Úzkost je z lékařského (psychiatrického) pohledu složitá kombinace zahrnující strach, zlé předtuchy a obavy. Úzkost i stres jsou ovšem přirozené lidské emoce. Jedná se i o důležité obranné a adaptační mechanismy, které nám mohou pomoci v určitých situacích (zkoušky, pracovní pohovory, prezentace…) se koncentrovat a podat dobrý výkon. Pokud však úzkost, strach a obavy překročí únosnou mez, pak mohou vést k omezujícím úzkostným poruchám. Tyto poruchy postihují v současnosti v různých formách více než 25 procent populace vyspělého světa. A tato varovná čísla v posledních měsících výrazně stoupají, což je důsledkem globální čínské kovidové pandemie a taky ozvěnou vyostřené atmosféry ve společnosti.

Úzkost je civilizační nemocí 21. století. Strmě roste spotřeba léků na úzkosti a deprese. Strach spouští stavy úzkosti. Může jít o strach z neznámého, strach ze skutečného i fiktivního nebezpečí, strach z nemoci, ze stáří a ze smrti, strach z nepřátel, strach z možného selhání, strach z odpovědnosti, strach z osamění, a dokonce i strach ze strachu samotného. Z evolučního hlediska strach vznikl jako nezbytná podmínka pro přežití zvířat. U člověka se pak díky jeho rozumovým schopnostem promítl i do pojmů, výrazů a abstrakcí. Se strachem se učíme žít celý život, tak, aby nás neovládl, abychom nad ním neztratili kontrolu. Strach se totiž může vystupňovat až do hrůzy, děsu a paniky. V přeneseném slova smyslu může strach ovládnout nejen jedince, ale i společnost. Strach můžeme mít z represí a šikany státní zvůle, a následně i z toho se svobodně vyjadřovat a konat. Autocenzura je také produktem strachu.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Strach, který nás ovládne, nás může postupně okrást o svobodu myšlení a chování. Bývá to i existenční a existencionální strach. Je to strach ze ztráty společenské pozice či kariéry, strach z ohrožení rodiny, a ve finále i strach být sám sebou (dokonce strach ze sebe samotného). Strach a úzkostné stavy totiž mohou znemožnit naše prožívání pocitu radosti, nadšení a uvolnění, snižují naši schopnost se soustředit, kreativně myslet a nezávisle odvážně konat.

Někteří lidé ovládáni svými strachy přecházejí do útoků vůči jiným. Bývají to bezohlední sobci, jsou plní verbální a někdy i fyzické agrese. Neštěstím pro společnost bývá stav, kdy takto konstruovaní jedinci řídí stát. Sociopati jsou hnáni svými strachy. Neznají významy slov jako je pokora, empatie, pokání či stud. Jejich strachy jim to neumožňují.

Tedy, pokud nechceme žít v atmosféře celospolečenského strachu, tak těmto lidem nesmíme umožnit nás ovládat. Zažili jsme to v minulém režimu a nesmíme dopustit recidivu tohoto modelu existence společnosti. První příležitost bude u podzimních voleb, pokud nechceme žít v kolektivním strachu z budoucnosti.

Kdyby převážil strach ze svobody a touha po vládě silné ruky, tak by nám už nebylo pomoci. Ani případná následná masivní spotřeba psychofarmak nebo alkoholu či drog by nebyla žádnou spásou, ale nebyly by to ani útěky do interní emigrace v našich mikrosvětech, ba právě naopak. Ve všech těchto případech bývá úleva jen dočasná a neúplná. Přesto doufejme, že může být líp. Právě proto by bylo potřeba ANO říci ne, a taky vrátit zásadním pojmům jejich skutečný význam. Je to i o naší sebeúctě. On měl pravdu, máme na víc. Máme na to nebýt jeho ovce.