Vizualizace rytin z balvanů v alpském údolí Val Camonica v Itálii. FOTO: Zuzana Lazarová (se svolením)
FOTO: Zuzana Lazarová (se svolením)
GLOSA / Uprostřed vrcholících příprav na naši výstavu „ponti // mosty – asistované snění na hraně našeho světa“, najdu přece jen chvilku a posadím se do trávy. Vtom zvoní telefon. Poprvé v životě mi volá někdo z agentury, která dělá průzkum veřejného mínění. Jsem dotazována na názor na politické dění v České republice, na výkon evropských i amerických, ruských a ukrajinských politiků, na svou finanční situaci, na své vzdělání. Nad všemi otázkami se poctivě zamyslím. Nucené zjednodušení názoru na odpověď ano/ne mě dráždí, ale zároveň fascinuje.
Po ukončení hovoru chvíli přemýšlím o geopolitické situaci. Až pojedu nakoupit další sádru na obří chrliče fotonů, akorát se trefím do Osobnosti plus Báry Tachecí. Na pohyb na frontě jsem nekoukala minimálně týden. Ach jo! Místo toho se tu nořím do tisíce let starých rytin a světa lidí, kteří je do kamene ryli po staletí. Zmíněná výstava je totiž věnována rytinám a jejich tvůrcům, kmenu Cammuni, který žil na úpatí Alp v údolí Valcamonica v severní Itálii, kde jsme přes měsíc v létě sbírali vizuální podklady.
Na chvíli vzhledem k současnému dění ve světě pochybuji o významu a „aktualitě“ naší výstavy. Přemýšlím o smyslu naší práce a o tom, co bude podstatné pro děti ve věku deseti let, pro které v rámci výstavy pořádáme workshopy. Co bych jim k tomu mohla říct, aby pochopily, proč má smysl si představovat svět, který už dávno není?
Jako děti jsme s mojí nejlepší kamarádkou často koukaly na českou klasiku Adéla ještě nevečeřela. V tom filmu zazněla jedna věta, kterou jsme si z legrace často opakovaly: „Vždy připraven!“ Leč co to znamená být připraven? A na co?
Zdá se, že být připraven vždy a na všechno bude stále těžší, a to proto, že svět se stále rychleji mění. Dokonce se to podle určitých teorií (například teorie chaosu nebo komplexity) děje přirozeně a v jakýchsi cyklech, tedy že ve chvíli, kdy se nějaké systémy na téhle planetě začnou vychylovat z rovnováhy, systém se stává dynamičtějším. A to se pravděpodobně děje teď, a čím je systém dynamičtější, čím rychleji se mění, tím rychleji se musí člověk přizpůsobovat, tedy být přípraven se přizpůsobit a reagovat.
Co se budou účastníci workshopu v mém věku (tedy zhruba za dvacet let) učit, neví nikdo, a tak o tom můžeme jenom snít. Ale snít je zábavné a taky důležité. Být připraven totiž může znamenat mít dostatečnou představivost na to, aby si člověk uměl (a také chtěl) ve své hlavě malovat možné scénáře, které mohou nastat, a představovat si, jak v nich bude reagovat.
Milan Kundera říkal, že je možné dělit lidi podle toho, jak velkou část svých myšlenek věnují přítomnosti, budoucnosti či minulosti. Vyvážený člověk to tak nějak správně umí dávkovat, tu se víc věnuje budoucnosti, tu minulosti, a pevně stojí v přítomnosti. Je také možné věnovat své myšlenky něčemu, co na tuhle časovou osu nepatří, někteří fyzikové tomu říkají paralelní vesmíry, někteří psychologové denní snění.
V případě budoucnosti je představivost klíčovou vlastností pro dosažení cíle být připraven. Nevím, jaký bude duch doby za dvacet, třicet let, ale dnes žijeme v době ega. Tahle doba pravděpodobně trvá už dost dlouho a také se opakuje. Psali o tom už třeba Římani, pokud bych měla doporučit nějakou knihu, která dle mého názoru nestárne a je poučná pro každou dobu, byly by to Hovory k sobě od římského císaře Marca Aurelia. Nebudu to moc rozmazávat, pro mě je ta kniha úplně zásadní, je jednoduchá, není to žádná filozofická disputace, a přesto se mi zdá, že je v ní všechno a platí to pořád. To bych dětem mohla určitě doporučit, ale snad jindy.
Doba ega znamená, že se všichni, včetně mě, velmi zabýváme sebou. Někteří to maskují zabýváním se něčím jiným, než jsou oni sami, a také do určité míry nejsou všichni poplatní době, a tedy ne úplně všichni se zabývají egem, ale doba taková je. Co je v době ega klíčovou vlastností kromě představivosti, je empatie. Empatie znamená, že se umíte vcítit do toho, jak se cítí někdo jiný, a to nejen člověk, ale třeba i zvíře nebo rostlina.
Je to vlastnost podobná představivosti, protože si představujete, jaké to asi je, být někým jiným. Tahle vlastnost je důležitá, protože potom snáz chápete, proč se ostatní lidé chovají tak, jak se chovají, a můžete také lépe předvídat, jak se asi zachovají, a to znamená, že budete připraveni.
A tak tedy snad dává smysl kultivovat schopnost představivosti a empatie. Snad dává smysl snít o dobách, které už jsou dávno pryč. Snad děti i dospělé bude bavit se spolu s námi nořit do tajemných rytin a zkoumat možné interpretace. Představovat si skutečné lidi z masa a kostí, jak ryjí do „kůže alpského ještěra“ svůj pohled na svět.
Mgr. Aneta Fodorová je divadelnice a autorka zaměřující se na participativní umění, aktuálně se angažuje v multižánrové umělecké platformě Třetí prostor // Third space a zároveň je doktorandkou oboru filozofie výchovy a vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
Výstava ponti // mosty bude pro veřejnost otevřena od 14. do 21. 9. od 16:00 do 21:00 v areálu Gabriel Loci na pražském Smíchově.
