Poslední teroristické útoky v evropských městech patří zcela jednoznačně do kategorie terorismus. Protože terorismus si vybírá oběti mezi civilisty, kteří se v podstatě nemohou žádnou prevencí předem chránit, veřejnost to šokuje. Tím se pak objevují otázky, kde se tento typ zločinů bere a jak se mu dá předcházet.

Podívejme se na poslední dva případy. Útok ve Vídni s několika mrtvými spáchal dvacetiletý muž s kořeny v Severní Makedonii. Atentátníkem, kterého v pondělí večer policie zastřelila, byl Kujtim Fejzulai, stoupenec teroristické organizace Islámský stát (IS). Měl makedonský i rakouský pas. Loni byl odsouzen k 22 měsícům vězení kvůli teroristickému spolčení, ale v prosinci byl podmínečně propuštěn, protože pro svůj nízký věk spadal pod jurisdikci pro mladistvé. Podle kosovského informačního serveru Gazeta Express se útočník narodil ve Vídni a měl albánské kořeny.

Ve Francii útočil jednadvacetiletý Bráhím Avísáví z Tuniska, který do Evropy přijel v září přes ostrov Lampedusa. Do Francie se z Itálie dostal nelegálně. Policie se domnívá, že jednal sám a neměl komplice.

V obou případech je zřejmé, že se jedná o souvislost s islamistickým terorismem. Na internetu se budou množit ironické hlášky, které už známe: „A s islámem to nijak nesouvisí…,“ čímž mluvčí naznačuje, že souvisí. Tady lze ale docela dobře říci, že to s islámem souvisí, když pachatel je stoupenec nějaké islamistické organizace nebo se jí nechá inspirovat.

A souvisí islamisté s islámem? Pochopitelně ano. Ta vazba na násilné prosazování (nebo bránění) víry je dána od počátku, protože Mohamed († 632) byl jeden z mála náboženských zakladatelů, který byl současně válečník a politický vůdce. Ježíš a Buddha válečníci nebyli. Mojžíš ovšem byl, a nakolik můžeme brát historické prameny vážně, nebyl o nic milosrdnější než Mohamed, v některých momentech dokonce vedl boj ještě krvavějšími prostředky.

Z toho, co Mohamed dělal a co je napsáno v Koránu, pak různí kuchyňští znalci automaticky odvodí, že islám „není nic jiného než politická ideologie“ a že to ani není náboženství. To říkají ti, co sami nějaké náboženství vyznávají a sami musí neradi často slyšet, že „všechna náboženství jsou podvod zotročující lidi“.

Reálné náboženství

Je stále třeba připomínat, že jeden z nejméně spolehlivých způsobů, jak můžeme poznat nějaké náboženství, je číst jeho svaté knihy. Zajímat nás musí reálné, „empirické“ náboženství, skutečné názory a praxe jeho vyznavačů. Velká náboženství žijí dlouho a časem dost vychladnou, což se týká jak prvotních ctností, tak prvotní přísnosti. Když někdo bude chtít poznat „empirické křesťanství“ a omezí se na četbu evangelií, nepozná nic. Bude se pak divit, kde se vzala ta křížová tažení, mučení, popravy kacířů, posluhování státní moci a jiné neblahé jevy. Když si ale vzpomeneme, že do Bible byly nakonec zahrnuty všechny ty starozákonní knihy o bitvách a ukrutnostech prováděných na Boží pokyn, divit se nemůžeme. Samozřejmě se dá namítnout, že Nový zákon takové věci zrušil, ale to se týká jen toho, co je napsané. Jakmile to bylo prakticky možné a masové křesťanství se dostalo k moci, Starý zákon v něm ožil. Nakonec se v historii objevil státní ateismus a ateistické režimy, a zvláště ten řízený z Kremlu má na svědomí desítky milionů obětí. Takže náboženství je nebezpečné, ateismus je nebezpečný, každá rada drahá.

Přesto dnes nějaké poznání máme, a to na základě toho, co jsme v posledních desetiletích zažili. Nebezpečný bývá fanatik a ještě nebezpečnější jsou zorganizovaní fanatici. Fanatikem se někdo stává na základě buď duševní poruchy, nebo spíše kvůli frustraci, kterou neumí překonat. Frustrace může být odstartována tak, že někdo zjistí: „Křivdí se našemu národu, zemi, skupině, mně osobně. Vyznávám nejvyšší hodnoty a stejně je mi to houby platné.“ Pak se objeví nějaký náborář, který dodá dotyčnému frustrátovi důstojnost, sdělí mu, že je ve skutečnosti vynikající osoba a svatý muž (žena) a lze to potvrdit velikým činem (někoho zavraždit). Následuje odměna v nebi, v historii a nějaké ty peníze i pro příbuzné. V rámci svého tunelového vidění to nakonec adept považuje za skvělý nápad. Pro náboráře je nepochybně jednodušší slíbit ráj časem než rodinný domek hned. Je příznačné, že různí radikální hlasatelé sami na žádnou bojovou akci nevyrazí ani na ni nepošlou své děti.

Takové frustrace z vlastní nicoty využívají skupiny a někdy i státy, které pak terorismus sponzorují. Než jim tedy dojde, že jim to samotným už přerůstá přes hlavu.

Proč to vyrůstá i tady?

Je tady ale jedna zvláště nepříjemná otázka, totiž proč se teroristé rekrutují i z lidí, kteří už se tu narodili a nevyrostli v nějaké arabské chatrči. To je dost složitý jev, který se dá nejspíš popsat jako následky vykořenění. S první generací přistěhovalců v evropských zemích nebývaly problémy. Ty nastaly s druhou nebo třetí generací. Ti první přišli, aby jim bylo lépe, a skutečně jim lépe bylo. Jejich děti už nevnímají, že se mají lépe, než by tomu bylo v příšerných poměrech zemí rodového původu, ale porovnávají se s okolím a zjišťují, že „nezapadli“. Pak hledají identitu, a tu jim nějaký náborář externista rád poskytne. Za pomoci všelijakých radikálních imámů, kteří se sami nikam odpálit nepůjdou, ale potřebují pěšáky.

Na tom všem se pak přiživují političtí parazité z druhé strany, kteří velebí národní státy a hlásají konec migrace, což je ale to jediné, co mohou. Migrace byla a bude a národní státy ve stylu 19. století jsou dnes iluze. Evropské země si toho na sebe nemohou vzít víc, než stačí zvládnout. Potíž je v tom, že nadosobní migrační procesy vůbec nezajímá, kolik si toho kdo je ochoten nabrat, prostě se dějí. Dá se to trochu regulovat, což je nutné, ale hlavní příčina tu zůstává. Každá bytost – a lidé nejsou výjimkou – se snaží přesunout z nepříznivého prostředí do příznivějšího. Čím horší to někde je, tím zoufalejší prostředky budou lidé volit, aby se dostali jinam. Nakonec se jim to povede, protože lidé jsou vynalézaví, a když jsou dost zoufalí a mají pocit, že není moc co ztratit, nezastaví je žádná Trumpova zeď nebo Zemanovi hasiči s vodními děly.

Pro začátek je ale nutné vyřešit některé akutní problémy. K všelijakým radikálním imámům by měla platit nulová tolerance. Na sociálních sítích by se měly teroristické metastázy vyhubit. Azylové řízení musí být rychlé a přesné a nepřijaté žadatele je třeba vracet. Ideologické fanatiky by bylo nejlépe odfanatizovat, což je jistě úkol stejně náročný jako let na Měsíc a provedení jaderné fúze. Po sto letech moderní psychologie by se s tím už mohlo nějak začít. V každém případě to bude všechno dlouho trvat a bude to stát hodně energie a peněz. Nic lepšího se ale asi nevymyslí a už určitě to nevymyslí znalci z různých webů typu „nic než pravda“.