VIDEO: CinemArt a.s. / se souhlasem
RECENZE / Světové písemnictví včetně dramatiky se od pradávna utápělo v líčení krvavých zločinů, čtenáři, diváci či posluchači záhy zjistili, že vraždy se dějí v zásadě ze dvou základních příčin – jednak ze vzedmutí vášní (pomstychtivost, žárlivost apod.), jednak pro chybějící mravní zábrany (sem spadá chamtivost hmotná i mocenská). Moderní doba pak přidala další vysvětlení: takových zločinů se dopouštějí jak psychopatické osobnosti, které svá nutkání nedokáží ovládnout, tak sociopati (též deprivanti), kteří zločin i manipulace k němu vnímají jako svého druhu přirozenost a výnosné počínání.
Přitažlivost zločinu zužitkovali i filmaři, ať již pracují pro kohokoli. Příznačné je, že v popředí se ocitá páchání zločinů, nikoli snaha vyšetřovatelů dopadnout pachatele. Nyní aktuální vlna „true crime“ (a můžeme se dohadovat, zda se jedná o dočasnou módu, nebo vývojový trend), která staví na rekonstrukcích skutečných kriminálních případů, používá jak dokumentární výpovědi, tak hrané příběhy, případně se pohybuje na hraně dokudramatu.
Její kořeny sahají hluboko do minulého století (zmíním aspoň americké snímky jako Monsieur Verdoux, Chladnokrevně, Bonnie a Clyde) a mnohdy se jí vyčítalo, že vrahy prezentuje jako svého druhu romantické, přitažlivé jedince, jako svého druhu „rebely bez příčiny“. Chaplinův těsně poválečný Monsieur Verdoux, pojednaný jako (tragi)komedie (!), dokonce vznesl námitku, že člověk, který se dopustí několika vražd, je odsouzen jako padouch, zatímco ti, kteří zavinili smrt bezpočtu lidí vehnaných do válečných jatek, bývají oslavováni jako hrdinové.
Také v českém prostředí nalezneme filmy o zločincích inspirované skutečnými událostmi. Různě vyšinutí, byť pro své okolí dlouho nenápadní hrdinové, jejichž tragickou životní dráhu (respektive její završení) jsme sledovali, pokaždé postrádali sympatie, byť by dokázali vzbudit soucit. Už za minulého režimu byla takto pojata Smrt stopařek, z doby nedávné pochází Gangster Ka i Já, Olga Hepnarová nebo televizní série Bez lítosti a Metoda Markovič: Hojer, i když posledně jmenovaný titul se opírá hlavně o postavu vyšetřovatele. Nyní k nim přistupují MANŽELÉ STODOLOVI.
Náhodné dopadení vrahů
Jako svůj hraný debut – po bohatých dokumentaristických zkušenostech – je natočil letos jedenačtyřicetiletý Petr Hátle. Rekonstruuje skutky jedné partnerské, v posledku manželské dvojice, v jejichž osudech jako by se ozývala ozvěna Shakespearova Macbetha. Žena dovedně motivuje a popohání svého trochu zpozdilého druha tak, aby se dopouštěl přesně takových (zlo)činů, které ona považuje za nutné. Hned na počátku musím napsat, že autorům (na scénáři se podílel producent Tomáš Hrubý) nešlo o postižení nějakých psychologizujících obrysů – naopak na dění nahlížejí důsledně zvenčí, podle behavioristických metod zaznamenávají toliko vnější počínání svých postav.
Záměrně staví mezi ně a publikum zeď, zabraňují, aby se k nim divák jakkoli přiblížil a pochopil chladnokrevné, jakoby nezúčastněné vražedné řádění. Vyrozumí toliko, že získané peníze, byť jich nebylo nijak mnoho, usnadňovaly žití, že staří lidé se stávali oběťmi hlavně proto, že se nedokázali účinněji bránit. Stodolová správně předpokládala, že budou mít aspoň nějaké peníze našetřené na svůj pohřeb. A možná jej překvapí, že Hátle se vyhýbá zpodobnění samotných vražd, postačí mu záběr na nehybnou nohu, občas ponechá ve zvukové stopě chroptění, mnohdy vynechává spáchání samotného zločinu, který plyne toliko z navozeného kontextu. Průběh spáchaných činů pak probleskuje třeba při policejních rekonstrukcích. Působivější je pak třeba okamžik, kdy vrazi beze spěchu poobědvají navařený segedínský guláš, aniž by jim vadila přítomnost mrtvol.
I zásluhou kameramana Prokopa Součka, jenž upřednostňuje spíše statické uchopení a významově bohatou sdělnost předkládaných obrazů, zaujmou Stodolovi pošmourným důrazem na všednost a každodennost zvolených venkovských či přímo vesnických reálií včetně ošuntěle vybavených rodinných domků (a nenápadně přitom evokují počátek tohoto století, aniž by se kochali v nějakém retro ohlížení). Vhodně vybraná hudební kulisa také evokuje zvolenou dobu. Rozměr všednosti podporuje i to, že vraždy nebývají promýšlené, dokonce je lze označit za ubohé a přízemní, i když se pachatelům daří odvracet pozornost, neboť stopy znejasňují založeným požárem nebo puštěným plynem, někdy tělo pohřbí na přilehlém pozemku – nedbalost policie i lékařského ohledání zavinila, že smrt starých lidí byla považována za přirozenou či důsledek sebevraždy. Nelze se pak divit, že dopadení vrahů bylo také víceméně náhodné.
Mistrovské herecké výkony
Film samotný zanechává pochyby, co chtěl vlastně sdělit a proč vůbec vznikl, současně se vyznačuje uhrančivým postižením zvolených postav. Zpodobnění starých lidí věrohodně ukazuje jejich různě posunuté či umanuté vnímání, jejichž počínání zejména Stodolová vnímá buď jako ohrožující (svědectví jedné z obětí by mohlo vést k jejich odhalení), nebo jako urážlivé (nerudné výroky na její adresu), obecně je považuje za obtížný hmyz, nad jehož odstraněním se nijak nepozastavuje.
Mistrné je však herecké vykroužení ústřední dvojice. Jan Hájek vtiskl svému Jardovi závislost na své našeptávačce, volí osobnostní rysy mnohem méně nápadné, snad až jakoby dobrácké a neprůbojné, jak během závěrečného vyšetřování naznačí zvláště ochota veškeré vraždy vzít na sebe, i ty, jichž se sám nedopustil. Hájek naprosto uvěřitelně vymodeloval jeho gesta i ztišený hlas, povahovou mírnost vyhýbající se konfliktům, i když v afektu či v opilosti mohl propadnout násilí, dokonce mu přisoudil touhu vést normální život pracujícího člověka, pro něhož by mordy byly pouhou nepříjemnou epizodou. Jarda, ve skutečnosti několikrát trestaný recidivista, je možná příliš idealizován ve smyslu, že by jej bylo možné také pokládat za oběť, když se sám pokusil o sebevraždu coby východisko, ale omezená soudnost i nižší intelektová kapacita sotva mohou být polehčující okolností.
Lucie Žáčková jako Dana Stodolová má to štěstí, že získala postavu daleko okázalejší, snad i výstřednější, která se k Jardovi chová až vyděračsky. Podmaňuje si jeho mysl a podněcuje jej k dalším vraždám, neváhá přitom přitom „ušetřené“ peníze i spálit v kamnech, aby jej přiměla pokračovat. Herečka dokonale vyhmátla obratné Danino ponoukání, kterým Jardu usměrňuje, Žáčková rozehrává koncert úsměvů, gest, smířlivého i provokujícího chování, mluva od pouhých náznaků, co by se mělo udělat, rychle ústí do rázných příkazů. Danina modelace však zůstává už vinou scénáře neúplná, sotva pochopíme, že vlezlý chlápek ze zámoří, průběžně se ocitající v její blízkosti, byl jejím někdejším manželem, když ona se nepříliš úspěšně chtěla prosadit v Kanadě (s tím souvisí i tanec u tyče, kterým Jardu tolik popudí).
Manželé Stodolovi sotva bude patřit mezi díla, která bychom chtěli vidět opakovaně, a nejsem si ani jist, zda dokáží plnohodnotně oslovit. K Macbethovi mají přece jen daleko. Vypravěčské ztvárnění je však pozoruhodné, zvláště schopnost udržet jednou nastoupený styl. Hátle prokázal, že výborně zvládá pracovat se všudypřítomným zlem a herce vést k žádoucímu předvedení postav, aniž by se jimi pokoušel dojímat. Právě výrazový chlad a odstup v nazírání považuji za cenné položky, které diváka udržují v nevěřícném napětí. Pochybuji, že by kdokoli pocítil touhu Stodolovy napodobit.
