Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi – olejomalba ruského malíře Ilji Repina, jenž byl ukrajinského původu, vznikala v letech 1880–1891. FOTO: Státní ruské muzeum v Sankt-Petěrburgu / Wikimedia Commons / (volné dílo)
FOTO: Státní ruské muzeum v Sankt-Petěrburgu / Wikimedia Commons / (volné dílo)
ESEJ (seriál) / Letošní parné léto přineslo aktuality, v nichž se odráží nadčasovost. Vilniuský summit NATO v červenci rozhodl způsobem, který Ukrajince nenadchl, a ačkoli důvodů k tomu bylo povícero, kraloval jim tak nebo onak strach z Ruska. Nedávná vzpoura wagnerovců zaměstnala zas mnoho zemí, na jejichž vojenské a materiální pomoci Ukrajina závisí, zvláštním způsobem: Kyjev byl zapřísahán, aby se nesnažil využít dočasného zmatku v zemi nepřítele k útokům na jeho území.
Anonymní zdroj z prostředí vysoké diplomacie zemí skupiny G7 prozradil, že Prigožinův kousek obnažil beztak už dlouho tušené rozpory v táboře spojenců Ukrajiny ve smyslu: „Nezavládlo by po Putinově pádu jaderné bezvládí?“ Rozumějme: významná část spojenců Ukrajiny usuzuje, že s Putinem v Kremlu budou ve větším bezpečí, než kdyby byl svržen, anebo – nastojte – kdyby se snad Ruská federace rozpadla a na jejím místě se vynořily nové státy neruských etnik. Shrňme to: Rusko podle nich nesmí utrpět porážku.
Můj brácha má prima bráchu
V začátcích války se ruské tlampače snažily před světem podat invazi na Ukrajinu jako bratrovražedný konflikt dvou historicky spjatých národů, což mělo zřejmě ruský zločin bagatelizovat jako divočejší rodinnou rozepři. Ve skutečnosti jsou ukrajinský a ruský pohled na historii nesmiřitelné, protože historický vývoj učinil z obou zemí protikladné civilizační vzory. Rusko se však překvapivě může spolehnout na „bratrství“ euroamerických elit a politiků, u nichž v různých vlnách od začátku 19. století po dnešek nalézalo porozumění. Jejich významná část si dodnes neujasnila, zda se bát víc Ruska vítězného, nebo toho na kolenou.
Tato morální bezbrannost, kvůli níž hyne více ukrajinských vojáků a kácí se více ukrajinských budov, než by muselo, není jen plodem nějakého politického kalkulu reagujícího na momentální veřejné nálady. K tomu, aby mohlo rozpoutat svůj pokus o vraždu Ukrajiny, Rusko nepotřebovalo pouze naše krátkozraké a úplatné politiky, hamižné byznysmeny a vystrašenou veřejnost.
Neobešlo se také bez duchovního klimatu, které působí, že v otázkách historie, přítomnosti a vyhlídek „postsovětského“ Východu chybuje Západ neustále v úsudku. Lze hovořit o celé kultuře iluzí o Rusku, která Západu způsobuje citovou schizofrenii: soucítí s Ukrajinou, ale k Rusku pociťuje směs lásky a strachu. Láska i strach tu vyjdou nastejno, v obou případech vedou k tomu, že nebezpečnou velmoc beru vážněji než její oběti.
Zrádný půvab bažin
Už druhým rokem přibývá na českých sociálních sítích výtvorů lidové tvořivosti, jejichž jednotícím motivem je karikování ruského barbarství a zaostalé nelidskosti. Co chvíli nám algoritmy facebooku doručují obrázky umouněných zemljanek v největší zemi světa, fotografie odhalující tamní prohřešky proti pravidlům veřejné hygieny, memy s blyštivými kupolemi starodávného Kyjeva, které kontrastují s bažinatou pustinou, na níž až později vyrostla Moskva. Naši historici a komentátoři ruské reality nezůstávají stranou, píší a mluví o zločinech táhnoucích se ruskými dějinami nebo varují před záští, jakou vůči nám ruská „anticivilizace“ a zejména panující režim chová.
Po věcné ani etické stránce nelze těmto názorům nic vytknout, vyjma jednoho: nepomáhají příliš vysvětlit jeden z nejznepokojivějších protimluvů historie. Jak je možné, že náš svět, kde se zrodil a zůstává v platnosti koncept lidských práv a kde se místo předklonu chodí raději vzpřímeně, pravidelně podléhá kouzlu „barbarského“ ruského impéria a že ten obdiv přetrval od století páry až do věku internetu?
Že tak často hledal u ruských protějšků hloubky, kde byla prohnanost? Že se bojí Ruska, ale zároveň o Rusko? Barbaři přece odjakživa vyvolávají strach, ale sotva obdiv. Budí odpor, nikoli příchylnost. A hlavně žádní barbaři v dějinách neoplývali tak jako Rusko dovednostmi a prostředky, aby nebarbarskému světu efektivně pletli hlavu. Tak moc, že ten nebarbarský svět promíjel oné „anticivilizaci“ její hříchy a sám se radši pokládal za spoluhříšníka, který prý za různá nedorozumění s Ruskem zčásti může sám.
Rusko jako aktivní temnota
Na tuto „proexportní“ ruskou schopnost upozornil v 19. století jeden z nejcennějších svědků své éry, polský národní bard Adam Mickiewicz. Rusko není despocií, psal, neboť despotismus je systém starý a omezuje se na útlak vlastních poddaných. Se svými sousedy dokáže žít v míru. Je „pasivní temnotou, nedostatkem světla“, zatímco carismus „temnotou aktivní, je to skutečný politický ďábel“.
V roce 1857 ruský liberál a exulant Alexandr Gercen zformuloval ironickou metaforu, podle níž spojení carského samoděržaví s modernitou mělo zplodit „Čingischána s telegrafy, parníky, železnicemi…“. Roku 2014 parafrázovala tento citát ruská publicistka žijící v Německu Sonja Margolina slovy o „Čingischánu s internetem“.
Platilo to tentokrát pro Putina a právě jako slova Gercenova to vystihovalo rozpor mezi technickou úrovní a stavem civilizovanosti v Rusku. Na mytologii, kterou kolem sebe dokázalo zbudovat a šířit do světa Rusko v čele s cary, generálními tajemníky i bývalými kágébáky, je nápadná právě její mnohoznačnost.
Tak si Rusko budovalo respekt jako strážce konzervativních pořádků v ponapoleonské éře, pak zas přicházelo v převleku sovětského ráje, v němž se měl zhmotňovat sen o nejhumánnějším lidském uspořádání, a s Putinem se zase vrátilo Rusko jako rádoby Mekka tradičních hodnot a stability ve vykloubeném světě. Avšak nikdy se přitom neodříkalo vymožeností přejatých od svého západního protivníka.
Komplex (z) velikosti
Zmíněné „bratrství“, které tolikrát mezi Západem a Moskvou nastolilo pocit falešné blízkosti a totožnosti zájmů, lze vysvětlit mnoha faktory. Ale budeme-li hledat jednotící faktor, bez jakého by bylo nemožné, pak je to komplex velikosti. Komplex velikosti vyplývá ze sklonu moderního Západu k univerzalitě – sjednocování malých celků do vyšších, které jako by lépe zastupovaly vznešenější lidské cíle.
Navíc hodnotový rámec na Západě v posledních téměř šedesáti letech výrazně ovlivňovala kulturní levice, pro niž jsou tradiční hodnoty v čele s národovectvím tabu, zato nadnárodní struktury se svým kosmopolitismem jsou vnímány jako progresivní. Národní státy se v tomto kontextu jeví jako „zaostalé“ a zavánějící přízemní sebestředností. Krajní pravice zas poslední dobou ve velikosti nalézá důkaz síly a stability.
Komplex velikosti má blízko k imperiálnímu vidění světa, i když se s ním neztotožňuje nahlas. Imperiální vidění posuzuje svět z pohledu mocností. Komplex velikosti s ním sdílí sklon přehlížet to, co je malé, protože malé se jeví jako malicherné. Příklad východní Evropy ukazuje na nebezpečnou slepotu, kterou tento komplex působí ve chvíli, kdy rozvoj lidského jedince a jeho důstojnost garantují právě malé emancipující se celky, zatímco říše jej dusí.
Souvisí to se zvláštností ruského koloniálního příběhu. Ten nabízí historicky ojedinělý příklad země, jejíž metropole si podmaňovala oblasti a národy, které byly na výrazně vyšší civilizační úrovni než ona sama. A slepota vedla již nejednou k tomu, že Západ hodnotil toto antidemokratické impérium lépe než demokratický národní stát a moc prvního mu imponovala více než svoboda druhého. Je se co bát, že jsme toho svědky i dnes, v historicky tak kritické chvíli. A že tomu nasvědčují skutečnosti uvedené v úvodu této eseje.
Jak se lámal chleba
Už v historických počátcích ležely oblasti, z nichž vzešla pozdější ruská říše, na okraji Kyjevské Rusi, onoho slavného „protoukrajinského“ státu. A už tehdy si tyto jeho severovýchodní končiny s centry ve Vladimir-Suzdalu a později Moskvě osvojily drsnější způsoby, jaké v budoucnu zplodily samoděržaví a imperiální expanzi.
Tou dobou formovaly centrální část Rusi, ležící kolem Kyjeva a na Dněpru, styky s vyspělou Byzancí na jihu a Evropou na západě, kultivovaly je vlivy řecké filosofie a písemnictví a také obchod. Lze mít za to, že na evropské cestě se dnešní Ukrajina, respektive „ukrajinská“ část tohoto staroruského státu, nacházela od samého počátku.
Když celý východ Evropy ovládli ve 13. století Mongolové, bylo odlišné směřování území dnešní Ukrajiny a Ruska zpečetěno. Na severovýchodě se Moskva se svolením chánů chopila časem role hegemona pohlcujícího okolní knížectví i městské republiky a vzala si do hlavy, že má „dědické nároky“ na veškerá území zaniklé Kyjevské Rusi. Za úspěchem její velmocenské ctižádosti stála nebezpečná konstanta ruského státního vývoje: hrubá primitivita, která vítězila nad mnohem vyspělejšími politickými celky a národy. Tou se Moskva odlišovala od tradic původní Rusi.
Ukrajinská území se mezitím na dlouhá staletí ocitla pod vládou kuriózní a současně nadčasové polsko-litevské „šlechtické republiky“ s voleným králem v čele a vůdčí vrstvou v podobě sebevědomé nobility, na niž král svým vlivem nedosáhl.
Zatímco poměry v Moskevském carství charakterizoval princip vertikály, od nedotknutelného gosudara na vrcholu (inspiraci mongolskými chány tu nelze přehlédnout) po bojary a nuzné nevolníky dole, pro Polsko-litevskou unii byla charakteristická horizontála: panovník jako první mezi rovnými, široké svobody a výsady šlechty, vymykající se v evropském měřítku srovnání, práva měst a evropské zvyklosti, které na Ukrajinu přicházely „v polském kabátě“.
Polsko-litevští šlechtici přísně střežili politickou nedotknutelnost svého stavu, což z nich před králem činilo časem sebevědomé občany odpovědné republice. V sousedním Moskevském carství se nabízel „překrásný“ kontrast: každý šlechtic se od 15. století musel před carem, takto zástupcem Boha na zemi, označovat za „cholopa“ – rozuměj nevolníka – a od 18. století deklaratorně „povýšil“ na „nejponíženějšího otroka“.
Ukrajinské dějiny psané zdola
Plodem svobodymilovného ducha, který v Polsko-litevské unii panoval, byl nakonec i slavný fenomén ukrajinského kozáctva, jež vzniklo v reakci na polské katolizační tlaky a feudální útisk rolníků šlechtickými magnáty. Kozáci se tužili v nesmírně krutém zápolení s nájezdy Tatarů a pravidelně povstávali proti oklešťování svých práv.
Riskantním důsledkem svobody jsou konflikty a výhodou konfliktů zas ovzduší neskonale svobodnější než to, jaké nastolovalo ruské samoděržaví, které potenciální třenice dusilo v zárodku. Kdyby měla Unie tak blízko k idyle, jak je dnes často líčena, mohly mít později carské úřady s pacifikací jejího území, jakého se zmocnila Kateřina II., řečená Veliká, snadnou práci.
Ale evropský ráz této federace s její stavovskou autonomií na jedné straně a napětím kvůli křiklavým nerovnostem na straně druhé poznamenaly ukrajinský charakter zásadním způsobem. Vysvětluje to, proč je Ukrajincům na rozdíl od Rusů cizí tradice bezvýhradné poslušnosti vůči vyšší moci.
Ukrajinské dějiny se píší zdola a jsou dějinami společnosti bez vlastního státu. Ty ruské jsou zas dějinami státu bez společnosti hodné toho jména, tj. svobodné a nezastrašené. Dnešek tuto pravdu učinil znovu aktuální. (pokračování příště)
David Svoboda je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století.
