Demonstrace na podporu Palestiny ve Washingtonu, ilustrační foto FOTO: Wikimedia Commons / Ted Eytan / CC BY-SA 2.0
FOTO: Wikimedia Commons / Ted Eytan / CC BY-SA 2.0
ESEJ / Když jsem se ráno v sobotu 7. 10. podíval na sociální sítě, kde moji přátelé mezitím hlásili, že v Izraeli se něco velkého děje, musel jsem se nad sebou zašklebit, jak málo už vím o tom, co se v tom regionu děje. V raném mládí, což byla doba druhé intifády, jsem Izrael „uměl“, protože to patřilo k dobrému tónu všech, kdo se zajímali o mezinárodní politiku a debatovali o ní.
Na přelomu devadesátých a nultých let ale ve veřejném prostoru bylo málo odborníků, a pokud byli, obvykle se projevovali silně politicky tendenčně a člověk si informace musel shánět pomocí literatury a sledováním vyspělejších západních médií sám.
Od doby druhé intifády se však i Izrael proměnil, a kdo tamější situaci podrobně nesleduje, neumí hebrejsky či arabsky a nemá za sebou léta studií, už se v detailech neorientuje. Alespoň ne mimo tu základní figuru „Izrael má právo na existenci, a když to právo někdo popírá, tak nepatří do slušné diskuse a k mému stolu štamgastů“. Naštěstí mezitím odborníci vyrostli a informace si člověk může obstarat od spolehlivých a uvážlivých lidí, u kterých na první dobrou neuhádne politickou příslušnost. Protože jenom tak se pozná spolehlivý odborník.
Neúčastnit se veřejného mínění je alibismus
Nejpozději na sklonku toho hrozného dne ale bylo jasné, že není potřeba být zvlášť zasvěcen do detailní problematiky, aby člověk věděl, k jaké straně se musí okamžitě přiklonit. Tváří v tvář krutosti a násilí tak obscénnímu a nezměrnému, že je schopen ho vymyslet jen „homo sapiens“ a žádné zvíře, je na pořadu dne rozhovor úplně o něčem jiném.
O věcech lidských a politických, kterých se má každý účastnit. Právě proto, že jen člověk je všeho schopen a měl by to o sobě vědět. Kdo nic neřekne, koho hlas ve společnosti nezazní s poukazem na to, že se jedná „o složitý, dlouhotrvající konflikt“, tak se proviňuje.
Veřejné mínění je důležité, a když ho nebudete chtít ovládnout, ovládnou ho druzí. Je to totiž právě veřejné mínění, kterému na Západě politici naslouchají a podle toho svoji politiku, zvláště vůči Izraeli, tvoří. Neúčastnit se veřejného mínění v takové situaci je alibismus, zbabělost, a jak se ukázalo, často dokonce něco mnohem horšího.
Nemusíte se přitom zaplétat do nějakých vlastních verzí o genezi palestinské nenávisti a izraelské státnosti, pitvat minulé křivdy, u kterých jste nebyli, hrát si na historiky, kterými nejste, ani radit izraelským politickým a ozbrojeným složkám, co přesně mají dělat, protože o to právě v tu chvíli nejde. Mnozí promarnili chvíli mlčením, když mohli říct alespoň „odsuzuji“, a taky zbytečným mluvením, plným pseudoakademické a pozérské hantýrky o hamásnickém „diskursu“.
Lidé budou umírat
Znalost minimálních politických reálií stačí na to, aby si našinec, s vědomím tisíce dalších otazníků, za kterými jsou odpovědi, které nezná a nemůže znát, mohl napsat a vštěpit takovýto odstavec a třebas se ho naučit nazpaměť:
„Izrael musí zareagovat vojensky. Musí ochránit své občany a hranice, potrestat viníky, pokud je mu jeho existence milá. Když zareaguje vojensky, bude prolito mnoho krve. A jistě nepůjde pouze o krev viníků a strůjců teroru. Válka se přece nikdy nemění. Lidé budou umírat. A my s tím nic neuděláme, kromě toho, že můžeme držet na uzdě vlastní krvežíznivost a nevolat po totální anihilaci celé gazanské populace a etnické čistce, a ponecháme si pro sebe i vlastní ‚moudrost‘ o tom, jak má Izrael otázku týkající se jeho fundamentální existence vyřešit.“
My se máme starat především o to, jak rezonuje válka u nás doma. Hlasitě se podivovat nad tím, proč vznikla aliance radikálních extremistů progresivní intelektuální avantgardy s armádou islamistů. A jestli není namístě si klást otázku, proč bychom si od lidí, kteří postrádají základní morální intuici, měli nechat diktovat denní politickou agendu. O čemkoli. Proč bychom měli věřit jejich pseudovědeckým báchorkám o perpetuální nutnosti „dekolonizace“ a dekonstrukce všeho, co má nějaký smysl?
Je třeba poukazovat na absurditu nebezpečné ideologie. Jak je možné a snesitelné, že lidé, kteří hlásají a předstírají zájem o sociální řešení prastarých kulturních a koloniálních křivd našich evropských předků, nejsou v konkrétní a reálné situaci s tak jasnou morální kazuistikou schopní vyprodukovat cokoli, co alespoň předstírá zájem o civilizovanost, pokrok a elementární schopnost myslet? Anebo vyprodukovat alespoň něco symbolického o tom, že je jim to opravdu líto. Bez žvástů a dalších úmorných a hnusných „ale“.
Ideologie bez morálního kompasu
Můžeme věřit tomu, že „queer for Palestine“ je záležitostí pár mašíblů a bláznů bez jakéhokoli kontaktu s realitou, ale pokud mi do veřejného života budete chtít implantovat radikální politickou ideologii o tom, že schéma Izrael-Palestina je názorným uplatněním historicko-kritické analýzy o kolonialismu a řídí se vámi vymyšlenými zákonitostmi, a vnucovat mi ji jako seriózní odborně-politickou diskusi, tak se potážete se zlou.
Pokud vám chybí základní morální kompas, těžko můžete bádat o tom, co je opravdu humanitní, i když vás naučili používat třeba statistickou metodu. Jistě, špička ledovce.
Ale pokud není to, co se vznáší pod vodou, ochotno vykázat toto intelektuální šarlatánství ze dveří a důkladně s takovým myšlenkovým hnojem zamést, a to ani na tak prestižních školách, jako je Harvard, bude mi zatěžko tyto myšlenkové novoty přivítat i v našich krajinách. V tomto smyslu je už teď potřeba myslet trochu globálně.
Za tou věčně ukřivděnou a těžce zkoušenou Palestinou aktuálně ten západní svět právě stojí. Někde v snesitelné a někde nesnesitelné míře. Ale na rozdíl od diktatur, kde na životě lidí nikomu doopravdy nezáleží a kde hledají, jak si sami pro sebe vytlouci to nejlepší, „náš“ svět apeluje právě tím, čím se nejvíc pyšní a čím se snaží kolonizovat svět dodnes. Svými vynálezy.
Rozumět lidské nátuře
I Evropané se totiž zdlouhavě museli naučit něco o lidské nátuře. Vytvořili si pomalu a bolestivě politický kánon, který nyní Palestincům přijde velmi vhod. Můžeme si pro zajímavost pár bodů z tohoto katalogu načrtnout:
1) Z evropských náboženských válek vzešlo uvědomění, že nestačí pouze mluvit o lidské identitě jako „obrazu Božím“, ale je třeba, aby z této teologické výšiny alespoň trochu zapršelo dolů na zem a vyklíčila ještě nějaká jiná, hmatatelná a konkrétní charta práv, která pro sebe jako lidi budeme považovat za „přirozená“ a napíšeme si je alespoň na papír.
A to i přesto, že je paradoxně v přírodě rozhodně nikde nenajdeme, protože leží v té druhé přirozenosti, kterou nelze nalézt venku v přírodě, ale vevnitř v lidské duši a jejím intelektu. A tak si vytvořili koncept přirozených, později nezadatelných a nezcizitelných práv.
2) Z politicko-náboženského absolutismu se Evropané zase poučili, že moc možná patří pouze elitám, pomazaným olejem nebo jinými dary, ale rozhodně není zaručeno, že se ten pomazaný bude bát Boha a jeho soudu. A že je možná praktičtější, když se taky trochu občas bude bát těch nepomazaných, nad nimiž mu byla moc svěřena. A tak pomalu nahradili systém stavovsko-feudálního řízení demokratickým hlasováním.
3) A úplně nejčerstvěji se poučili o tom, že dokonce i když se zfanfrní do samého osvícenství a nedají si pozor na svoji náturu, která tu je pořád, tak může vzniknout i absolutismus osvícený, nebo rovnou totalitarismus, který je syntézou všech shora jmenovaných zhovadilostí.
Kumbál se „západními hodnotami“
Ergo, všechna ta volání po lidskosti, lidských právech, nepřípustnosti civilních obětí, o hodnotě každého života, dodržování válečných konvencí, zkrátka všechno to, co aktuálně Izraelce brzdí před tím, aby proměnili celou Gazu v jednu hrobovou jámu (což by každý jiný neosvícený národ udělal), to volá právě naše dospělá kumulativní západní zkušenost. Ta, kterou jsme uklidili někam do kumbálu politických floskulí, vybavili visačkou „západní hodnoty“ a občas ji vykramaříme ven, když chceme říct cosi pozitivního o naší společnosti.
Izrael proti sobě nemá protivníky, kterým by cokoliv z toho něco říkalo, a můžeme akorát děkovat Bohu, že nedisponují možnostmi, které má on. Jestli máme co do činění s iritující morální asymetrií, tak je to tato.
Palestince ovšem nechrání jenom to. Chrání je taky mimořádně sofistikovaná vojenská technologie, která umožňuje vést válku nejvýše možným civilizovaným způsobem, pokud o něčem takovém v této souvislosti vůbec může být řeč. Každá součástka v zaměřovači, každý čip a každý display, celá ta informačně-technologická magie, která má moc ušetřit tisíce životů, je doslova napěchovaná všemi milníky západního vědeckého poznání. Je v nich tresť všech objevů těch nejdelikátnějších zákonitostí přírody. Těch, které se přirozenému „selskému rozumu“ jeví jako největší fantasmagorie.
Jejich nesamozřejmé odhalení nebylo důsledkem žádné evoluční náhody, ale zcela cílené kultivace lidského ducha, který uvěřil v racionální poznatelnost viditelného světa a začal ho poznávat. Tak jako předtím uvěřil i v racionalitu toho vnitřního, neviditelného, duchovního a vytvořil si v něm podmínky pro to, aby kultivoval svoji lidskost, i když ji chápal tak pomalu.
Kdo pouze žvaní?
Jsou tu možnosti mezinárodní diskuse, jak jsme na ně na Západě zvyklí, poněvadž jsme odvykli řešením, která se opírají pouze o primitivní, hrubou sílu a omezený selský rozum, kterým se řídí jinde.
Momentálně je právě toto myšlení, že i obyčejný Arab v Gaze je člověk a že vypálená raketa má svůj pouze jeden legitimní cíl a jen ten může zasáhnout, zcela ve službách palestinského lidu. Toto myšlení stojí mezi ním a hněvem Izraele, zatímco tradiční spojenci Palestinců pouze žvaní a hrozí Židům po celém světě tím, co by s nimi udělali jejich sousedi, pokud by mohli a měli na to možnosti.
Nemusíme se stát odborníky na všechny problémy světa, ale můžeme využít toho, jak rezonují u nás, připomenout si pár životně důležitých věcí, které budeme brzo jistě taky potřebovat.
Ondřej Bratinka vystudoval bakalářský obor historie na FF UK a absolvoval stáž na Univerzitě Eberhardta Karla v Tübingenu. V letech 2001–2011 byl kmenovým spolupracovníkem občanského sdružení Post Bellum, zároveň mezi léty 2006–2011 působil jako externista Českého rozhlasu připravující pořad Příběhy 20. století. V současnosti pracuje v soukromém sektoru jako softwarový analytik a příležitostně se věnuje publicistice.
