HISTORIE / Na lůžku ztěžka oddechuje starý muž. Zmáhá ho úporný kašel, vysoká horečka, a ani oheň v krbu nedokáže odehnat záchvaty zimnice. Jeho moudrost, vzdělanost a prozřetelnost nyní ukrývá ztrhaná tvář, poznamenaná mnoha zraněními. Těžký úraz, vážná nemoc a blížící se smrt učinily z někdejšího urostlého a hrdého panovníka pouhý stín. 

Královským hradem i ztichlou, potemnělou Prahou se přesně před 645 lety ve večerních hodinách rozezněl smutný hlas zvonu. Psal se 29. listopad roku 1378, když před zraky císařovny Elišky, synů Václava a Zikmunda a dalších blízkých právě ukončil svou životní pouť jeden z největších panovníků v historii naší země, římský císař a král český, italský a burgundský, Karel IV. Za dvaašedesát let života stihl mnohé – založil univerzitu, vystavěl chrámy, staral se o ostatky světců, o kulturu i o povznesení českého státu. A také se musel vypořádat s celou řadou úrazů, těžkou nemocí i pokusem o otravu.

Zachránil ho půst

Jed si k němu málem našel cestu už na jaře roku 1331 v italském městě Pavii. Ještě jako patnáctiletý princ se Karel rozhodl, že se před velikonočními svátky postí, a odmítl podávanou snídani. Většina jeho průvodců se však do ní s chutí pustila. Když se kralevic vrátil z ranní velké mše, nemohl už svým přátelům, zmítajících se v křečích, nijak pomoci.

Nechal zadržet neznámého mladíka, který se podle Karla podezřele okolo jejich stolu ochomýtal. Na mučidlech pak zajatec přiznal, že ho milánský velmož Azza Visconti přiměl, aby v kuchyni namíchal do jídla jed. „A tak vražedný útok, mířící na jeho hlavu, byl tím prvním, s čímž se dědic české koruny setkal při vstupu do praktické politiky,“ poznamenává spisovatel Petr Hořejš. 

Divoké mládí plné adrenalinu

V mládí miloval vzrušení rytířských turnajů. Účastnil se jich často i na zapřenou, jako neznámý rytíř si schovával tvář pod hledím přilby, představován byl pod cizím jménem a erbem. Jeho zálibu v soubojích i v oblékání podle nejnovější módy mu v roce 1347 vytkl i sám avignonský papež Klement VI.: „Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv dlouhý a volný, který prozrazuje zralost, jež se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky.“

Nějakých mravoučných rad ale budoucí císař nedbal, stejně jako ho neodradily ani mnohé úrazy, které si z klání odnášel. Se zraněními se vracel i z bitev, vůbec poprvé utržil válečné šrámy jako šestnáctiletý mladík v bitvě u San Felice v roce 1332, bojoval i ve slavné bitvě u Kresčaku v roce 1346, v níž padl jeho otec, král Jan Lucemburský.

Profesor Emanuel Vlček v 70. letech 20. století zkoumal Karlovu kostru a odhalil, že statný císař měl v průběhu života zlámané a pohmožděné kdeco. Obličej mu přetínala jizva od hluboké sečné rány, táhla se od levého obočí přes kořen nosu až na tvář pod okem. Lebka vykazovala nepočítaně tupých poranění, nárazem si poranil i levé koleno. Zranil si také levou ruku, zlomil si loketní i lýtkovou kost a zřejmě i levou lopatku. Zranění ze všech nejbolestivější, které málem skončilo tragicky, pak utrpěl ve svých 34 letech.

Kam se poděl král?

Na podzim roku 1350 český král náhle zmizel z politické scény. „Zajisté byl otráven!“ šířilo se napříč celou Evropou, politikové a mocní lidé se už dohadovali, kdo by jej měl nahradit. Horký kandidát na císařský trůn přitom ležel bezvládně na lůžku, ochrnutý na všechny končetiny, potácel se na hranici mezi životem a smrtí.

Legenda vypráví, že za údajnou otravu byli už téměř odsouzeni dva královští komorníci, když se náhle, v pláči a kajícně, k činu přiznala královna Anna Falcká. Chtěla si svého muže ještě více k sobě připoutat, proto mu podala elixír lásky, jemuž se tehdy říkávalo „pokrm laskavý“. Jenže ho namíchala nesprávně a málem jím svého milovaného zabila. „Důkaz tento ženské lásky tak prý pohnul králem, že odpustiv královně všecko, sám ji laskavě těšiti se jal, a zrušiv všeliké další vyšetřování, dotčené dva muže dosadil opět na ouřady jejich,“ píše historik František Palacký.

Dnes už víme, že pravda byla mnohem prozaičtější. Karlovi se nepřipletl do cesty jed, ale smůla a snad i lepší um svého protivníka. Při turnajovém nájezdu ho nešťastně zasáhl dřevec přímo do krku a srazil jej z koně na zem. Muži z jeho doprovodu i osobní lékař se k němu hned seběhli a s hrůzou si všimli, že poražený bojovník nemůže hýbat nohama, rukama ani hlavou. Z úst mu tekla krev, jazyk, čelist i krk rychle otékaly.

Bradu mu vysunuli a zadrátovali

Karlův úraz by i dnešní medicína považovala za těžký až život ohrožující. Poranil si krční páteř s následným pohmožděním krčního úseku míchy, zhmoždil si krční obratle, přerazil si oba kloubní výběžky dolní čelisti a vyloučit nelze ani poranění hrudní páteře.

Chirurg nejprve zastavil krvácení a pak ulomenou a zaraženou bradu se šesti zuby vysunul vzhůru. Zlomeninu pak zpevnil nejspíše zlatým nebo stříbrným drátem, který provlékl mezi zuby. „Chirurg a jeho asistenti odvedli vynikající práci a přitom neměli operační lampu, bez které bychom se dnes již neobešli. Jak se mohli orientovat a pracovat v nepřehledné a silně krvácející ústní dutině bez světla, se zablokovanou hlavou, kterou musíte často polohovat (zaklonit, natočit na stranu), je k nepochopení,“ vzdává čest dobovým lékařům Jiří Ramba, specialista na čelistní a obličejovou chirurgii. Možná, že k nasvícení použili svíčku a soustavu zrcadel, která její světlo odrážela.

Jenže co s poškozenou páteří? Na její zranění poukazovalo toporné držení hlavy, rozšiřující se krevní výron i stále narůstající otok krku. Chirurg a jeho pomocníci se zřejmě snažili nejprve páteř narovnat taháním za dlouhé a bohaté Karlovy vlasy, odblokovat obratle se ale nedařilo. Museli tedy přitvrdit.

Aby přežil, musel trpět

„Lékaři při léčbě sáhli k nejsilnějším prostředkům, kdy Karlovi byly vytrhány vlasy z hlavy,“ píše florentský kronikář Matteo Villani. Zákroky, kterými se chirurg a ranhojiči snažili zachránit mu život, musely českému králi způsobovat příšernou bolest. Snad měli zrovna po ruce takzvanou uspávací houbu, namočenou do roztoku z opia, listu mandragory a listu bolehlavu, jejímž prostřednictvím jistý italský lékař už ve 13. století ulehčoval od trápení svým pacientům. 

Že se Karlovi IV. nakonec podařilo nejen přežít, ale i znovu rozpohybovat všechny končetiny, se skoro rovná až zázraku. Nepochybně k němu přispěla i výborná fyzická kondice statného panovníka.

Před světem o incidentu nemluvil, vše muselo zůstat utajeno. Nemohl dopustit, aby mu kvůli nešťastné účasti na turnaji unikla císařská koruna. Zhruba po deseti dnech, kdy Karel unikl z osidel smrt, jej proto přátelé a věrní služebníci potají převezli do Čech, nejspíše na hrad Bezděz, kde se mohl bez slídivých pohledů doléčit.

Těžký úraz a dlouhá rekonvalescence nicméně Karla zcela proměnily. Na zem padl jako bojechtivý dobrodruh, z lůžka vstal zralý vládce a vynikající diplomat. Zároveň však jakoby zestárl, stopy po strašlivém zranění na obličeji zakrývaly bílé vousy. Vypadal menší, záda se mu zakulatila, a když se chtěl ohlédnout, musel otáčet celým trupem.

Dna, věrná a nepříjemná přítelkyně

V posledních letech života mu život stále usilovněji znepříjemňovala život chronická dna. Karel IV. přišel na to, jak si alespoň trochu od bolestivých projevů nemoci ulevit – během audiencí vyřezával měkké dřevo či proutí. „Při rukodělné práci naslouchal prosbám lidí, klečících před ním na kolenou, rozhlížel se po okolostojících, jako by neposlouchal ty, kteří k němu promlouvali, a nevěnoval pozornost jejich slyšení. Nicméně slyšel a chápal výborně a málo slovy, ale výstižně odpovídal na otázky podle své vůle. Bez dlouhého přemýšlení a porad dával hojnost moudrých odpovědí,“ vypráví kronikář Villani. Protahoval a cvičil si tak bolavé prsty, zatímco okolí to považovalo za podivnou císařovu výstřednost.

Necelý rok před smrtí, v lednu roku 1378, nemohl císař bolestí ani chodit a musel být během své návštěvy Francie přenášen na nosítkách či v křesle. „V paláci francouzského krále byl pak přenášen na židli, na schodech pak v náruči, když si chtěl prohlédnout ostatky svatých v kapli chrámu. Přes všechny bolesti však do Paříže vjel po boku francouzského krále na koni, neboť byl císař,“ líčí detaily Karlova pobytu kancléř francouzského krále Pierre d’Orgemon. Jakmile bolesti povolily, mohl stále ještě chodit. Jenže bylo vždy jen otázkou času, než se nemoc přihlásí o slovo znovu.

Hýbal se stále s většími obtížemi, až jednou upadl. Ať už z koně, či jen zakopl na nerovné podlaze nebo na jednom ze schodů Pražského hradu, úraz se mu stal osudným. Zlomil si totiž krček levé stehenní kosti a opět musel v bolestech bezmocně ulehnout na lůžko. S takovou zlomeninou si tehdejší lékaři bohužel poradit nedokázali.

Po několikatýdenním králově pobytu na lůžku se ke všemu přidala ještě „skákavá“ nebo také „nezbedná“ horečka, jak se tehdy říkalo zápalu plic. A tomu už organismus, oslabený vážným úrazem, chonickou dnou i duševní depresí, čelit nedokázal. Nejprve vypověděly službu plíce, pak i srdce…

Na pohřeb dorazily tisíce lidí

Po jedenáct dnů přicházeli smutní Pražané i lid z širokého okolí do síně královského paláce, aby v záři svíček pohlédli na katafalk se zesnulým velikánem, oděným do šedého mnišského hábitu. Po vzoru svého dědečka Václava II. si i Karel IV. přál, aby odešel z tohoto světa jako pokorný služebník boží. Dvanáctého dne zesnulého panovníka oděli do purpurového pláště, uložili ho na zlatavý polštář do rakve a hlavu ověnčili císařskou korunou. Na bílých rukavicích mu zářily prsteny, nad márami se klenula nebesa se zlatým suknem. 

Smuteční průvod pomalu kráčel z Hradu dolů do Prahy. V čele šli představitelé cechů s hořícími svícemi, za nimi duchovenstvo, představitelé univerzitní obce a praporečníci s četným jízdním doprovodem. Těsně před márami vlál prapor českého království, za rakví jeli rytíři v brnění, kočáry se členy císařské rodiny, poté následovali šlechtici a prominentní úředníci, nakonec prostý lid. Podle odhadů kronikářů se přišlo s Karlem IV. naposledy rozloučit přibližně sedm tisíc lidí, průvod prý dosahoval délky ze Starého Města až na Vyšehrad.

Smuteční slavnosti trvaly ještě další čtyři dny, každou noc přitom jeho tělo spočinulo na jiném významném místě v Praze, aby jeho památku mohlo uctít co nejvíce lidí – v Emauzích na Novém Městě, u svatého Jakuba na Starém Městě, v mariánském chrámu na Malé Straně, ve svatovítské katedrále. 

Jen smrtí pouze byl zdolán

„Tak velká dobrodiní vykonal na tomto světě, že jeho památka potrvá na věky věkův,“ pronesl nad jeho rakví pražský arcibiskup a čerstvý kardinál Jan Očko z Vlašimi šestnáctého dne smutku. Navrhl proto, aby na jeho náhrobek byl vepsán epitaf: „Hle, já Karel Čtvrtý, kdys postrach celého světa, císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, v tomto zde hrobě jsem skryt, ó Bože, kéž ke hvězdám vstoupí duch můj, za to teď prosím, kéž všichni modlí se za mne, ti, jež jsem opustil v smrti a v životě dařil svou přízní.“

Univerzitní učenec, mistr mezinárodního věhlasu Vojtěch Raňkův z Ježova ozdobil vůbec poprvé památku zesnulého panovníka přídomkem, jímž kdysi Římané vzdávali úctu císařům: „Pater patriae!“ Takřečený Otec vlasti pak sedmnáctý den po svém skonu našel místo svého posledního odpočinku v královské kryptě chrámu svatého Víta.