Sovětský normalizátor, generální tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Gustáv Husák. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Nehodlám římským katolíkům mluvit do toho, čemu věří a jak si organizují život. Jsou však situace, kdy jejich starosti, bolesti a zájmy pronikají do celé společnosti a mohou ji ovlivnit. Víra je samozřejmě věcí nejen individuální a společenská i politická angažovanost je právem a mnohdy i povinností lidí věřících. Kdy je vhodné hovořit a kdy naopak mlčet? Navíc nám tu probleskuje zásadní problém české společnosti, kterým je neúcta k duševní práci a obecně vzdělanosti.
I proto se aktuální kauzu profesora Tomáše Petráčka, katolického kněze, teologa a církevního historika, pokusím nahlédnout z trochu jiné perspektivy. Jestliže si římskokatolická církev, či spíše její preláti, chtějí pěstovat exkluzivní teologickou fakultu pro privilegované, z níž postupně vyhánějí odborníky, bylo by na místě, aby přestali čerpat peníze z veřejných zdrojů, opustili střechu Univerzity Karlovy a teologizovali si někde na vlastním písečku – a prosím pěkně za své. Ostatně soukromých škol je více a prospívají.
Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy měla problémy již dříve, nízká úroveň, klientelismus a provinčnost ji ohrožovaly ztrátou akreditace. Pamatuji, jak ji tehdy zachraňoval profesor Jan Heller z Evangelické teologické fakulty UK. S jakýmsi laskavě naivním nadšením mi popisoval, jak se na něj obrátili „bratři katolíci“ a jak si pokládá za čest, že jim může pomoci. Tak teď pro změnu v diskusích čtu, že profesor Petráček byl moc proevangelický a kdesi cosi. Ale dobře, všichni už víme, o co se dnes hraje.
Katastrofa na českých univerzitách
Situace na našich vysokých školách je více než katastrofální. A není to vina učitelů nebo studentů, byť na ně kdekdo žehrá a mudruje, že „dříve bylo líp“. V tomto směru nebylo. Ale to nic nemění na tom, že vyhodit, byť pod průhlednou záminkou jakési nadbytečnosti, vynikajícího historika, je symptomem mnohem hlubší krize, která se netýká jenom této truchlivé fakulty. Když jsem začala v devadesátých letech studovat na Univerzitě Karlově, byla to zvláštní doba.
Na jednu stranu se děly podivné, temné věci, ale o nich jsme mnoho nevěděli, na druhé straně to byla doba velkého nadšení, tvořivosti a rozmachu. Učily nás velké osobnosti, které za bolševika nesměly veřejně působit: Ladislav Hejdánek, Jan Sokol, Jan Vodňanský, Milan Machovec, Milan Balabán a jiní. A samozřejmě i mladší, velmi dynamičtí kolegové, mnozí již se zkušeností z Oxfordu nebo Cambridge.
Jedna věc však již tehdy byla varovná: do humanitních a společenských oborů se neinvestovalo. Předpokládalo se, že hladový filosof je dobrý filosof a že k humanitnímu bádání stačí jen tužtička a papír. Sice už byly počítače, ale pořád se počítalo s tou tužkou a školním sešitem. Nebo spíše to bylo tak, a to jsem si nechtěla připustit, že již velmi brzy po listopadu 1989 získaly ve společnosti velký vliv podivné klany technokratů a „ekonomů“, kteří kalkulovali s tím, že český národ nepotřebuje tento typ vzdělání, že je třeba rukou do robotáren.
Ti stejní, tehdy ještě decentně skrytí manipulátoři, posílali vlastní potomky studovat na Sorbonnu, zatímco v naší zemi tlačili děti, jejichž rodiče považovali za podřadný plebs, do učebních oborů. Mělo nás varovat, kdo se najednou začal objevovat v politice, vedle známých a respektovaných tváří se vyrojily podivné existence, mnohdy zjevně duševně choří jedinci, kamarádi kamarádů, komunisti, kteří restituovali majetky ukradené Židům, veksláci, vykrmení mafiáni. Postupně mizel svobodný tisk, ne že by ho někdo zakázal, prostě krachoval a byl nahrazován barevnou záplavou bulváru a lehkého politična, majetek státu se přes všelijaké kuponovky setřásl do několika privilegovaných kapsiček.
Když jsem tehdy něco z toho zaregistrovala, ne že by mne to nezlobilo, ale říkala jsem si, že to všechno chce čas, že se to pročistí, jak přijdou nové generace, jak si lidé zvyknou na svobodu, jak poznají svět, jak se naučí volit a rozhodovat, jak staří komunističtí bafuňáři odejdou. Že média, elity, zákonodárci vytlačí tuhle špínu od moci a z veřejného života. To bylo hodně naivní, oni totiž už tehdy seděli na pramenech. Zatímco my jsme nadšeně rozebírali Platónovy dialogy, ve tmě tekly úplatky, službičky a protislužbičky, tiché kšeftíky. Zatímco my jsme přemýšleli, zda si koupit dva nebo tři rohlíky, někde ve stínu se přelévaly nemovitosti, miliardy, funkce. A to nejcennější: informace.
Orgie kariérismu a zhlouplá společnost
Na univerzitě stále ještě panovala náročná, ale svobodná nálada, diskutovali jsme o knihách, které jsme objevovali, zatímco na Západě již byly známé desítky let, probírali jsme filosofické, religionistické a antropologické studie, fascinovaně jsme hltali necenzurované dějiny. Protože jsem po revoluci teprve začínala od bakaláře, neměla jsem více času k vybudování kariéry, ačkoliv jsem si naivně myslela, že nyní již čas mám, že ho mám nekonečně mnoho, že stojím před otevřenou bránou.
Jednou mne na chodbě zastavil velmi laskavý a moudrý profesor Ivo Tretera a řekl mi: „Paní kolegyně, spěchejte s tím studiem, dveře se zavírají, honem si dělejte docenturu a profesuru, brzy už to nebude možné.“ Zasáhlo mne to, protože jsem tehdy měla teprve před magisterskými státnicemi. Jak to mohu uspěchat? A jak to vlastně myslel? Copak už nežijeme ve svobodě?
Teprve po čase jsem pochopila, že tenhle moudrý člověk věděl či tušil více než my. Mnozí mí nadaní a inteligentní kolegové už ani nedostudovali, někomu prostě vadili. Vadili antikomunisté, děti disidentů, vadili příliš výrazní studenti. Ten stín byl nepostižitelný, bylo to plíživé jako za komunistů. Nikdo nikomu neřekl: „Tebe nenechám vystudovat, tebe nenechám učit, máš divné názory, máš špatné známé, máš nevhodný původ.“
Ale víme, jak snadné je někoho odstavit, zlikvidovat. Utopit kohokoliv u zkoušky, nedat v tajném hlasování doporučení, pomluvit je snadné. Několik skvělých lidí ještě proklouzlo tímto sítem a jsem za ně vděčná, protože oni jsou nadějí pro budoucnost. Ale pak je zde obrovské množství poslušných a omezených kariéristů s tituly.
Zatímco mnozí mí přátelé nemají šanci probít se složitým, nepřehledným a vlastně svévolným systémem kariérního postupu, vidíme okolo sebe téměř slabomyslné nebo duševně vyšinuté docenty a dokonce profesory. Nahlédneme-li do jejich vědecké historie, nalezneme veliké nic, zato veřejný prostor je jich plný: v médiích vykládají o ekonomii, medicíně, financích, historii, politice, ano i o filosofii, milují extrémní postoje od levice po pravici, žvanivou intelektuálštinou se dialekticky dopracovávají k laskavému setkání obou pólů zloby a vytvořivše tak kruh, odvěký to symbol dokonalosti, ach Platóne, cítí se býti odborníky na lidstvo. Však je známe, jmenovat netřeba.
Podfinancování vysokých škol se těchto spolčenců maloměšťácké moci netýká, mají své jisté. Zato ti, kdo to slovy profesora Ivo Tretery nestihli, pracují téměř zadarmo. Pořád panuje obecné přesvědčení, že český národ nepotřebuje vzdělané lidi, ti ostatně zpravidla vykazují trestuhodnou absenci vlastenectví a volí nevhodné strany. Stále je zde nenápadný, ale vytrvalý tlak na to, abychom byli lacinou montovnou a snadno ovladatelnou masou polovzdělanců.
Zatímco od devadesátek dostaly přidáno celé skupiny státních zaměstnanců, úředníci, policisté, vojáci, soudci i učitelé základních a středních škol spolu s kuchařkami, uklízečkami a školníky, odborný asistent nebo doktorand má menší plat než paní, která ráno přijde vytřít podlahu. A zhlouplá společnost k tomu hýká nadšením, protože myšlení, bádání a psaní knih přece není žádná pořádná práce.
Bolševické stereotypy a klientelismus
Bolševismus zůstal zakonzervován v těchto stereotypech, v pohrdání duševní prací, v neúctě k inteligenci (komunisté vymysleli sousloví „pracující inteligence“, aby dali najevo, že činnost podezřelých brejlatých individuí obvykle není správnou a poctivou prací), v klientelismu a nepotismu, v bafuňářství, v propletených klanech bývalých papalášů a nových zbohatlíků bez vkusu, soudnosti a kultivovanosti, kteří zabetonovali veřejný prostor. Pořád ale dosud bylo jen málo případů, že by byl vyučující vyhozen z práce pro své názory, tím méně profesor, neboť ti jsou nutní pro garanci oborů a každý jejich odchod je pro fakultu vážnou ztrátou.
Staří profesoři donedávna garantovali obory i přesto, že mnozí z nich měli pěkně upatlané lustrační osvědčení, i přesto, že jejich výkon již nebyl zdaleka to, co zamlada. Odborníci na univerzitách naštěstí spíše nikoho příliš nezajímají, něco si tam šumlí, dělají to rádi, tak nepotřebují normální platy, jsou chudí, nejsou vidět a slyšet, není nutné je vyhazovat. Stačí jim dát najevo, že jsou zbyteční a že mají být vděční pracující třídě.
Že by to mezi křesťany bylo lepší? Že by v církvi byli učení lidé vážení? Že by se k sobě věřící chovali ohleduplně, s respektem, že by se jednalo čestně? Vím, že na zmíněné fakultě již skandální případy byly: byl odejiti vynikající Martin C. Putna nebo Ivan Štampach, možná i další. Nyní tedy byl pěkně v den 55. výročí sovětské okupace vyhozen Tomáš Petráček. To datum je více než symbolické, ukazuje, že duch normalizace je nyní výraznější, než byl možná v 80. letech. Tehdy by si každý okresní tajemník nebo stranou instalovaný děkan dal pozor, aby byl na 21. srpna klid na práci a dokonalé tiché bezčasí. Hlavně žádná provokace.
Všeobjímající přežranost a lhostejnost
Dnešní normalizátoři si již stačili důkladně obšlápnout své pozice, dělají to šikovněji, nikoho nenutí mávat v průvodu praporky a mávátky, nechají nás číst, co chceme, poslouchat hudbu, jaká se nám líbí, cestovat, kupovat barevné jogurty. Cenzura u nás opravdu není. Jen všeobjímající přežranost a lhostejnost. Čím jsme bohatší, tím více v mnoha lidech bublá vztek, nenávist a závist, dokonce i vůči válečným uprchlíkům.
Tu závist a hamounství nám implantovali také mocipáni 90. let: „Nepoznám čisté peníze, nemají mašličky,“ pamatujete? A bohatství na prvním místě, však stále méně mladých lidí touží po vysokoškolském vzdělání, k čemu je? Peníze se lépe vydělají jinde, knihy jsou zbytečné. A opět všechna čest těm, kdo studují a chtějí poznávat. Každá fakulta by si jich měla považovat, a ne jim odstřelovat kvalitní školitele. Nota bene trapně jim to sdělit e-mailem těsně před začátkem semestru s tím, že jim bude přidělen jiný školitel…
Dnešní normalizátoři sice stále milují samoděržaví a svou mentální domovinu na Východě, v tom se nezměnili, ale už netrvají na kladivech, srpech, rudých praporech, na nějakých socialistických ideálech, vcelku správně odhadli, že to nikoho nezajímá, že lidi chtějí hlavně co nejvíc peněz, teď hned a bez ohledu na druhé.
Nevzývají spravedlivou a beztřídní společnost, necítí soucit s bombardovanými civilisty, nezajímá je, že mnoho lidí nemá stejná práva jako jiní, že je opět nějaké zvíře rovnější, dnešní normalizátoři nelpí na Marxovi či Leninovi, zato se ohánějí tu Hitlerovými spisy z produkce nakladatelství Guidemedia, tu Janem Rysem Rozsévačem vydaným jistým Bartošem, nebo klidně i Biblí. Nikoliv přímo textem Bible, ale častěji jakýmsi pobožným vývarem, který nedrásá jejich svědomí, zato hoví jejich tučnému cynismu a samolibosti.
Tito dnešní normalizátoři opakují praktiky starých komunistů, a je přitom lhostejné, zda si říkají vlastenci, konzervativci, nebo křesťané, pořád jsou to ti staří, byť přebarvení, komunističtí papaláši. Namísto Ducha svatého nám tu právě zasmrděl duch bolševismu.
Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
