Vladimir Putin. FOTO: Pixabay/Victoria_Borodinova
FOTO: Pixabay/Victoria_Borodinova
Že za všechno na světě nemůže Vladimir Putin, je celkem jasné. Nikdo sám nemůže za všechno na světě. Dokonce ani za většinu toho, co se ve světě děje. Pokud ale někdo papouškuje lži a hlouposti kremelské propagandy, je agent, nebo je navedený, popřípadě jen hloupý?
Říci o někom v úzkém slova smyslu s jistotou, že je agent nějaké cizí zpravodajské služby, tedy že s ní má vědomý a nějak formalizovaný vztah, můžeme jen málokdy. Abychom se to dozvěděli, musí se taková osoba buď sama nějak dekonspirovat, být odhalena, nebo se musí změnit politický režim a vyplave to najevo. Spíše by se musely změnit režimy dva, protože to nejzajímavější o těch lidech je v cizích archivech, ne v těch našich.
Jeden z případů, o kterých se kdysi mluvilo a pak se na to zase zapomnělo, byl Ladislav Adamec, poslední komunistický premiér jmenovaný za normalizace.
Dne 30. 4. 2016 napsal deník Právo: „Ladislava Adamce, bývalého předsedu čs. komunistické vlády, vedla sovětská tajná služba KGB jako důvěrníka. Vyplývá to ze záznamu v takzvaném Mitrochinově archívu, souboru dokumentů uložených v archívu Churchillovy fakulty univerzity v Cambridgi, které byly nedávno zpřístupněny veřejnosti. Zmíněný záznam o někdejším čs. premiérovi se týká důvěrných kontaktů sovětského zastoupení KGB v bývalém Československu. Kromě Adamce, jehož krycí jméno znělo Atos, jsou na něm i bývalý první tajemník městského výboru KSČ v Praze Antonín Kapek, vedený jako Vit (nebo Vít), kandidát členství v předsednictvu ÚV KSČ Miloslav Hruškovič (v ruštině Gruškovič, krycí jméno Gaston), ministr zemědělství Bohuslav Večeřa (chybně zaznamenaný jako Vegerža) a Vasil Bejda, náměstek vedoucího ideologického oddělení ÚV KSČ.
Společným kontaktním důstojníkem KGB pro ně všechny byl V. F. Jašečkin. Záznam o zmíněných kontaktech KGB není datován, z kontextu však vyplývá, že vznikl počátkem tzv. posrpnové normalizace, tedy v první polovině 70. let, kdy Adamec působil jako místopředseda vlády. Lze to časově stanovit především na základě faktu, že Večeřa byl ministrem zemědělství od ledna 1970 do září 1976. Na seznamu figurují i dva důvěrníci na nižší úrovni, tajemníci jihomoravského krajského výboru KSČ Šebestík a Tekl. Jejich řídícím kontaktem byl S. V. Kavunov.“
Z toho, co z Mitrochinova archívu víme, ale není jasné, jak se Adamec do kontaktu s KGB dostal a jak spolupráce probíhala.
Dnes se nám může jevit, že se někteří lidé jako agenti chovají. Jak je to po formální stránce, to nevíme a za našeho života se to možná ani nedozvíme. Pozornost vzbuzují tím, že buď přímo papouškují názory Kremlu (popřípadě i Pekingu), jako třeba Miloš Zeman, nebo zprávy o likvidaci lidských práv bagatelizují a odvádějí pozornost, což umí například Václav Klaus. Po těchto „velikánech“ tady pak máme různé další činovníky, třeba vedení a poslance KSČM, okamurovce, všelijaké vlastenecké a slovanské spolky, dezinformační média a podivné instituty.
Nejčastěji u nás nejspíš narazíme na „vlivové agenty“.
Jednotlivci zapojení do tohoto typu vlivových operací mohou působit v oblasti žurnalistiky, státní správy, umění, práce, akademické sféry nebo v řadě dalších profesních oborů. Jako jednotliví agenti působí také tvůrci kulturního veřejného mínění, nacionalisté a náboženští vůdci.
Kromě individuálních agentů mohou v této funkci sloužit zájmům cizí mocnosti i nastrčené organizace. Za studené války takhle ve prospěch SSSR působily mnohé „mírové“ skupiny: Křesťanská mírová konference, Mezinárodní organizace novinářů, Světová federace vědeckých pracovníků, Světová federace odborů, Mezinárodní institut pro mír a Světová rada míru. Když se jednotlivci v dobré víře připojí k takovýmto organizacím, ale ve skutečnosti slouží zájmům cizí elity, stávají se vlivovými agenty.
Někteří z těch lidí o tom vědí, protože požívají různých výhod. Zvou je na konference, dostávají ceny a pirožky, mohou se pochlubit společnými fotografiemi s významnými vůdci, třeba Vladimirem Putinem nebo Si Ťin-pchingem, někdy i s nějakým místním despotou, jací bývali v Iráku, Libyi a dnes stále v Sýrii. Na některé se dokonce dostane i funkce v nějaké správní radě. Bývalý německý kancléř, bývalý francouzský premiér, bývalá rakouská ministryně zahraničí, hasnoucí hollywoodské hvězdy, režiséři a novináři, kteří jsou nadšeni, že jim osobně něco vykládá sám Putin. Nadšeni jsou tak, že nevidí – nebo nechtějí vidět –, že jim vůdce věší bulíky na nos.
Kolaborant vyšší kategorie, třeba nějaký prezident, se vyfotí s diktátorem, kolaborant nižší kategorie se pak fotí s tím prezidentem. Hlupáček si pak dělá selfíčka s kolaborantem nižší kategorie a ukazuje to Máně a Jírovi doma, jak i na něj dopadla zář velkého světa.
Kolaboranti stojící trochu vysoko, ale jen trochu, se pak vyskytují na červených kobercích v různých „republikách“, které žádný jen trochu slušný stát neuznává. Lepší Potěmkinova vesnice než žádná. Někomu to stačí.
Zalichotit a využít ješitnosti může být stejně účinné jako vlastnit na někoho kompromitující materiál neboli kompromat, jak se říká v Rusku. To nemusí být jen nějaké nahrávky činovníka v choulostivých situacích, jaké se pořizovaly v rozličných moskevských hotelech prošpikovaných zpravodajskou technikou. Stačí záznam o schůzce, na které se mluvilo o podezřelých finančních operacích. Někdy peníze i dorazily. Že u volebních kampaní některých jedinců a stran není zcela průhledné financování, je celkem známé.
Nejnižší kategorií jsou lidé, kteří zhruba odpovídají kategorii pouliční prostitutky, protože k vyššímu stádiu prodejnosti pro svou myšlenkovou nedostatečnost a společenskou bezvýznamnost nebudou nikdy přizváni. Ti pak zakládají všelijaké „nic než pravda“ weby, kde v podstatě jen opakují, co napsal v různých jazykových mutacích Sputnik a co se vytvořilo v trollfabrice v Sankt Petěrburgu. Jen některým z nich se dostane té pocty, že je jednou za rok pozvou na nějakou pitku na ruskou ambasádu. Jiní zcela bez jakéhokoli přímého kontaktu s továrnami na lži opakují to, co odpovídá jejich mysli zatemněné malým vzděláním, špatně zpracovaným vzděláním nebo blátivou esoterikou, která umožňuje věřit nakonec úplně všemu. Jsou někde na konci řetězce Kreml – Sankt Petěrburg a Sputnik – dezinformační weby – vlastní zmatená hlava. Zkonzumovali svinstvo a myslí si, že si ho uvařili sami a že nejsou jako ovce.
Kam zařadit jména, která se vyskytují v našem veřejném prostoru? Po ovoci poznáte je. Někdo jezdí na Rhodos diskutovat s agentem KGB Jakuninem o civilizačních otázkách, jiný jen opakuje, co k němu připlavalo nějakou stokou. Někomu stačí hulákat před ambasádou státu, který je v kremelské nemilosti, a pak se zase vrátí do své bezútěšné existence. Jedinou odměnou je mu vědomí, že se podílí na „správné straně“ boje za nejvyšší hodnoty. Bez chyb nenapíše jedinou větu, ale je hrdý, jak má navrch před všelijakými profesory.
Je to pořád to samé. Lidé slouží cizí moci, protože jsou: 1. hloupí, 2. navedení, 3. zaplacení, 4. vydíratelní, 5. blázni. Může se to i kombinovat.
