Andrej Babiš (ANO) a maďarský premiér Viktor Orbán FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
REFLEXE / Dříve, než bude za čtvrt roku vhodnější příležitost hlouběji se zamýšlet nad roční bilancí v pořadí čtvrtého prezidenta České republiky, položme si znovu některé zásadní otázky. Pro mne je to zejména – a u prezidenské volby dvojnásob – souvislost mezi politikou a divadlem, jednáním autentickým a jednáním v roli.
Napsal jsem už před více než půl rokem, že žádná jiná volba nemá u nás tak blízko k divadlu jako právě ta prezidentská, že je to vlastně jakýsi celonárodní casting do role. Nikoli do funkce s bůhvíjakými reálnými pravomocemi.
Divadlo je vždy tak či onak přiznaná hra „na někoho jiného“, politika do značné míry také. A ten, kdo posuzuje, který adept je pro tuto roli vhodný, a hlavně je v ní autentický, je volič. Není tu tedy jen více či méně pasivním adresátem jako na tradičním divadle, ale zároveň i rozhodujícím aktérem, tedy vlastně rozhodčím.
Volby a divadlo
Jedině v modu divadla nám nevadí, dokonce nás to přitahuje, když postava obratně lže, vykrucuje se, přelstí jiné, jejím strategiím nakonec tleskáme, zvláště dělá-li to vtipně. A to, aniž bychom mohli být podezíráni, že fandíme lži. To bychom jinak nemohli na závěr tleskat našim Macbethům, Jagům, Mefistofelům.
Ale přece teprve dnes jasněji vidíme jedno, že po dvakrát deseti letech panování legalizované lži a po zhruba osmi měsících pokusu o návrat pravdy na Hrad se změnila situace. Výmluvným symbolem těchto změn je, že po dvaceti letech mohu svobodně navštívit areál Hradu, aniž bych se styděl za jeho vládce a byl ponižován nesmyslnými perlustracemi tašek, zavazadel i předmětů denní potřeby. Jde to pravda ztuha, tamní ouřad jako každý jiný si nechce nechat vzít dobrovolně a bez průtahů ani píď svých dosavadních nesmyslných pravomocí, ba si vůbec přiznat jejich nesmyslnost, jimž takovou dobu sloužil.
U obou po-havlovských prezidentů si divák a spoluaktér předvolebního divadla časem zvykl, a podprahově přijal mezi regulérní pravidla dané hry jedno hanebné pravidlo, jež bylo vlastně výsměchem heslu na prezidentské standartě a heslu prvního polistopadového prezidenta. To hanebné pravidlo zní, že nikoli pravda, ale šikovná lež vítězí nad pravdou a dobře kamuflovaná nenávist nad láskou.
Jednou je to třeba lež, kryjící neoprávněný příjem dotací (nechybělo mnoho a tato lež dosazená na Hrad skutečně zvítězila), podruhé lež o vlastní minulosti. A potřetí, což považuji za nejhorší, strach budící lež o zavlečení země do války, kvůli problému jiné země („Co je nám do Ukrajinců? – jindy Židů, Arménů, Ujgurů? Co si tam nadrobili, ať si snědí sami!“ – Tak zhruba zní toto zlaté české pravidlo). Výsledkem tohoto lžipravidla je, že lhář se v rámci „úspěšné marketingové strategie“ vydává za mírotvorce.
Nic nového pod sluncem
Nejde o nic nového, vždyť je to pravidlo, zformulované už před nejméně dvěma a půl tisíci lety Platónem: „Spravedlivý, pokládaný za nespravedlivého, bude mrskán, napínán na skřipec, ukřižován. Pozdě pozná, že člověk musí chtít ne býti, nýbrž zdáti se spravedlivý.“ A skutečně. Toto namítali Sókratovi jeho oponenti, sofisté Trasymachos, Glaukón a další, že navzdory jeho krásným slovům o spravedlnosti občanům stačí zdání spravedlnosti. Spravedlnost skutečná je nezajímavá, protože je – nedramatická. Divadelně neúčinná.
Daleko užitečnější, daleko více pro publikum „sexy“, je spravedlnost dovedně hraná. Jedině ti, kdo tohle umí, vítězí u soudů, při obchodování, v politice – a žijí šťastněji, říkají sofisté u Platóna. Ale jen krátkodobě, namítá Sókratés, zatímco újma na duši, u jednotlivce i u obce, je trvalá. A uvádí jako jeden z mnoha příkladů závodní běžce, kteří vyrazí jako střela, běží zprvu oslnivě, nechají se oslavovat, ale nazpět nemohou a dříve nebo později utrží posměch. A proto, vyvozuje Sókratés například v Platónově Ústavě, by měli být vyloučeni z vedení státu ti, kdo spojují politiku, vládu – tedy prospěch obce – s prospěchem vlastním. Tedy s podnikáním, s firmou.
Jak se tedy stalo, že brutální vytěsnění etického rozměru z politiky a z veřejného prostoru, jehož jsme od konce Havlova prezidentství svědky a jež značná část veřejnosti dokonce na vůdcích nadále obdivuje (vraťme se na začátek a podívejme se znovu na čerstvé průzkumy), že mohlo být tak po čertech úspěšné? Právě že po čertech – a ďáblem jsou v našem případě média. Přesně v duchu obav vídeňského Karla Krause, obav ze Zániku světa skrze černou magii (1922). V jeho době skrze tiskařskou čerň, dnes skrze sítě a jejich manipulace.
Velké ryby požírají malé
Myslím, že při provozování volebního divadla (a nejen toho volebního: obecně divadla politiky) jsme zapomněli přinejmenším na tři věci. Znovu mě k tomu napadají Šaldova slova: „Politika musí se provozovati sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti. Jinak jest ubohým hokynařením, přelstíváním, v němž dnešní chytrák jest napálen zítra chytrákem větším; jinak jest to drahá hra a maření času, která zdržuje člověka od vlastní tvorby.“ (F. X. Šalda, Masarykova osobnost filosofická, 1920).
Druhá asociace, kterou tato situace vyvolává, je poměrně čerstvá – a dost nepříjemná. Průzkumy preferencí, respektive jejich trendy (zůstaneme-li u metafory divadla, pak je můžeme brát i jako jakési recenze – neříkám, že relevantní, ale to nejsou zhusta ani ty tradičně divadelní. Recenze činění či vystupování, „zdání“ politiků na veřejnosti).
A ty se vesměs shodují v tom, že na čelném místě se tu umisťuje prezident, v některých průzkumech dokonce s obrovským náskokem, nicméně křivka jeho obliby si nápadně protiřečí se strmou „neoblibou“ premiéra a vlády, kdy před prezidentskou volbou to byl zhruba stejný názorový tábor. Na tom by nemuselo být nic až tak divného, po volbách obliba výkonné moci zákonitě klesá, zatímco prezidentova kredibilita se odvozuje z jiných než aktuálních politických zdrojů, nálad a výkyvů.
Zaráží jen, jaké množství „kladných recenzí“ sbírají druzí a třetí na pásce, Babiš a Okamura. A to navzdory lžím, už zdálky dementnímu „jakešovskému“ slovesnému výrazivu – možná že teď Jakeše urážím, je-li Babiš ve formě, vysoko ho překonává. Navzdory hlášení se k těm nejspodnějším patrům a sklonům společnosti, z nichž napájely svou moc vždy ty nejstrašnější fašismy, komunismy, islamismy a putinismy, zaklínající se shodně hlasem lidu.
Každopádně, v každé slušné společnosti by náš druhý a třetí na pásce byl trpěným sice, médii jako cirkusová rarita vyhledávaným, protože zvyšuje nátlak jako Hitler, nicméně okrajem. Ne-li stokou každé společnosti. (Ačkoli příklad neklesající předvolební obliby exprezidenta z jedné z nejmocnějších a nejvyspělejších demokracií světa, kde tamní provařený severoamerický „duce“ není prý znovu bez šancí, naznačuje, že věci by vyžadovaly ještě další úvahu, zvláště když tu máme za humny Fica a Orbána).
A konečně třetí a poslední asociací, bohužel nadčasovou, je málo známá, zato geniální rytina Petera Bruegela st. s názvem Velké ryby požírají malé (cca z roku 1560). Do vcelku očekávatelné didaktické kompozice o rybách, jež požírají větší, jež požírají ptáci, jež požírají etc., je vložen na bárce moudrý vykladač tohoto přísloví. Demonstrátor. Je to naše vědomí? Ten, který všechno zná, všechno ví, všechno viděl a přečetl, přírodu, svět i Bibli. Jenže nevidí a neví to, co vidí a ví malíř. Či snad Bůh? Osud? Řád vesmíru? Totiž, že na vykladače už se ze vzduchu shora řítí potvora s otevřeným chřtánem a ocasem.
Zatím o ní nevíme. Je v našem nevědomí. Je dosud malá, sotva patrná, ale zvětšuje se. Jako jsou zatím malá, sotva patrná, námi vytěsněná nebezpečí a hrůzy. Například, že sami sebe a planetu, kterou jsme k její smůle osídlili, zničíme, ačkoli náhradní nemáme.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
