nám investigativní reportéři na základě pravidelných a spěšných dodávek z policejních spisů přinesli, je mlácení prázdné slámy. Nejodpudivějším mediálním výrobkem je přitom údajné založení zločinecké organizace na pražském magistrátu. Pravděpodobné korupční praktiky, jež jsou nepochybně odsouzeníhodné, byly přefouknuty do rozměru řádění ukrutné mafiánské chobotnice, s očividným cílem namočit do zločineckého komplotu část vlády.
Nelze v žádném případě médiím vyčítat informování o nekalostech. Lze jim ale vyčítat tu úpornou snahu dělat z komára velblouda a z velblouda veleještěra.
Bohužel nežijeme v silné a zavedené demokracii, která si může dovolit mediální skandály, z nichž se tři nestrefí a jeden strefí. Nemáme tu prostředí standardní politické soutěže. Je tu jeden vrcholný politik, který v rozporu se zákonem zaměstnává desítky šéfredaktorů a stovky novinářů. To je naprosto skandální, ale společnost si na to zvykla. Fronta ANO, SPD a dalších antiliberálních a vysloveně promoskevských formací není jen opozicí vůči vládě. Je to opozice proti demokracii. Opozice proti celému svobodnému systému a prozápadnímu kurzu. Přefukování Janka Kroupy, jemuž lichotí, když s ním kolegové o jeho „výkonech“ pořádají oslavné rozhovory, je nezodpovědné a nebezpečné pro demokracii. Nejde o to, aby nedofukoval. Jde jen o to foukat správně. Ve shodě s fakty a s principy právního státu.
Pravděpodobný výsledek kauzy Dozimetr bude ten, že vyšetřování lidí, kteří jsou již propuštěni z vazby, se povleče řadu měsíců a pak několik let budou rozhodovat soudy. S velkou pravděpodobností pak tato velebublina splaskne do malé či střední bublinky. Mezitím ale už bude z mediálního hlediska – a o to tu jde vždy v první řadě – dokonáno dílo zkázy.
Přitom si všimněme, že naše média mají sklon u skandálů demokratických stran silně přefukovat, aby dokázala, jak jsou nezávislá, zatímco u skandálů autoritářů a odpůrců liberální demokracie mají naopak sklon nedofukovat, aby nebyla v podezření, že jim jde o politicky motivované útoky.
Česko není v dobré kondici. Máme politicky solidní vládu, ale nevíme, jak tato vláda uspěje. Ve věci vyrovnání s naší nedávnou babišovskou autoritářskou minulostí se tato vláda zatím moc nepředvedla. Opravdová deagrofertizace neproběhla, což umožňuje, abychom do této spoušti spadli znovu. Tentokrát to bude ale horší. Babišova a Okamurova inspirace Putinovým politickým a propagandistickým systémem je více než zřetelná.
Pro českou politiku a fungování státu je zde ještě jedna špatná vizitka. Je natolik zasažená mediálním balastem a ohledy na „pí ár“, že tu nejde ve zdraví přečkat jednu absurdní mediální hysterii. Zatímco Babišovi prošly tuny jeho skandálů a nehorázností, tak naši demokratičtí politici jsou vystrašení z pár infantilních článků o tajemných kontaktech, jež jsou postaveny na mnoha velice tajných zdrojích, jež si nepřály být jmenovány.
Pod praporem morálního očišťování míříme plnou parou do nového babišistánu. Tentokrát nám už nebude pomoci.
