Karel Gott je kromě úspěchu i symbolem národního selhání. Proto má mít státní pohřeb?

ČTK

Zpěvák Karel Gott | FOTO: ČTK

Každý Čech zaznamenal smrt zpěváka Karla Gotta jako něco nepominutelného. Mnoho Čechů má navíc tragický pocit, že skončila celá jedna éra. Byli jsme na něj zvyklí jako na součást svých domácích reálií, které tvoří vnější kulisu našich životů. Gott byl pro Čechy něco jako Prašná brána nebo hora Říp. A najednou není. Člověk si jistě minimálně musí uvědomit neoblomnou vládu času.

Pavel Hofman

Tím ale končí to, co nás na této události spojuje. Není tu totiž 100 procent obyvatel České republiky, kteří by Gotta uctívali. Vedle ohromného množství jeho fanoušků tu žijí i lidé, kterých se jeho tvorba moc netýkala, a pak také ti, kteří nemohou přejít bez rozpaků a kritického odstupu stinné stránky Gottovy kariéry. Karel Gott totiž svým životem kopíroval vzestupy i selhání českého národa. A na ta selhání chce vždy značná část Čechů zapomenout nebo si je nějak omluvit. Rádi dají přednost sladkému tónu národních lží a oddávají se dojetí sami nad sebou.

Karel Gott po učňovských a dělnických padesátých letech vylétl v letech šedesátých jako raketa. Vymykal se svým projevem a nepochybně i talentem. Patřil navíc k těm, kteří na scéně populární kultury občerstvili sovětizované dusno západním větrem a přinesli k nám třeba twist. Po invazi armád Varšavské smlouvy a nástupu normalizace Gott emigroval, prý s odůvodněním, že režim jeho kamarády zpěváky a hudebníky utlačuje. Pak se ale podivně vrátil, osladil si kávu o trochu víc a už nás pak provázel až do konce komunistické diktatury, aby nám pak s Karlem Krylem zazpíval na oslavu svobody v listopadu 1989 z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. Kryl toho později litoval.

Pravda je prostě taková, že se Gott nechal zkorumpovat komunistickým režimem a pak se dokonce nechal zneužít k ostudné proklamaci loajality vůči diktatuře, když se postavil do čela umělců, kteří podpisem Anticharty legitimizovali pronásledování disidentů.

Karel Gott mě kdysi jako novináře pozval k sobě domů na Bertramku na snídani. Prý na kaviár a šampaňské. Tak jsem využil příležitosti a zeptal se ho, zda je pravda, že mu do Mnichova v roce 1971 volal generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, aby se vrátil domů. Gott se zatvářil šibalsky a odpověděl: „To nebylo jenom tak, že Husák volal mně. On totiž ještě předtím kvůli mně volal Husákovi Brežněv!“ Mistr se ještě po třiceti letech v době demokracie cítil polichocen tím, že o jeho návrat ze Západu stál přímo samotný vládce sovětského impéria. Je přitom historicky doloženo, že ruský car tehdy volal svému podřízenému Gustávu Husákovi každý týden a uděloval mu detailní pokyny, co se má v obsazené zemi dělat. Lze tedy říci, že o Karla Gotta stála celá komunistická říše.

To je skutečně problematický výkon populárního zpěváka. A opravdu to není výkon, za který by si zasloužil státní pohřeb v demokratické zemi. Ledaže by šlo o další signál, že se naše poměry opět přibližují zpátky k tehdejší vládě bolševického primitivismu. Je v tom kus tragédie bývalých komunistických států, jejichž občané jsou stále hluboce rozdělení vztahem k minulosti. Ti, co pokládají režimy sovětských kolonií za barbarské diktatury, tak těžko mohou nadšeně oslavovat jejich celebrity. A naopak ti, co si změkčují postoj k tehdejším státním zločinům a autoritářství v politice i v manipulaci s kulturou, tak se mohou pustit do jejich nekritického zbožňování.

Gott se prostě choval jako komunistický lokaj první třídy. Jak byl grandiózní jeho hlas a jeho vzestup, tak byl i hluboký jeho morální pád. Svoji veřejnou kariéru však po Listopadu korunoval svými „politologickými“ úvahami. Byl jakýmsi předskokanem dnešní éry dezinformací, lží a šíření nesmyslů. Kupříkladu upřímně věřil ve spiknutí iluminátů. Ještě horší ale bylo, když nám novinářům jednou vysvětloval, že druhou světovou válku i holokaust rozpoutali bohatí Židé tím, že financovali Adolfa Hitlera, aby pak mohli ustavit stát Izrael. Museli jsme mu říct, že tím tato „historická debata“ – milý mistře – opravdu končí.

Karel Gott je velký kulturní fenomén pro národ, který žije z půlky ve značné kulturní izolaci. Jinak jde jistě o pozoruhodný fenomén šoubyznysu, který zasáhl i okolní země včetně západního Německa a celý někdejší východní blok. Většina jeho písní z éry normalizace je přitom děsivá svojí zamilovanou prázdnotou. Předtím i potom měl ovšem i světlé okamžiky a projevil přitom jak talent, tak i velkou profesionalitu. Píseň, kterou nahrál se svojí dcerou Charlotte „Srdce nehasnou“ a kterou se velmi důstojně rozloučil se svým publikem, patří rozhodně k těm světlým okamžikům.

archiv F24

Státní pohřeb Karla Gotta bude nyní požadovat celá antidemokratická, proruská a nacionalistická fronta, protože Gott symbolizuje jejich svět. Takový státně rituální pohřeb je čistou nestoudností jak vůči našim dějinám, tak vůči desítkám osobností, které udělaly pro národ mnohem více a přitom se neohnuly.

Namátkou: Nedávno zemřel zakladatel dětské onkologie profesor Koutecký, který zachraňoval životy nemocných dětí, nebo Miloš Forman, který je po světě asi tak desetkrát slavnější než Karel Gott a zůstalo po něm velké umělecké dílo. A žádný státní pohřeb v jejich případě nikoho nenapadl. Proč? Protože u nich chyběl ten prvek kýčovitého dojetí z křivolaké cesty národa.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner