HISTORIE / Celý Karlštejn spí v hlubokém nočním tichu. Okolo třetí hodiny ráno se královna Johana Bavorská s trhnutím probudí, prudce vstane z lůžka a ve tmě sáhne po nočníku. Nečekaný hluk probudí jednoho z královských loveckých psů. Vyděšené zvíře vycení zuby a vrhne se vpřed. Mladá žena sotva stihne úlekem vykřiknout, než ji pes povalí na zem. 

Římský císař a český král Karel IV. vybíral vhodnou nevěstu pro svého syna už od chvíle, kdy byl maličký Václav ještě v kolébce. Sňatková politika byla podle něj ideální způsob, jak rozšiřovat svou moc, řešit spory či upevňovat spojenectví se svými politickými protějšky. Po několika neúspěšných vyjednáváních nakonec volba padla na druhorozenou dceru bavorského vévody, holandského hraběte Albrechta I. a jeho první manželky Markéty, mladičkou Johanu Bavorskou. 

Albrecht I. se cítil velkorysou nabídkou polichocen, svou dceru císaři přislíbil a rázem zapomněl na nepřátelství, které koalice bavorských vévodů vůči Karlovi IV. zachovávala. Naplánovaný sňatek tak „byl součástí velké hry o Braniborsko, mistrovským tahem, jímž císař z nepřátelského tábora kolem Oty Braniborského vyšachoval hlavní figuru, Otova bratra Albrechta,“ jak podotýká spisovatel Petr Hořejš.

Ženich byl ještě dítě

Honosná svatba proběhla v Norimberku v září roku 1370. Budoucí král Václav byl teprve devítiletý hošík, nevěstě Johaně bylo čtrnáct. Věkový rozdíl mezi nimi přesto nebyl zase tak výjimečný – ostatně Václavův dědeček Jan Lucemburský si jako čtrnáctiletý bral o čtyři roky starší Elišku Přemyslovnu. Jen pár týdnů po svatbě pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi slavnostně položil na Johaninu hlavu korunu a dívka se tak stala právoplatnou českou královnou. Slavilo se, jedlo a pilo ještě dalších osm dní.

Dále čtěte

Vytrhali mu vlasy, aby přežil. Karel IV. tajil děsivý úraz před světem

HISTORIE / Na lůžku ztěžka oddechuje starý muž. Zmáhá ho úporný kašel, vysoká horečka, a ani oheň v krbu nedokáže…

Dlouho se zdálo, že Johaně sudičky předurčily dobrý osud. Hned po svatbě se přestěhovala do Prahy, brzy se naučila česky a rychle se sžila s novým prostředím. Ve zdech Pražského hradu také dospěla z dívky v mladou ženu. Nevynikala prý žádnou výjimečnou krásou, ale proslula svou vřelostí, laskavostí a veselostí. Jakmile Václav roku 1376 dosáhl věku patnácti let, začali spolu žít jako manželé. Po jeho boku byla také téhož roku korunována římskou královnou.

S tchyní se neměly v lásce

Štěstí jako by jí ale stále unikalo. Život na českém královském dvoře pro ni nebyl jednoduchý. Její poručnicí i rádkyní se stala Karlova manželka Alžběta Pomořanská, avšak příliš láskyplný vztah mezi nimi nepanoval. Manželka Karla IV., jen o devět let starší než její snacha, si své výsostné postavení bedlivě střežila, zatímco Johana byla „zastíněna až k nenápadnosti impozantním zjevem císařovny“. V časech, kdy Václav nepobýval v Čechách, raději utíkala za klidem na hrad v Písku.

I když však zrovna Václav pobýval v Praze, o svou ženu zpočátku zájem neprojevoval. Coby král Václav IV. převzal žezlo nad českým královstvím roku 1378 po smrti svého otce, v rozbouřené době, která před něj postavila mnoho překážek a výzev. A se svým břemenem si vůbec neuměl poradit. Snad kvůli nedostatku politických zkušeností či i vlastní neschopnosti se mu jeho představy i celé panování brzy začalo drolit pod rukama.

Řešení stále palčivějších problémů mladý král často marně hledal na dnech pohárů s vínem, útěchu nacházel při nekonečných lovech zvěře či v oblékání se do křiklavých módních výstřelků. Budoucí papež Pius II. o něm jednou prohlásil: „Václav byl totiž svému otci úplně nepodobný, oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého.“ A na svou ženu Johanu jako by Václav při tom všem dočista zapomněl.

Královská kolébka zůstávala prázdná

Léta plynula a královský potomek stále nepřicházel. Jedno z nejvýznamnějších manželství tehdejší Evropy zůstávalo stále bez dědice. Nešťastná a všemi opomíjená Johana tím stále více ztrácela moc, respekt i pozornost všech. Ostatně i historickými prameny se jen letmo mihne, její lidský osud stále zůstává zpola tajemstvím. 

Dobová svědectví naznačují, že teprve po letech manželství si král ke své královně našel cestu a mezi oběma se probudil vřelý citový vztah. V té době už se však pomalu schylovalo k nečekané tragédii, která měla otřást celým královstvím. 

Dále čtěte

Vyprávěj mi o komunismu: Objednávejte knihu Pavla Šafra a Johany Hovorkové o každodennosti, na niž jste možná zapomněli

Je tu knižní vydání podcastu deníku FORUM 24! Johana Hovorková a Pavel Šafr si v desetidílném podcastu povídali o každodenním…

Silvestrovskou noc roku 1386 protnul na Karlštejně výkřik královny z jejích komnat. Když sloužící rychle vběhli do místnosti, spatřili zakrvácené tělo teprve asi třicetileté panovnice a u ní rychle oddechujícího psa, jemuž ještě kapala z čumáku krev. Nešťastná královna zakrátko dodýchala ve Václavově náruči.

Tak vyprávěl příběh osudné noci kronikář a diplomat Edmund de Dynter. Podle něj se Johaně stalo osudným, když během noci „prudce vstala z lůžka a s hlukem šmátrala pod lůžkem po noční váze“, čímž velkého loveckého psa vylekala a zvíře jí prokouslo hrdlo. Později ovšem své tvrzení upravil, že „královnu pokousal jeden z mohutných králových psů, a ten pes že měl vzteklinu a královna pak na rány a na ztrátu krve zemřela“.

Zabíjel skutečně pes?

Smutný příběh se psem v hlavní roli převzal i historik František Palacký a podepřel jej známou královou zálibou v loveckých psech. Rok před osudnou událostí navíc jeden z jeho psů ošklivě pokousal jistého Kašpara Krajíře, hofmistra, který se staral o potřeby dvora a jehož pes určitě dobře znal. Královna však údajně v té době s Václavem nesdílela stejné lože podle zvyku, že vznešené dámy a pánové mají ložnice oddělené. Mohl ji tedy zabít jeden z jejích vlastních psů? Nebo zrovna u ní té noci skutečně pobýval král, i se svým psem?

Existují i další verze nečekaného skonu české královny. Například německý historik druhé poloviny 15. století Albert Krantz tvrdil, že Johana se ze samého trápení v hanebném prostředí královského dvora raději usoužila hlady. Zlí jazykové rovnou na Václava IV. ukázali přímo – podle nich věčně opilý král v jednom ze svých pověstných výbuchů vzteku sám poslal na manželku psa. Moderní historikové se spíše přikláněli k názoru, že královna zemřela na mor, a psa zabijáka řadili mezi historky, které si mezi sebou vyprávěli lidé.

Jak ale podotýká historik Robert Novotný z Centra medievistických studií Akademie věd: „Tato historka byla dlouho považována za jakousi legendu, něco, co si vymyslel pozdější kronikář, ale teď nedávno se objevila diplomatická relace, ve které se mluví o tom, že Václav má velmi rád velké lovecké psy, kteří jsou ostří proti lidem, a jeden takový měl být dopraven na jeho dvůr. Takže ta zkazka o smrti Johany Bavorské mohla být pravdivá.“

Dále čtěte

Nechť ani v hrobě nemáš klidu! Nešťastnou bílou paní týral její manžel i tchyně

HISTORIE / Vážným krokem obchází hrad se svazkem klíčů za pasem, otvírá a opět zavírá tu či onu komnatu, a…

Krále zlomil žal

Ať už ale usmrtilo královnu Johanu cokoliv, lidé se s ní přicházeli rozloučit do pražských kostelů, kde bylo její tělo po následující dny vystavováno. Teprve 12. ledna 1387 bylo slavnostně za přítomnosti členů královské rodiny, císařovny Alžběty či moravského markraběte Jošta uloženo do hrobky českých králů v pražské katedrále svatého Víta.

Král Václav chyběl. Říkalo se, že ho ztráta Johany zlomila natolik, že se „pro samý žal“ ani zúčastnit nemohl. Raději odjel na hrad Žebrák, kde se svůj smutek snažil utopit v alkoholu. Trvalo pak další tři roky, než se znovu oženil. Druhou manželkou se mu stala Žofie Bavorská, příbuzná jeho první ženy Johany. Ani s ní se mu však nepodařilo přivést na svět tolik vytouženého potomka.