KOMENTÁŘ / Masakr více než 1400 Izraelců spáchaný 7. října skrze tzv. „Palestine Joint Operations Room“, což je koalice nejméně deseti ozbrojených uskupení z Gazy v čele s Hamásem, definitivně vymkl dobu z kloubů. Zatímco odsudky samotného masakru byly ve „třetím světě“ řídké, následující falešná zpráva o zničení nemocnice v Gaze ze strany Izraele vyvolala nevídanou vlnu antisemitského běsnění.

Izrael musí výslovně dokazovat zločiny spáchané proti němu Palestinci, a to i promítáním děsivých záběrů z kamer a mobilních telefonů pachatelů. Současně však také složitě vyvrací obvinění, že se dopustil zločinů, které zjevně neprovedl, leč byly mu připsány palestinskou propagandou. Protistrana nemusí nikdy dokazovat nic, protože přece všichni vědí, že Izrael je „zločinecký stát“ a faktická vláda „okupované“ Gazy bojující za „svobodu“ je v právu.

Propaganda proti Izraeli

Nenechme se mýlit postoji a názory, které výrazně převládají ve středoevropských zeměpisných šířkách. V Německu, Francii, Belgii nebo Velké Británii se konaly obrovské protestní manifestace s hojnou účastí části přistěhovalců vymezující se vůči smyšlenému zničení nemocnice, která dodnes stojí.

Byly to davové reakce, proti nimž jsou všechny historické záznamy z dob české hilsneriády řídkou polívčičkou. A to vůbec nemluvím o „nezápadním“ světě, kde se proti Izraeli náhle postavila třeba i Kolumbie coby příjemce izraelské vojenské pomoci během mnoha dekád občanské války s levičáckými narkokartely.

Palestinské a propalestinské propagandě se výborně zdařil záměr vtlouci lidem (nejen) z bývalých kolonií do hlav, že Izrael je „poslední západní koloniální projekt“ a jako takový musí být zničen. Jako někdejší aktivista organizace Amnesty International jsem se ještě na přelomu století potkával s Afričany, pro které byl hrdinou třeba bývalý izraelský premiér jihoafrického původu, polyglot Abba Eban.

Dnes už jsou ale podobné názory spíše minulostí. Například v Zimbabwe je v současnosti za největšího hrdinu Chenjerai Hitler Hunzvi, neurvalý ozbrojenec z doby války proti bílým.

Autoritářské tradice místních „národně osvobozeneckých hnutí“ v řadě arabských a afrických zemí často degenerovaly v agresivní politickou kulturu dodnes definovanou „bojem s kolonizátory“, kteří odešli před mnoha a mnoha dekádami. Přidejte k tomu masivní ruské dezinformační a destabilizační operace posledních let – a neštěstí je hotovo.

Představa, že se příslušnost k etnikům, jež byla původně nacisty označována za „méněcenné rasy“, nějak zásadně vylučuje s vědomým navazováním na nacistickou politickou tradici, patří mezi iluze, které v konfrontaci s realitou neobstojí ani pět minut.

V postkoloniálním Egyptě nebo Sýrii padesátých let 20. století si nejen pěstovali uprchlé bývalé nacisty v armádě a bezpečnostním aparátu, ale k nacistům také s obdivem vzhlížely politické špičky. K Hitlerovým fanouškům nepatřil jen prezident Násir, ale i jeho nástupce Sadat – syn súdánské otrokyně, kterému, než se dostal na vrchol, rasističtí Egypťané pro jeho vzhled přezdívali „černá p*del“.

Je demokracie ve světě na ústupu?

Světová výprava za prosazením demokracie a lidských práv, kterou kdysi jménem Spojených států vyhlásil prezident Wilson a v níž o mnoho let později pokračovali neowilsoniáni, nedopadá zrovna nejlépe. Ve světě, jenž je ve stále větší míře definován identitářskou politikou a v níž se pravice i levice stále více odklání od liberálních hodnot, se spíše rýsuje perspektiva možného pádu zpět do autoritářského barbarství.

Ačkoliv 45,3 % světové populace žije v nějakém typu demokracie, pouze 8 % má zkušenosti s plnou demokracií. Ještě v roce 2015 činil tento podíl 8,9 %. Naproti tomu 36,9 % obyvatel Země tráví životy v autoritářských režimech – a ostatní v nějakém typu „hybridního“ režimu.

Jinak řečeno, demokracie na naší planetě zrovna nevzkvétají. Měli bychom se smířit nejen s tím, že devadesátková fukuyamovská iluze světové budoucnosti v liberálně demokratických režimech je dávno rozvrácena, ale že dokonce dochází ke zpětnému pohybu ohrožujícímu demokracie i tam, kde by měly být dávno doma.

Kauza nemocnice Al-Ahli

Z tábora propalestinských aktivistů ihned po 7. říjnu zazněly extrémně „skeptické“ hlasy. Izrael sice sáhl k drastickým prostředkům prezentace důkazů o bestiálních zločinech Hamásu, ale ani to zjevně „skeptikům“ nakonec stačit nebude. Demokratickému Izraeli se nevěří nic, teroristům z Hamásu vše. A pardon – teroristé jim vlastně říkat raději nebudeme, není to totiž dost politicky korektní.

Dne 17. října ve večerních hodinách úřady Hamásu v Gaze oznámily údajné izraelské bombardování objektu, při němž mělo zahynout 500 až 1000 osob. Krátce poté vyšly najevo značné nesrovnalosti v oznámených tvrzeních a všechny relevantní zdroje izraelské bombardování coby příčinu neštěstí vyloučily.

Kromě toho zásah nemocničního parkoviště neznámou municí sotva mohl způsobit uvedené ztráty – a dokonce i kdyby na místě bylo skutečně tolik zahynuvších, jejich prosté spočítání by zabralo několik dní času. Evropské zpravodajské služby odhadují počet skutečně zemřelých na 10 až 50 osob.

Když se verze izraelského bombardování stala mediálně neúnosnou a stále více indicií poukazovalo na selhání rakety odpálené Palestinci z nedaleké školky, kauza byla ještě jednou mediálně recyklována. Objevila se „analýza“ nepravidelného kráteru o velikosti zhruba 90 x 90 cm, která autoritativně tvrdila, že neštěstí (o počtu jeho obětí se už cudně mlčí) je údajně následkem osamělého izraelského dělostřeleckého granátu ráže 155 mm, jenž měl přiletět ze severovýchodu.

Skutečnost, že západní experti na dělostřeleckou munici shodně se sovětskými taktickými příručkami očekávají od trhavého granátu dané ráže kráter o průměru 3 až 5 metrů a hloubce 1,3 až 1,8 metru, samozřejmě nemohla příznivcům hamásnické propagandy zabránit, aby s chutí obvinili Izrael ze zločinného útoku na nemocnici podruhé.

Mezitím už v Londýně demonstrovalo 100 tisíc příznivců Hamásu a Islámského státu proti izraelskému válečnému zločinu, který se nestal a jehož přízrak byl s největší pravděpodobností vypuštěn do světa kvůli zakrytí vlastního selhání palestinských militantů. V dalších západních metropolích tomu nebylo jinak. V Německu se objevily Davidovy hvězdy na dveřích některých bytů obývaných Židy. Ve Španělsku proběhl žhářský útok na židovskou restauraci a v Detroitu neznámý útočník ubodal rabínku.

Žádná z reálných 580 000 obětí zavražděných Asadovou diktaturou v Sýrii, včetně 4000 Palestinců, nevyvolala nikde ve světě ani zlomek takového hněvu a „morálního rozhořčení“ jako imaginární izraelský masakr v nemocnici Al-Ahli.

V osidlech protizápadní nenávisti

O čem taková absurdní situace vypovídá? Podle mne je to více než zřejmé. Mnozí byli a stále ještě jsou připraveni omlouvat vraždění i mučírny masového vraha Asada, protože je diktátorem protizápadním, a tudíž „antiimperialistickým“. V takovém oponování „barevným revolucím“ údajně vyvolávaných „Židem Sorosem“, je třeba hrdinnému Asadovi pomoci i na propagandistické frontě.

Pár set tisíc mrtvol sem, pár set tisíc mrtvol tam. Když se kácí les, lítají třísky, říkával soudruh Lenin. Hlavně je musíme vidět politicky správně, jako svého času Noam Chomsky kambodžské kolegy-intelektuály s otvory po motyce v týlové části lebky. Nikdo nepůjde do ulic masově demonstrovat za nějaké rozbombardované, zplynované nebo umučené Araby v Sýrii, protože tím by leda pomohl Američanům a sionismu.

Naopak, má-li vyhřeznout agresívní a nenávistný antisemitismus uchovávaný nikterak hluboko pod povrchem, stačí jedna jediná falešná, fabrikovaná zpráva. Napochodují i aktivisté LGBTQ+ komunity, které by Hamás kvůli jejich orientaci shodil ze střechy na asfalt, a demonstrují „za Palestinu“, poněvadž v levičácké komunitě je tohle něčím jako v katolickém kostele Otčenáš. A zapojí se také radikální afroamerická bojůvka Black Lives Matter, která rychle a ráda zapomněla, kolik toho Židé kdysi udělali pro emancipaci amerických černochů. Slovem roku bude letos chucpe.

Alfred Dreyfus sice nepředal Němcům plány tehdy nejnovějšího francouzského kanónu, ale mohl jim je předat. Leopold Hilsner sice Anežku Hrůzovou nezavraždil, ale mohl ji zavraždit. A izraelská bomba ani dělostřelecký granát sice na dvoře nemocnice Al-Ahli v Gaze nezabíjely, ale mohly zabíjet. Nikoho by to vůbec nepřekvapilo, protože Židé jsou koneckonců zákeřní cizáci a takové ošklivé věci oni dělávají. Netřeba vymýšlet překombinovaná vysvětlení tam, kde se jasně ukazují ideologické a rasové předsudky deformující vnímání. V jednom případě můžete předložit kolik faktů chcete, ale zuřivou reakci ulice nevyvoláte. Ve druhém stačí naznačit – a čert okamžitě vyletí z elektriky.

Někteří publicisté pojali svou roli ve zlomové době tak, že prý je jejich povinností „postavit se proti establishmentu“, případně „na stranu slabšího“, což je podle jejich názoru Hamás. Měl jsem za to, že s povrchním anti-establishmentovým sentimentem jsme se už vypořádali na počátku války Ruska proti Ukrajině.

Nyní je jasné, kam vede neustálé zpochybňování kroků vlastních úřadů, a naopak omlouvání všeho, co udělá nepřítel. Zjevně jsem se však mýlil. Přišla další válka a anti-establishmentový amok ihned propukl nanovo, dokonce s ještě větší silou.

Izrael v osudovém obklíčení?

Co se týče otázky, kdo je v daném konfliktu slabší stranou, ani zde není vůbec tak jasno, jak si někteří myslí. Izraelská armáda mnoho let cvičila na úplně jiné operace, než je dobývání podzemních tunelů v Gaze. Ani letectvo, ani tankové vojsko, dvě velké chlouby IDF, v takové válce nemohou mít rozhodující význam. Dovnitř do tunelů se nedostanou.

Městské prostředí omezuje význam převahy v těžké výzbroji, technologiích i v senzorech. A proti nějakým 50 tisícům ozbrojenců „palestinského odporu“ bude moci Izrael nasadit jen zlomek svých sil, protože většina armády musí stát připravena na libanonské hranici, aby čelila možné invazi vojensky mnohem významnějšího a rovněž Íránem sponzorovaného Hizballáhu.

Ještě jiný díl sil musí zůstat na syrské hranici, za níž operují zfanatizované šíitské bojůvky naverbované Íránem v Afghánistánu a Pákistánu. Nelze zcela vyklidit ani oblast Západního břehu Jordánu, kde probíhají nepokoje zaměřené proti Izraeli i Palestinské autonomii.

Situaci navíc komplikují ilegální osadníci, kteří se vyzbrojili ve státních arzenálech a doslova se při napadání Palestinců urvali z řetězu. O minulém víkendu se nadto část izraelské armády přesunula také k jordánské hranici, za níž se hromadí rozzuřené davy a nikdo si nemůže být stoprocentně jist, jak se k nim nakonec zachovají tamní úřady.

Kromě toho již ve dvou vlnách proběhly také útoky střelami s plochou dráhou letu a drony z Jemenu. Shrnuto, existuje celkem pět různých front, které si izraelské síly musejí hlídat. I když zmobilizovaly 300 000 záložníků, nakonec zhruba jen 100 000 vojáků zůstane pro operaci v Gaze.

Záběry z nájezdu provedeného 7. října ukázaly kromě nezměrných krutostí ještě jednu nápadnou věc. Ozbrojence si totiž někdo dal práci docela slušně vycvičit. V těch řídkých případech, kdy útočili na vojenské cíle, si počínali nezvykle efektivně. Když stříleli, opravdu mířili. Pokud pálili dávkou, byla kontrolovaná. Žádný nepříčetný džihádista opájející se vystřílením celého zásobníku bez míření se na záběrech nevyskytoval.

Úkoly poctivé novinařiny se nemění

Vzhledem k výše uvedenému nelze vyloučit, že i po masivním bombardování posledních dní budou nakonec Hamás a spol. bránit Gazu překvapivě efektivně a izraelský útok brzy uvízne mezi troskami zbořených výškových budov. Nastane další krize této války. Tehdy začne být i méně bystrým zřejmé, že v kontextu obklíčení Izraele íránskými proxies není vůbec tak snadné říci, kdo je tu vlastně v konvenční sféře vojensky slabší.

Zodpovědný novinář v době nadcházejících civilizačních válek se opravdu nepozná ani podle toho, zda je „anti-establishmentový“, ani podle toho, že straní slabšímu (aniž by dokázal skutečně určit, kdo to vlastně je).

I dnes je především potřeba stále dokola ověřovat, ověřovat a znovu ověřovat vše, co válečný chaos a propaganda vnášejí do informačního prostoru. A pečlivě kontrolovat také zdroje, které informace přinášejí. Pokud někdo píše o armádě Izraele jako o „izraelských okupačních silách“, je velmi nepravděpodobné, že by předložil korektní analýzu jejích skutečných či předpokládaných aktivit.

Úkoly poctivé novinařiny se nemění. Změnily se pouze preference hluboce nespokojených ambiciózních publicistů, kteří zase jednou bláhově doufají, že až „se to otočí“, nezapomene se na jejich zásluhy při kácení západního demokratického řádu.

Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostně politickými a vojenskými otázkami.