Oslabení koruny a přijetí kurzového závazku centrální bankou bylo od svého počátku jak obhajováno, tak i kritizováno. Blížící se konec kurzového závazku tuto polemiku znovu vyostřuje. Bylo nutné takový závazek přijmout, splnil svůj účel a pomohl mdlé ekonomice? Co se stane, když ČNB ukončí svůj kurzový závazek a přejde k řízenému plovoucímu kurzu koruny, tj. režimu, který praktikovala před přijetím kurzového závazku? Poškodí to stabilitu ekonomiky?

Jak to začalo: důvody pro přijetí kurzového závazku

Dovolím si připomenout, že k devizové intervenci jako nástroji monetární politiky, a podle mě oslabení kurzu koruny a jeho fixace prostřednictvím kurzového závazku patří do arzenálu měnové politiky v ekonomice našeho typu, přistoupila ČNB v době, kdy měnově politická úroková sazba byla prakticky na nule, tendence k deflaci se prohlubovala a ekonomika se pohybovala pod úrovní potenciálního produktu. Jinak řečeno, ekonomika se po „dovezené“ recesi ze zahraničí v roce 2009 jen obtížně zvedala, aby se v letech 2012 a 2013 opět propadla do recese. Tj. inflace se měnila v deflaci, nezaměstnanost opět narostla a hrubý domácí produkt klesal. Navíc, kurz koruny i v této situaci zůstával relativně silný, pokud vůbec – na rozdíl od sousedních zemí – relativně neposiloval.

Připomínám, že za této situace je ČNB ze zákona téměř povinná reagovat. Zákon totiž definuje jako hlavní úkol centrální banky usilovat o cenovou stabilitu, a pokud je to v souladu s tímto úkolem, podporovat hospodářský růst. Za tímto režimem je samozřejmě obecnější konsenzus současného hlavního proudu ekonomické teorie o fungování centrálních bank v tržních ekonomikách. K tomu lze dodat, že k čemu by nám byla vlastní měna, kdyby v takové situaci centrální banka nekonala.

Jak známo, v listopadu 2013 se bankovní rada rozhodla použít devizový kurz jako nástroj k uvolnění měnových podmínek s primárním cílem odvrátit hrozící deflaci a dále podpořit agregátní poptávku a pomoci obnovit hospodářský růst. Dodejme ještě, že v podmínkách české ekonomiky by dobrodružné opatření typu minusových měnově politických úrokových sazeb či dokonce tzv. kvantitativní uvolňování nemělo smysl.

Za normálních okolností stabilizační měnová politika probíhá prostřednictvím pohybu měnově politické úrokové míry stanovované centrální bankou nahoru či dolů s cílem dosahovat plus minus dvouprocentní inflace. Rozhodně to žádnou mimořádnou pozornost, či dokonce vášně nevzbuzuje, i když to má rozdílné dopady na různé subjekty v ekonomice. Důvody pro cílování dvouprocentní a ne nulové inflace, což dnes dělá většina centrálních bank v tržních ekonomikách, spočívají v objektivně problematickém odlišování čistě cenového růstu od změn v kvalitě. To způsobuje, že faktická míra inflace je nižší než statisticky vykazovaná míra inflace.

Jsou známé spekulace o těsném hlasování bankovní rady ČNB ve prospěch jisté devalvace koruny vůči euru a přijetí dočasného kurzového závazku udržování spodní hranice kurzu koruny na úrovni 27 Kč za euro a s volnou fluktuací kurzu nad touto hranicí. (Míra oslabení koruny byla podle OECD jen cca 4,5%.)  Lze si odůvodněně položit otázku, zda je možné v takové věci dosáhnout konsenzuálního rozhodnutí. Výše uvedené rozdělení laické i odborné veřejnosti na zastánce a kritiky rozhodnutí bankovní rady ukazuje, že to je stěží představitelné. Kritika občas nabývala na síle, když bankovní rada postupně prodlužovala platnost kurzového závazku oproti původním předpokladům. Čtenář nechť si odpoví, zda tomu tak mělo být, když deflační tendence přetrvávaly, patrně i v důsledku neočekávané „dovážené“ deflace zvenčí, a zda to přispívalo či ne ke kredibilitě ČNB, která je pro fungování měnové politiky velmi důležitá.

Prof. Karel Dyba je bývalým ministrem hospodářství, bývalým ministrem pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR a bývalým ministrem bez portfeje ČR za ODS. Byl velvyslancem − stálým představitelem ČR při OECD. Byl ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV a prezidentem České ekonomické asociace.