Na Ukrajině jsou internovány tisíce ruských válečných zajatců. K nim se mise OSN běžně dostane. FOTO: Chrystyna Burdym / se svolením
FOTO: Chrystyna Burdym / se svolením
REPORTÁŽ / Má neskutečně modré oči. Takové žalostivé, jako by to byl hladový pes. Rysy obličeje má příjemné, trochu poznamenané bolestí. Decentní strniště. Leží na nemocničním lůžku, až ke krku zakrytý vlněnou dekou, ruce má pod hlavou. Zbědovaný, nebo bídák? Kývnutím hlavy uděluje svolení k focení, mluvit však nechce. Cvak! Právě v tento moment Chrysťa, moje manželka, pořizuje foto. Kdybych někde zahlédl tuto fotografii bez kontextu, mohl bych s ním i soucítit. Ale ne teď a ne tady. Je to ruský voják, který přišel na Ukrajinu, aby mě zabil.
Dobrá, možná že ne právě mě, ale obecně. Dříve mohl být v Buči, Izjumu nebo v Mariupolu a výstřelem do zátylku zabíjet civilisty. Momentálně však tento člověk určitě nepředstavuje hrozbu: je to ruský válečný zajatec. Jeden z mnoha tisíců válečných zajatců této války.
Jsme ve špitálu tábora, kde drží válečné zajatce, nedaleko od západních hranic Ukrajiny. Za chvíli lékařka požádá návštěvníky, aby opustili nemocniční pokoj. Ženevské úmluvy, které jsem se mezitím naučil nazpaměť, počítají s bezplatným poskytnutím zdravotnické pomoci válečným zajatcům.
Fotografie ruských válečných zajatců internovaných na západní Ukrajině pořídila © Chrystyna Burdym.
Čl.15: Mocnost, v jejíž moci jsou váleční zajatci, je povinna postarat se zdarma o jejich zaopatření a poskytnout jim zdarma lékařské ošetření, které vyžaduje jejich zdravotní stav.
Ještě před rokem tento tábor sloužil jako obyčejná věznice pro ukrajinské vězně, ale rychle změnil svůj účel a stal se dočasným domovem pro tisíce Rusů. Velké obdélníkové území, ohrazené plotem se strážními věžemi, a několik našedlých nevýrazných stavení vevnitř. Jsem tu jako představitel Koordinačního štábu pro otázky zacházení s válečnými zajatci. Je to ukrajinská mezirezortní struktura, která má ve své gesci výměnu válečných zajatců a pomoc jejich rodinám.
Přivezli jsme do tábora novináře, především zahraniční, abychom ukázali, v jakých podmínkách Ukrajina drží Rusy. Zástupce ředitele tábora Roman provází skupinu, jako by to byl průvodce turistické exkurze. „Tamhle,“ ukazuje rukou, „můžete vidět budovu s kasárnami, kde zajatci žijí. A přímo před námi je náš kostel.“
Čl. 34: Válečným zajatcům bude ponechána veškerá volnost co do výkonu jejich náboženství, počítajíc v to účast při obřadech jejich vyznání…
U kostela, který je ve skutečnosti malou kapličkou, leží menší hromada písku. Za rohem budovy se objevují zajatci v modrých vězeňských stejnokrojích, nakládají písek na kolečko a odvážejí jej kamsi v hloub tábora. „Vypadají skoro jako normální lidi,“ náhle říká jeden z ukrajinských novinářů.
Dál jdeme pěšinkou. Na stěně jsou portréty ukrajinských „hetmanů“ kozáckého období.
„To je tu proto, aby se zajatci mohli trochu naučit ukrajinské dějiny,“ usmívá se Roman. „Aby věděli, že Ukrajinci a Rusové nejsou jedním národem.“
Je nám otevřena branka a my se ocitáme na sportovišti. Hrazdy, bradla, volejbalové a fotbalové hřiště s lavicemi dokola. Fotbal nikdo nehraje – je poslední zimní den, uběhl rok a čtyři dny od začátku plné invaze na Ukrajinu. Roman nás vede dál, chce nám ukázat kasárna, v nichž zajatci spí. Jsou to velké pokoje s dvěma řadami pečlivě ustlaných postelí. Je tu dokonale uklizeno, vzduch je svěží. Okna jsou velká a bez mříží.
Hned jsem si vzpomněl na vyprávění Ukrajinců, kteří se vrátili z ruského zajetí… Mychajlo: „Neměli jsme vůbec nic, ani televizi, ani noviny nebo rádio, tím spíše ne telefony. Někteří dokonce netušili, zda je právě noc, nebo den. A nevěděli, kolik je hodin, protože hodinky byly zakázány.“
To jsou svědectví osvobozených. Vyprávění o podmínkách jsou téměř totožná: zajatce drží ve sklepních místnostech, bez práva východu ven. Nelze to ověřit. Do míst, kde drží zajatce, Rusko nepouští ani Červený kříž, ani novináře. Naproti tomu tábor s ruskými zajatci je otevřený pro všechny. Představitelé Mezinárodního výboru Červeného kříže a nejrůznější skupinky novinářů jsou tu k vidění téměř každý týden.
…
Zaměstnanci tábora seřazují zajatce na dvoře do obdélníků a skupinu po skupině odvádějí dovnitř. Tam se ze skupin stává živý řetěz, který se táhne od přízemí do druhého patra. Zhruba stovka ruských válečných zajatců. Na povel zastaví, stoupnou si obličejem ke zdi, ruce zakládají za záda, zatímco novináři jdou kolem nich nahoru. Schodiště je tak úzké, že se zajatců téměř dotýkáme.
Jídelna je velká a prostorná, vejdou se sem všichni. Po jídle zajatci sborově křičí ukrajinsky: „Děkujeme za oběd!“ Tohle je zřejmě to týrání zajatců, o kterém je řeč v jedné ze zpráv monitorovací mise OSN? Ale nechme sarkasmus stranou…
Zajímá mě, čím je tu krmí. Vezmu si typický příděl: poněkud vodnatou hrachovku, řepný salát vinehret, těstoviny s malým kouskem masa a hodně chleba. Chléb je moc dobrý – pečou ho přímo tady samotní zajatci. Jídlo si taky připravují sami. Dělá to tu dojem typické závodní jídelny. Dá se tu najíst, občas dokonce si i pochutnat.
Ukrajinští zajatci se vracejí zpět vyhublejší o 30, 40, někdy i o 50 kilogramů, než byli před zajetím.
Po obědě zajatci můžou zatelefonovat svým příbuzným. Podle rozpisu. S několika operátory a stráží vcházíme do malé místnosti s telefonem. Jeden klučina, Moskvan, telefonuje domů poprvé od okamžiku zajetí. Je to mladík, snad 22 let, na rukou a krku má vytetované nápisy v angličtině. Nejspíš jde o tzv. „čmobika“ (zkratka od slovního spojení „částečně mobilizovaný“) – tak se na Ukrajině a v Rusku říká mobilizovaným během masového náboru do ruské armády na podzim 2022.
Z Moskvy doléhá vyzvánění, konečně ženský hlas klidně a všedně odpovídá „allo“, zajatec stejně všedně říká: „Ahoj, mámo!“ Ptá se, jak se má, ona odpovídá, že táta má covid, ale je to dobrý, a co on? „Jsem v zajetí,“ říká klučina a začíná plakat.
Mně ho není líto – přišel sem, aby mě zabil. Nakonec, jeho příbuzní aspoň vědí, že je naživu, a mají možnost s ním aspoň občas mluvit. Ukrajinští zajatci takovou možnost nemají.
Čl.13: S válečnými zajatci se musí vždy nakládat lidsky.
Moje manželka Chrysťa nepřestává fotit. Pokaždé se ruského zajatce slušně zeptá na svolení – rusky – a jen poté zmáčkne spoušť. Toto focení je částí jejího fotografického projektu věnovaného strachu. Tady, uvnitř tábora, se s ním vědomě setkala zblízka. Tady stojí naproti svému prvnímu ruskému vojákovi – podsaditá postava v modrém mundúru. Vidím, jak se jí dělá fyzicky zle, ale ovládne se a dělá své první foto na stařičký polaroid.
Nejtěžší je to v dílně, kde zajatci pracují – vyrábějí uliční mobiliář. Leckdo z nich má ve svých rukou malé nože, pájky, jiné předměty, které by případně šlo použít jako zbraně. Na deset zajatců je tu jenom dvojice na první pohled neozbrojených bachařů.
„Věřte mi,“ uklidňuje nás zástupce ředitele tábora, „nemusíte se bát. Oni jen čekají, až je vymění, a nechtějí si komplikovat život.“ „A nemáte někdy chuť někomu z nich ublížit?“ ptá se Chrysťa našeho průvodce. „Možná že mám,“ usmívá se úředník. „Ale pravidla se musí dodržovat. My jsme přece civilizovaná země.“
První nepsané pravidlo zaměstnanců Koordinačního štábu je: nevyptávat se osvobozených na zajetí. Ukrajinci, kteří se vrátili odtamtud, mluví málo a s nechutí. Vyprávění o mučení jsou častá a podobají se sobě navzájem. Například o takzvané „chodbičce“ – když bachaři stojí z obou stran od skupiny přepravovaných ukrajinských zajatců a mlátí je vším, co jim přijde pod ruku.
Osvobozený ze zajetí Oleksandr vyprávěl mnohem hrůznější historku: „Ukazují vám čerstvě uřezané hlavy našich kluků, nasazené na kovové tyče. Jeden z nich říká: ‚Tohle je Edik a tohle Valera. Oni chtěli, aby vše bylo podle Ženevských úmluv. Ty snad taky chceš všechno podle úmluv? Máme tu místo pro třetího…‘‘‘
Tábor opouštíme za soumraku. Ruští zajatci sledují televizi. Ukrajinskou televizi. Byl to poslední den zimy roku 2023 a můj poslední den práce v Koordinačním štábu pro otázky zacházení s válečnými zajatci. Přesně za týden, 7. března, proběhla další výměna zajatců. Z ruského zajetí se vrátilo 130 Ukrajinců. Domů odjelo 90 Rusů. Moc doufám, že z Ukrajiny konečně odejdou všichni Rusové. A že se všichni Ukrajinci vrátí domů.
V textu byly použity materiály telegram-kanálu Koordinačního štábu pro otázky zacházení s válečnými zajatci, většina jmen byla z ohledu na bezpečí změněna. Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk.
Text vznikl v rámci projektu „Ukrajinští autoři pro Evropu. Evropa pro ukrajinské autory“, který organizuje Rozstaje.art s podporou České asociace ukrajinistů. Projekt je spolufinancován vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu.
