FEJETON / Opravdu, klasický socialistický jetřebismus (Je třeba…!), jaký ovládal náš mediální prostor od padesátých do osmdesátých let, předvedl pan Josef Bouška v Deníku N v „rozhněvané“ polemice s názvem Rakušanova odvážná mise: vysvětlit tonoucímu krásu rybníků (Deník N, 4. 10. 2023). Vynecháme-li jednu dvě půlvěty o A. B. („ušatého estébáka nechci“), může být z textu nadšený každý nepřítel demokracie, materialistický marxista a příznivec Andreje Babiše.
Nečetl jsem tu metaforu o tonoucím a kráse rybníků sice poprvé, ale i tak patřila k tomu nejlepšímu v Bouškově článku, jenž mě ovšem šokoval úplně jinak. Svým déjà vu, neboť byl od A do Z opravdu napsán v povědomém stylu socialistického jetřebismu, kořeněného nově nejhrubším kapitalistickým konzumerismem („Nechci komanče. Chci ledničku“) a blátivou demagogií („Svobodně volit? Nemám koho. Pětikolka ukradla mámě důchod“).
Základem je tu ovšem onen jetřebismus: myšlení nejpohodlnější z pohodlných, určené stejně líným myslet, jako je autor. Nebo přesněji – jako někdo, do koho se mluvčí stylizuje, aby se zavděčil publiku.
Jetřebistovo totální alibi
My dříve narození jsme byli tímto stylem odkojeni, a tak jsme za ty roky vůči němu získali, doufám, doživotní imunitu. Dříve vypadal takto: „Je třeba více prohloubit socialistickou zákonnost; zlepšovat dodavatelsko-odběratelské vztahy; ofenzivněji bojovat proti měšťáckým přežitkům, ve společnosti i v kultuře.“ Čtenář či posluchač si mohl do jetřebistových slov dosadit ad libitum celý bolševický slovník, tj. jak obhajobu zločinných procesů, tak i jejich odsudek. A při troše fantazie tu nalezl i krotké kritické výhrady vůči systému. Totální alibi. Hezky se to říkalo, hezky se to poslouchalo. Nikoho ty bláboly nic nestály, mluvčího ani posluchače, ani miligram duševní námahy, nic.
A dnes? Bouška: „Rakušan dokáže pojmenovat problém… Zároveň nemá nejmenší potuchy, jaké jsou jeho příčiny, a s vážnou tváří předestírá „řešení“.“ O čem konkrétně kritizovaný nemá nejmenší potuchy, jaké řešení předestírá? V čem se mýlí, když, jako ostatní ve vládě, se snaží dorovnat dluhy minulých vlád (většinou to činí hloupě, nepromyšleně, nemotorně, s katastrofickou mediální strategií)? V čem se mýlí, když chce dorovnat olbřímí sekyru, kterou zaťal do minulých rozpočtů povedený trojlístek rozhazů z cizího, totiž Babiš – Schillerová – Havlíček?
Rozhazování ze státní kasy se dělo za jediným účelem, koupit si voliče – v dobách prosperity, kdy se mělo šetřit na horší časy… Podle hesla – po nás potopa? Jaké jsou tedy ty pravé příčiny, o nichž nemá Rakušan, na rozdíl od Boušky, potuchy? (S Bouškovou kritikou, dodejme pro spravedlnost, lze souhlasit v jediném: v neodpustitelně zbabělé rezignaci této vlády na systémové potírání dezinformací).
Běžný Čech, na jehož mluvčího se neohrožený populista Bouška samozvaně pasuje, podle něj nemá a nikdy neměl jiné než přízemní starosti: „Nebudí se vzrušením ze střetu konzervativních a progresivních proudů [Vy někoho takového znáte, pane Bouško? Já nikoliv.], nechává ideové spory na pár tisícovkách twitterových bojovníků a po ránu řeší, aby se nezasekl v zácpě a dorazil včas do práce.“ Výborně!
Kdyby autor nebyl zaseklý…
Kdyby autor nebyl zaseklý v nejpohodlnějším z režimů řeči, položil by si možná otázku, pro každého jetřebistu ovšem nejpřísněji zakázanou, otázku po příčinách svých či obecných trablů. Ať s dopravou a ovzduším nebo s čímkoli jiným. Třeba by se při své inteligenci dobral i nějakého moudra.
Například o tom, zda ta jeho ranní zácpa není způsobena skandálním chováním prakticky všech polistopadových vlád a ministrů (s čestnou výjimkou Martina Bursíka), totiž podlézáním dálkově-dopravní lobby, kdy pánem našich silnic a nejčastější příčinou většiny nehod i zácp na nich je Velkomožný Pán Tirák, jemu ustupujeme a vyklízíme cesty, zatímco železniční doprava, jež je jinde prioritou (Švýcarsko, Rakousko, Skandinávie) byla a je u nás dosud úplnou popelkou? Ale takové myšlení bolí.
Zato vůbec nebolí, když autor nezávazně hovoří i za „padesátníky na Bruntálsku nebo Romy se základním vzděláním“, a opět: neklade si otázku, co s tímto nesporně vážným sociálním problémem dělaly předchozí vlády, kterým přitom bylo dopřáno úřadovat oproti dnešku s válkou za humny v relativní rozpočtové pohádce…
Fialova vláda otloukánků
Přestože měly předchozí vlády oproti dnešku relativní havaj, brakovaly veřejné finance a sály falešné dotace, kde se jen dalo. To v tom rozhazování peněz mezi voliče měla Fialova dnešní vláda otloukánků pokračovat?
Autor závěrem nabízí objevnou analýzu: „Chudí lidé ve vyloučených lokalitách na okraji zájmu nepotřebují osvětu o půvabech liberální demokracie; potřebují být méně chudí, potřebují žít v nevyloučených lokalitách a nebýt na okraji zájmu.“ Svatá pravda! Jak to však konkrétně udělat, o tom si samozřejmě každý jetřebista zakázal psát, ba nesmí ani naznačovat. Ó, jak sladké je býti jetřebistou!
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.