Michail Gorbačov a Ronald Reagan na konci studené války. FOTO: White House Photographic Office / Public Domain
FOTO: White House Photographic Office / Public Domain
ESEJ / Po roce 1945 se zdálo, že tužby národů, jako jsou Litevci, Lotyši, Čečenci, Ukrajinci a mnohé další, jsou nadobro pohřbeny. Ruské jádro definitivně vtisklo Sovětskému svazu určující rysy, takže Jacques Rupnik si mohl pro názornost velmi trefně vypomoci Masarykem převráceným na hlavu: pakliže Masaryk patřil k těm, kdo viděli v bolševismu pokračování ruského vývoje, Rupnik ve své knize Jiná Evropa píše, že po válce se díky vojenským zásluhám SSSR ruství naopak stalo pokračováním bolševismu. Churchill i de Gaulle se o sovětských partnerech vyjadřovali jako o Rusech.
Už v předvečer vítězství vycházely v Americe ve vysokých nákladech učebnicové příručky ruštiny, všichni zahraniční korespondenti vyslaní na východní frontu sympatizovali s Rudou armádou jako armádou ruskou, v níž „bratrští“ Ukrajinci měli hrát úlohu podřadnou, a přesto nadšenou. Stalin byl oslavován jako státnický svorník velkého eurasijského prostoru, jehož železná jednota se zdála být naplněním historické logiky a spravedlnosti. Že Ukrajina nesla nadměrné lidské a hmotné ztráty ve válce a že si její padlé přišpendlila Moskva na své souhrnné statistiky, aby počet padlých „Rusů“ ještě nabobtnal? V „kapitalistickém“ světě se to přehlíželo asi stejně jako zásluhy, které na osvobození Francie nesli černí vojáci z kolonií.
Evropa bez Evropy
Když v poválečných dekádách v Asii a Africe zvítězila nacionalistická hnutí v dekolonizačních válkách, nikdo správnost těchto procesů nezpochybňoval, i když tamní povstalci sotvakdy jednali v rukavičkách. Kuba, Vietnam, Nikaragua – to jsou jen příklady zemí, jejichž zápas byl euroamerickou levicí sledován s vypjatými sympatiemi. Ovšem hned po válce několik set kilometrů na východ od železné opony zuřily zpočátku podobné partyzánské války proti Moskvě, které Západ nikdy otevřeně nepodpořil. Paměť těchto revolt chrání výhradně ti, jimž je drahá: pobaltské národy, Poláci – a Ukrajinci. Agenda antikoloniálního hnutí v evropských zemích i toho protiválečného v USA, když šlo o Vietnam, zůstávala stát před železnou oponou a tím spíš před hranicemi SSSR.
Ani Češi nebyli v celé věci zdaleka nevinně. Penetraci sovětských vlivů do české poválečné politiky a myslí usnadnily rasistické mystifikace o slovanské jednotě a ruském vůdcovství, jimž Češi bez většího přemlouvání podlehli. Kdo se tomu vzpíral, ten nemohl být Slovan, nanejvýš fašistický renegát. A ač to zní paradoxně, stejně předpojatí byli vůči sovětským „Nerusům“ hlavní vyzyvatelé sovětského bloku – Američané.
Až do skončení studené války chtěly USA sice porazit komunismus, ale ne tak ruskou říši. Ta měla být jen demokratizována, avšak v žádném případě zničena. Na toto setrvávání ve velkoruských schématech si ostatně stěžoval už ukrajinský exil od padesátých let 20. století, což jeho nacionalistické protagonisty vedlo ke značné skepsi, pokud jde o věrnost principům, jakými se jejich americký spojenec zaklínal. Ukrajinci si sice vymohli každoroční oficiální připomínku národů ovládaných Sověty, to na politiku Washingtonu ale nemělo žádný vliv.
„Poláci mají sklon idealizovat Evropu tím více, že jsou přesvědčeni, že je často zrazována samotnými Evropany. Naši romantičtí spisovatelé viděli v carovi pravý obraz tyranie a zoufali si z podlosti a slepoty před tím, co pro ně bylo vlnou tyranie, která nevyhnutelně smete celý kontinent,“ mínil kunsthistorik a nakladatel Jacek Woźniakowski. To plně ladí s tesklivým závěrem Kunderovy eseje, kde se říká, že skutečnou tragédií střední Evropy „není Rusko, ale Evropa. Evropa, ta Evropa, která pro ředitele maďarské tiskové agentury představovala takovou hodnotu, že byl připraven pro ni zemřít, a že zemřel. Za železnou oponou netušil, že se časy změnily a že v Evropě se už Evropa nepociťuje jako hodnota. Netušil, že věta, kterou dálnopisoval za hranice své rovinaté země, působí zastarale a nebude nikdy pochopena.“
Tato i ona slova nám připomínají, jak naivita, neznalost či reálpolitika mocných frustrovaly všechny přehlížené. Krom levicového idealismu a reálpolitiky určovali hodnoty a trendy studenoválečné společnosti také pacifisté, vedení vlastním strachem. Ti dělali vše pro to, aby se Kreml mohl ve své vlivové sféře cítit neohroženě. Míroví aktivisté, publicisté a politici zvláště v západním Německu od pozdních šedesátých let obětovali otázku lidských práv ve východním bloku úsilí o odvrácení „jaderné apokalypsy“. Takto doslova a explicitně byly formulovány pohledy na československý, polský i sovětský disent v době vrcholného socialismu.
Mír je velká věc
Disidenti, tito rušitelé vznešeného statusu quo, totiž bořili konstruktérům dohod mezi Bonnem a Moskvou jejich pracné bábovičky. I v exilu naráželi na hráz nedůvěry jako ti, kdo nic nepochopili a mohou svým morálním fanatismem zmařit mírové dílo. Bojovníci za odzbrojení, tak jako kdysi konzervativní rusofilové nebo po nich budovatelé komunismu, ztotožňovali šestinu zemské souše s Ruskem a odmítali si připustit jakoukoli hodnotu národů utopených v tomto moři. Mír je velká věc. A ačkoli malí jej nikdy neohrožovali, komplex velikosti velel uzavírat jej s těmi velkými.
Michael Gorbačov se stal zjevením a atrakcí všech západních stoupenců dialogu s Kremlem. Neokoukaný vůdce a reformní leninista převzal zdevastovanou zemi podlomenou vojenskými intervencemi a zbrojními výdaji. Ve skutečnosti by byla slabost Ruska zjevnější, nebýt vlny zamilovanosti do „Gorbyho“.
V západním hnutí za odzbrojení a sblížení obou bloků nalezl západní komplex velikosti konečné sebeospravedlnění: Přece jen se sovětský systém autenticky demokratizoval, jak předvídali mnozí z nás! V rusistice i vědním oboru, který se jal luštit taje politiky Kremlu a vzal na sebe označení sovětologie, dominoval trend, který uklidňoval: Sověti byli sice svérázní, ale ubírali se cestou, na níž se jednoho dne měli potkat s civilizovaným Západem.
Politické podobnosti mezi oběma bloky se od konce padesátých let zdůrazňovaly, nelidskost sovětského panství zamlouvala a národnostní otázka uvnitř SSSR nechávala rusisty klidnými. Ani ekonomie se nenechala zahanbit, a tak slavný ekonom Paul Samuelson ve své proslulé učebnici věštil, že se americký a sovětský ekonomický růst v dohledné době vyrovnají. Nyní – v roce 1989 – vysekl hold sovětskému hospodářskému modelu znovu.
Gorbymánie aneb Porod bez kytice
„Gorbymánie“ házela přes palubu antikomunisty a demokratické nacionalisty v SSSR, kteří své naděje nespojovali s dobrou vůlí režimu, ale s jeho slabostí, a jejich snem bylo výlučně naplnění snu o svobodě. U západních politiků se ocitli v nemilosti, neboť jejich dychtivost byla pokládána za nebezpečné podemílání Gorbačovových pozic ve prospěch sovětských jestřábů.
Evropští a američtí státníci neměli proto pochopení pro „sebevražedný nacionalismus“, jenž si prý pletl „svobodu s nezávislostí“ – jak to počátkem srpna 1991 prohlásil americký prezident George Bush před ukrajinským publikem při své návštěvě stále ještě sovětského Kyjeva. Nic nemohlo být výmluvnější nad skutečnost, že šéf Bílého domu předtím podobu chystaného projevu konzultoval se sovětským vůdcem v Moskvě, kde vyslechl Gorbačovovo důtklivé varování před podporou „ukrajinských nacionalistů“ – postoj změnil až v listopadu na nátlak ukrajinské diaspory v USA.
„Gorbymu“ se v tomto směru zjevně dařilo. Když nedávno zemřel, v nekrolozích chybělo, že za jeho vlády pokračovala zahraniční operace obávané KGB, stíhající ukrajinský exil v USA a Kanadě masivně šířenými pomluvami, jako by se v jeho řadách skrývaly tisíce nepotrestaných válečných zločinců. A ještě v létě 1989 byl v Kyjevě popraven 67letý Ivan Hončaruk za to, že byl před více než čtyřiceti lety členem Ukrajinské povstalecké armády… Dnes se o rehabilitaci obětí sovětských tajných služeb i justice stará jen komunita ukrajinských historiků. Vždyť kdo by bláhově pečoval o pověst malých?
Na setkání s ukrajinskými disidenty si Bush čas nevyšetřil. Prezidentova přehlíživost ve vztahu k Ukrajině – a také ke krvácejícímu Pobaltí, které se dožadovalo pošlapané suverenity už od jara 1990 (Litva) – vycházela ze stěžejní iluze postkomunistické éry, že pokud padne Gorbačov, vrátí se svět do nepříjemné fáze studené války.
Tehdy komplex velikosti připomenul morální problém, o jakém už byla řeč: „sebevražední nacionalisté“ v rozklíženém impériu toužili po přijetí demokratickou Evropou, k níž se hlásili, ale nikdo je tam nevítal. Vyjma některých amerických kruhů a kongresmanů zkrátka k této porodnici nových států nikdo s kyticí v ruce nespěchal. Gorbačov mezitím otevřeně hlásal svou neochvějnou víru v autoritářský komunismus – a sklízel potlesk.
Zóna nestabilních států?
Po srpnu 1991, s osamostatněním Ukrajiny, tří pobaltských zemí, Běloruska a Moldavska, se Evropa bez vlastní vůle a přičinění takřka přes noc rozrostla až k hranicím Ruska. V západních myslích nastal zmatek, protože svobodný svět byl sedmdesát let zvyklý jednat s víceméně předvídatelnou a centralizovanou mocností a skrumáž nových státně-politických jednotek na jejím místě ho mátla. V nové geopolitické situaci se o slovo draly domněnky, podle nichž dezintegrace SSSR povede k „rozsáhlé oblasti nepokojů, konfliktů a potenciálních katastrof“ (historik Eric Hobsbawm).
Rozšířené, avšak ničím nepodložené obavy sdíleli i Češi, oni hrdinové Kunderových dřívějších lamentací nad blazeovaným Západem, který se zřekl střední Evropy. Tak jako Kundera v citovaném eseji zahrnul neruské národy Sovětského svazu do kategorie „Východ“, aniž by jim přiznal právo na členství v klubu Středoevropanů, rozvíjeli čeští „Středoevropané“ pilně téma východního divošství. Hlasitě pronášené úvahy o všemožných rizicích, která s sebou konkrétně ukrajinská státnost měla nést, zahrnovaly poukazy na přítomnost a nevyzpytatelnost ruské menšiny v zemi, její jaderný arzenál, ekonomický kolaps a neustálenost hranic nové republiky. Tuto otázku od podzimu 1991 začala rozehrávat ruská strana.
„Nelze vyloučit, že na východ od našich hranic se začíná formovat zóna nestabilních, ekonomicky problematických a politicky autoritativních států se vzájemnými územními nároky a s tendencí orientovat své vnitropolitické napětí směrem do zahraničí,“ psal na podzim 1991 Kunderův dávný polemický oponent Václav Havel francouzskému prezidentu Mitterrandovi. Kunderovský „střed“ Evropy, osiřelý a nechtěný, se posunul za hranice Slovenska. (pokračování příště)
David Svoboda je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století.
