Včera by se dožil 87 let kardinál Miloslav Vlk. Narodil se 17. května 1932. S odstupem doby vidíme, jak tady jeho hlas chybí. Není to úplně kulaté výročí a na 17. květen připadlo navíc padesát let od smrti jednoho z jeho předchůdců kardinála Josefa Berana v římském exilu. Přesto by bylo dobré připomenout k tomuto dni aspoň část z rozhovoru, který dal pro Forum 24. Rozhovor vyšel 22. 3. 2015.
Jak vidíte dnešní společnost pětadvacet let po roce 1989? Co se změnilo, kde se teď nacházíme?
Když se ohlédneme zpátky, tak já vzpomínám, že před pádem komunismu tady byli chartisté, Václav Havel a s nimi byl i jistý vztah k hodnotám, k církvi, personálně ke kardinálu Tomáškovi, a mysleli jsme si, že až komunismus padne, tak tito lidé vstoupí do společnosti a budou spolupracovat s církví. Tohle se nestalo, protože disidenti neměli de facto politickou sílu a neměli lídry, a tak udělali prostor pragmatikům a ekonomistům, myslím teď na Václava Klause a jiné, a lidi chytli na sliby blahobytu. Komunismus mluvil o blahobytu a sliboval a pak ho nedal a tito ekonomisté řekli: Dobře, zorientujeme se na Západ, dohonit a předhonit, jak se i předtím říkalo. Myslím si, že tak byla odvedena pozornost od hodnot. Při pádu komunismu jsme neudělali žádnou analýzu minulosti. V minulém století tu byly dva systémy, komunismus a nacismus a oba založeny na nenávisti a my jsme dostatečně nevyhodnotili, že na nenávisti nelze nic zakládat, že je třeba hodnoty duchovní i lidské. Do základu celé nové etapy byl položen materialismus.
Pak jsou ale lidé zklamáni i z toho, že se představitelé společnosti také chovají materialisticky.
Podle toho také dnešní společnost se vypadá. Když se člověk rozhlédne po médiích, tak vysocí představitelé chodí k soudu a jsou obviněni z korupce. Důsledky komunismu nebyly jen v oblasti ekonomiky, ale i v oblasti myšlení. Komunismus žádná práva neuznával, právo a spravedlnost bylo to, co chtěla strana a vláda. Tohle v lidech třeba i podvědomě zůstalo, takže doba těch 25 let je trochu poznamenána právě tím. Není tady cit pro právo a spravedlnost a pro řád. To je řečeno hodně obecně, abych byl třeba konkrétnější, také jsme si mysleli, že na začátku nové doby bude církev pozvána ke spolupráci, aby pomáhala společenskou atmosféru formovat. Můžeme samozřejmě mluvit o tom, co církev zmeškala, nebo, jak se často předhazuje, prošvihla. Ale Václav Klaus řekl jasně, ne sice úplně na veřejnosti, ale za kulisami, „nesmíme dopustit, aby se církev stala politicky a ekonomicky silnou“, čili tady byla tendence dostat církev na okraj. Zvláště od roku 1993. Tehdy na Velehradě biskupská konference zasvětila Českou republiku Panně Marii a nepozvali žádné politiky. Klaus tam chtěl přijít, měl připravenou řeč, a nebyl pozván. To ho velmi zklamalo a myslím, že to byl důležitý moment a start jeho distance a určitého, řekl bych, odporu k církvi. Stav společnosti a politiky lidé vnímají a jsou znechuceni, protože strany jdou za svými zájmy a je tu malý cit pro to společné, pro dobro společnosti.
Dnes se dostávají k moci nové strany, třeba Andreje Babiše, které slibují, že společnost zbaví korupce a podobně. Přitom tito lidé mají také svou minulost a jejich metody také nevypadají úplně demokraticky.
Leckdy mě napadalo, že lidé nejsou schopni analýzy a hodnocení a že mají pocit, že co je nové a ještě se nezkompromitovalo, tak když se k tomu obrátí, mohou mít slepou nadějí, že bude lépe. Takových hnutí bylo víc. Absence smyslu pro hodnoty, chápání hodnot a jejich důležitosti v tom, myslím si, že je základ toho marasmu politického a společenského, který tu je.
Objevují se – i v souvislosti s mezinárodní situací – i takové jevy, jako oživení antisemitismu, antiislamismus, také to pozorujete?
Jedna věc je, že imigrace se nám v minulosti spíše vyhýbala, protože imigranti směřovali do Německa a západní Evropy, protože naše republika neměla image bohatého státu, ale v posledních letech zůstávají muslimové i tady. Já si nemyslím, že je tady nějaký silný antiislámský trend, ty události v Paříži zvlnily hladinu, ale silná zkušenost nebo tendence proti islámu tu není. Založili jsme takzvaný Hlas abrahámovské tradice. Je to asi osmnáct lidí ze tří monoteistických náboženství, tedy židé, křesťané a muslimové. Scházíme se a hovoříme o společných věcech, která tato náboženství mají, a komentujeme různé jevy ve společnosti. Měli jsme společné prohlášení proti eutanazii a teď jsme se zabývali i pařížským incidentem. Chtěli jsme, aby se i muslimové vyslovili proti tomu, co se v Paříži událo. Myslím si, že pro to mají smysl. Antisemitismus je v našem národě určitá tradice a má historické kořeny. Já vidím, že je možné s představiteli ostatních náboženství hovořit.
S dialogem s muslimy mám řadu zkušeností i na Evropské rovině, když jsem byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí. Na rovině hnutí Focolare je také dialog možný. Důležité jsou informace. Mnoho lidí je dezinformováno a média nedělají vždycky dobrou službu. Islám a terorismus se dávají často dohromady a je třeba to rozlišovat. V koránu není terorismus ideologicky či teologicky zakotven. Je to politické zneužití náboženství.
Jsme teď na začátku církevních restitucí, probíhá to ze strany státu uspokojivě?
Chtěl bych připomenout, že se to mnoho let odsouvalo. V zákonu č. 229/91 o půdě byl blokační paragraf 29, který blokoval zcizování majetku a příslib, že církevní restituce se budou řešit zákonem, a do té doby je majetek zablokován. Jednotlivé vlády a strany to stále odsouvaly. Bylo mi předhazováno, že jsem chamtivý a na majetek, ale mně šlo o právo a spravedlnost. Pohnulo se to až tehdy, když svaz obcí a měst, který s námi spolupracoval, protože města a obce mají často ve svých katastrech církevní majetek, ztratil trpělivost. Šli k Ústavnímu soudu, aby škrtl paragraf 19, aby bylo možné tento majetek kupovat a podobně. Ústavní soud ale tehdy, a to je velmi ostré prohlášení, řekl, že žádné škrtnutí blokačního paragrafu nebude, ale že vlády jednaly neústavně, když ten příslib zákona stále odsouvaly a legitimní očekávání církve neplnil. Ať tedy vlády jednají podle Ústavy. Po stránce právní a majetkové vidím tento vztah k církvím jako projev mentality minulosti.
Levice se s tím stále nesmířila, že se církvím něco vrací…
Sociální demokraté a komunisté si vymýšleli, že to církvi nepatřilo a že to je velká krádež a podobně. Zákon byl tedy nakonec formulován a církve podaly v termínu své žádosti. Co nemohlo být vráceno, protože to byly třeba pozemky, které byly zastavěné, tak došlo na finanční náhradu. Stát to ale není stále schopen dostatečně naplnit. Možná že nemají dost pracovníků nebo třeba České lesy nemají zájem něco vracet, protože z toho mají zisk. Pokud jde o movité věci, třeba umělecké památky, původní majitelé je nechávají na místě, třeba v galeriích, což je správné. Sociální demokraté z toho udělali slogan při volební kampani, že restituce zruší nebo sníží jejich rozsah, což splnit nemohli. Když se chopili vlády, dělali různé tanečky, aby uspokojili voliče. Žádali církve, aby řekly, co s tím majetkem budou dělat a podobně. Snažili se také předepsat další daň. To je nerespektování spravedlnosti a nikoho to moc nevzrušuje. Katolická církev, která má z restitucí nejvíc, udělala gesto a zřekla se 17 procent ve prospěch ostatních církví, které neměly takové majetky a stát by se o ně musel starat, takže tím získají prostředky. Myslím si, že restituce jdou velmi pomalu, veřejní činitelé a strany se snaží oproti zákonu, že by se církve měly něčeho vzdát, a to je, myslím si, neústavní a protizákonné.
