Diktátoři Vladimir Putin a Bašár al-Asad jsou dlouholetí spojenci (setkání v roce 2017). FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / Public Domain
REPORTÁŽ / V Sýrii se nejspíš schyluje k dalšímu celostátnímu ostrému střetu mezi občany a mocí. Většina Syřanů už má plné zuby násilnického režimu, který tu zavedl Háfiz al-Asad a v němž jeho syn Bašár al-Asad pokračuje. Syřané začali znovu demonstrovat proti režimu letos 17. srpna, poté, co vláda zvýšila ceny pohonných hmot, což ještě více zhoršilo ekonomickou krizi, které země čelí. Lidé během protestů začali opět požadovat Asadovu rezignaci.
Syrský režim proti tomu podnikl některé kroky, rozmístil třeba další bezpečnostní složky v místech protestů, omezil možnosti cestování a některé účastníky pozatýkal, opozici tím však neodradil. Demonstrující neodradily ani vysoké teploty, které dosahovaly až 38 stupňů Celsia.
Palba do demonstrantů
Protesty se soustředily v provincii Suaida, především v jejím stejnojmenném hlavním městě, ale probíhají i v damašské provincii, v Aleppu, Daraa, Deir ez-Zor, Idlibu a Rakce. Nespokojení Syřané projevují podporu protivládnímu hnutí na sociálních sítích a anonymními projevy občanské neposlušnosti. Protesty tak ochromily život na jihu Sýrie, krom jiného jsou blokovány silnice či vládní úřady a podniky.
Hluboká frustrace zde vládla už předtím, ale teď vypukly protesty dokonce i mezi alavity v oblasti Tartúsu a Latákie, což jsou lidé, kteří byli dříve ochotni Asada slepě následovat. Ti zatím otevřeně nehovoří o svržení režimu, ale protestovat i proti prezidentovi osobně už pro ně není tabu. Režim proti nim samozřejmě nepostupuje tak brutálně jako vůči protestům v sunnitských oblastech, protože bez nich by mu už nezbyl opravdu nikdo: nějaké to rozehnání demonstrací, nějaké to zatýkání, ale jít s alavity do ozbrojeného konfliktu by byla pro režim sebevražda. A ani z alavitské strany to pravděpodobně nepřekročí hranici protestů, pokud situace nebude ve zbytku Sýrie prudce eskalovat.
Demonstranti po celé zemi používají protirežimní zpěvy z povstání v roce 2011 a vyvěšují syrskou vlajku z dřívější doby jako protiasadovský symbol. Protesty také zastřešují požadavky, aby všechny zahraniční vojenské či bojové jednotky opustily Sýrii. V srpnu při několika příležitostech použily bezpečnostní síly k rozehnání protestů v provinciích Aleppo, Daraa a Suaida živou palbu, 22. srpna vypálily dělostřelecké granáty na demonstranty v provincii Daraa. Počty mrtvých a raněných nejsou známy.
Důstojná revoluce
V pátek 8. září a následující den probíhala masová shromáždění ve více oblastech Sýrie pod označením Páteční důstojná revoluce. Manifestovalo se například před mešitou Omari ve městě Busra al-Sham východně od Daraa, přítomní požadovali propuštění zadržených a pád režimu a jeho symbolů, nesli mimo jiné transparent s nápisem „Jsme svobodní revolucionáři“. Důstojná revoluce probíhá i v několika oblastech provincie Idlib.
Už několik týdnů probíhají protesty ve městě Suaida (Suwayda). Demonstranti chtějí ustavit vlastní samosprávu a vymanit se z Asadova vlivu. Na náměstí Al-Karama probíhají setkání mnoha lidí požadujících Asadův odchod. Protivládní akce zde trvají dlouho, „Al-Karama přitom někteří z protestujících neopustili už po několik týdnů“, uvedla místní síť Sweida 21. Demonstranti skandovali hesla „Od Suaidy po Deir ez-Zor“… „Pryč s diktátorovou vládou“. Jiní drželi transparenty se jmény svých zadržených synů a požadovali jejich propuštění.
„V Suaidě nikdo nechce žádné násilí. Například některé ženy chodí na manifestace oblečené do bílého na znamení, že protesty jsou mírové, nenásilné,“ řekl nám známý Syřan, který nechce být kvůli pravděpodobnému ohrožení své rodiny Asadovým režimem jmenován. Účastníci shromáždění se chovají a jednají tak, jako by Asad už neměl nad Suaidou žádnou moc a nevládl zde. „Mezi povstalci už probíhají jednání o ustavení vlastní suaidské samosprávy,“ vysvětluje náš zdroj. Suaida leží na jihu Sýrie, u hranic s Jordánskem, nabízí se proto úvaha, zda by se zdejší samospráva nechtěla k jižnímu sousedovi přimknout. To místní lidé vylučují: „Od Sýrie se nechce odtrhnout nikdo, naopak, všichni by byli nejraději, kdyby Asad v politice skončil a země si tak mohla oddechnout.“
Zdejší manifestace jsou čistě občanskou záležitostí, s náboženstvím či etnicitou nemají nic společného. V ulicích spolu protestují drúzové, křesťané a muslimové. V Suaidě žije kolem půl milionu lidí, většinoví jsou tu drúzové, ale žije tu i dost křesťanů a muslimů. Nikdy se tu však neodehrál nábožensky motivovaný střet. Mešity tu stojí vedle kostelů bez jakýchkoli problémů. Poměrně častá česká nebo evropská představa, že syrská a libanonská kultura vytváří jakýsi divoký skanzen, je vedle jak ten cedr. Vyvěrá nejspíše z našeho nešťastného zvyku paušalizovat a na základě toho si utvářet vlastní představu o realitě. Evropan by si za normálních okolností liboval právě v těchto dvou arabských zemích pro blízkost kultur.
Asad se obává drúzů
Jakkoli nynější protesty nemají žádný etnický nebo náboženský podtext (což nemělo ani povstání v roce 2011), režim k jednotlivým protestujícím skupinám přistupuje odlišně právě na základě náboženství (opět jako v 2011). Situace v Suaidě je trochu jiná než v dalších provinciích. Zde probíhaly protirežimní demonstrace už při minulém povstání v roce 2011 – drúzové rozhodně režim nemilují, jeden z prvních protestsongů tehdy složil jejich příslušník Samih Shukeir v reakci na střílení do demonstrantů v sousední Daraa. Zatímco režim proti drúzům nepostupuje s jindy obvyklou razancí, převážně sunnitskou Daraa víceméně srovnal se zemí.
Asad kolem drúzů našlapuje opatrněji, protože je jednak těžko může prohlásit za extremisty či teroristy a jednak jde o neuvěřitelně disciplinovanou a organizovanou menšinu, schopnou okamžité sjednocené reakce. Kromě toho jsou propojeni s libanonskými drúzy, další početnou, organizovanou a v tomto případě i dobře vyzbrojenou skupinou obyvatel. Režim na ně pravděpodobně bude reagovat stejně jako minule: nechá je demonstrovat a bude si hlídat, aby se jejich aktivity držely jen v jejich oblastech. Je natolik oslabený, že než aby riskoval větší střety s drúzy, je ochotný s nimi jednat i o místní samosprávě.
Krize a bída
Současné protesty nastartovalo zdražení plynu a ropy, ale šlo jen o pověstnou poslední kapku.
Již předtím vystoupaly ceny za veškeré zboží do nebývalé výše. Elektřina je dostupná jen na pár hodin denně, lidé mají běžně generátory, ale do těch není dostupná nafta, to samé platí pro vodu, o nějakém fungování základní infrastruktury ani nemluvě. Hospodářský systém kolabuje, mimo jiné i proto, že stojí na mafiánských praktikách – peníze končí u vládců a kmotrů oddaných diktátorovi.
Inflace je v Sýrii mnohem vyšší než v Evropě. Před občanskou válkou se americkému dolaru rovnalo 50 syrských liber, dnes kurs osciluje zhruba mezi 8 700–9 000 librami za dolar. Poměrně dost Syřanů si přitom nevydělá více než 200 tisíc liber měsíčně.
Putin a Asad
Mnozí Syřané volají po odchodu všech zahraničních vojsk a bojových skupin ze země, nenávidějí Rusy, íránské milice i teroristy z libanonského Hizballáhu. A nedůvěřují Američanům, že mají se Sýrií dobré úmysly.
Putin a Asad mají podle povstalců hodně společného: Jsou to ti nejhorší hajzlové, jací můžou existovat – kdo bombarduje školy a děti, jako Rusové na Asadovo přání, ten si nezaslouží, aby se o něm slušně hovořilo, zaznělo také během protestů. A přesvědčení, že kdyby Američané opravdu chtěli, byl by Asad dávno pryč, je tu velmi rozšířené. Podle toho, že Asad zůstává diktátorem, lidé usuzují, že jsou politici všech zde angažovaných zemí stejní a jde jim jen o vlastní zájem, nikoli o dodržování lidských a občanských práv v Sýrii.
Takzvaný Islámský stát je pro Syřany násilným a cizorodým prvkem, proto jej v drtivé většině odmítají. Samozřejmě že i zde se najdou radikálové a pomatenci, právě tak jako se u nás veřejně producírují dezoláti různého ražení.
Rusko, Írán a Asad
Podle Institutu pro výzkum války Írán, Rusko a syrský režim koordinují nátlakovou kampaň s cílem vyhnat Spojené státy ze Sýrie a zničit Syrské demokratické síly (SDF). Írán a Asad nasadili už v červenci další síly a materiál na frontě v severovýchodní Sýrii a koordinují své operace s ruskými jednotkami. Rusko poskytlo Íránu zpravodajské informace a již od poloviny března provádí agresivnější nálety proti americkým silám. Svou roli v tom nejspíš hraje i frustrace Rusů z toho, že Západ zásobuje Ukrajinu svými zbraněmi. Američané podle oficiálních prohlášení pobývají v Sýrii v rámci operace Inherent Resolve, jejímž cílem je vojensky porazit ISIS společně s SDF a koaličními partnery.
Syrský diktátor Bašár Al Asad je válečný zločinec. Od roku 2011 kvůli němu v Sýrii zahynulo přes 300 tisíc civilistů, tedy 1,4 procenta z předválečné 22milionové populace. Asad ve snaze udržet se u moci zavedl v Sýrii teror, bombardoval například i civilisty zakázanými barelovými bombami, z mnohých měst zbyly jen trosky. Spolupracoval s wagnerovci a Rusy vůbec, i s Íránem financovanými milicemi – tato spolupráce trvá dále.
Návrat do Arabské ligy
Asad nakonec po více než deseti letech izolace docílil návratu Sýrie do Arabské ligy. Ta pozastavila Sýrii členství na počátku občanské války v roce 2011 kvůli brutálnímu potlačení pokojných protestů režimem. Jako ústupek Arabské lize nařídil Asad před týdnem zrušení nechvalně známých vojenských polních soudů – ten soudí i civilisty, kteří se z pohledu režimu nějak provinili. Představitelé opozice však budou dál souzeni běžnými vojenskými soudy, které zcela podléhají totalitnímu režimu.
Syrská síť pro lidská práva odhaduje, že přes 154 tisíc Syřanů zatčených od března 2011 do srpna 2022 zůstává ve vazbě nebo i nadále násilně mizí. O později zatčených zatím nejsou k dispozici přesnější informace. Síť opakovaně vyjadřuje nespokojenost se svévolnými rozsudky vynesenými vojenskými polními soudy v posledních letech: tisíce odsouzených byly popraveny v nechvalně známé věznici Saydnaya nedaleko hlavního města Damašku.
Podle Amnesty International (AI) se obžalovaní často „přiznávají“ při mučení. Poté jsou předáni soudům bez přítomnosti právníka a soudce vynese rozsudek během několika minut, aniž by dal obžalovaným možnost se hájit. „Tato řízení jsou tak zkrácená a svévolná, že je nelze považovat za soudní proces,“ uvádí zpráva AI. Podle zpráv z prostředí syrské opozice nikdo nevěří tomu, že zrušením mimořádných vojenských soudů se něco změní k lepšímu.
Samira Sibai je česko-syrská lékařka narozená v Praze, ale od pěti let žijící v Homsu, třetím největším městě Sýrie. Její rodina uprchla zpět do Česka počátkem roku 2012, když Asadův režim začal Homs bombardovat. Samira se k rodině připojila v roce 2014 z Egypta, kde si dělala atestaci. V Česku se účastní celospolečenské diskuse o tématech migrace a integrace a přibližuje lidem situaci v Sýrii.
František Kostlán je publicista, hudebník, skladatel, textař a básník. Dlouhodobě se věnuje problematice menšin a extremismu. Po listopadu 1989 byl mimo jiné šéfredaktorem Českého deníku a časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin či Českého rozhlasu Regina. V roce 2013 obdržel cenu Gypsy Spirit za dlouhodobou novinářskou práci v oblasti lidských práv.
