Svatý Augustin ve své studovně, tempera na plátně od benátského renesančního malíře Vittora Carpaccia (1502). FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
ESEJ / Zkušený psychiatr Radkin Honzák diagnostikuje jako „českou nemoc“ nedostatek duchovního života čili spirituality (například v knize Psychosomatická spiritualita, Praha 2017). Kde schází spiritus jako duch, zastupuje ho prý špiritus. Jenže nesáhněte po láhvi ze závrati při pohledu, kam až se vypínají dnešní duchovní elity. Pustíte-li na sebe ubohé zajíkání nového pražského arcibiskupa, páně kardinálovy stesky po starém dobrém světě, anebo falešné steny normalizační kariéristky v oboru „filozofije“ Hogenové, padne na člověka deka.
Kde jsou formáty à la Milanové Machovec a Balabán? Nedělají to snad třeba i ti církevníci naschvál? Třeba jim jde o to, aby v restitucí zbohatlé firmě, tj. církevní organizaci, zůstali nakonec jen oni jakožto pitoreskní náčelníci a několik jejich poskoků. Majetky si pak rozdělí hrstka cyniků mezi sebou a poslední zhasíná.
Carlo M. Martini, jezuitský kardinál a po léta kandidát na papeže, kdysi upozornil, že si katolická církev nesmírně škodí, když si biskupy, kardinály i kněze vybírá většinou z hloupých dobráků. Nejeden takový dobrák se pak ukázal jako zavile zlý funkcionář. Bylo to ale někdy jinak?
Augustin jako největší theolog
Na Karlově mostě v Praze i jiných místech mává srdcem na dlani kolemjdoucím socha Aurelia Augustina čili svatého Augustina, funkcionáře-biskupa i učitele rétoriky, přestaveného kláštera, filosofa a theologa z největších, jaké země nosila. V několika posledních letech vyšlo pár nových překladů a reedic jeho latinských spisků. L. P. 2019 dokonce dva překlady jeho Vyznání (Karmelitánské nakladatelství a Oikoymenh) a dialog O velikosti duše (Vyšehrad).
Dialog začíná skvělou replikou: „Co je nám do věcí, které nás přesahují? – Quod supra nos, quid ad nos?“ Vrhněme se tedy na to, nač stačíme, co má lidský rozměr, a nevytahujme se kamsi do falešného, abstraktního nadpřirozena. Ani třináct knih Augustinových Vyznání nejsou šroubované traktáty o Bohu, ale stylizované vyprávění vlastního života tváří v tvář jeho skrytému smyslu. Nic tu není hotové a dané, hledá se stále nové vyjádření a opouští to nalezené, přetváří se vyslovené.
Augustin si netroufá o Bohu vykládat, připouští vlastně jen mluvení k němu a s ním. Upadlé kazatelství dnešních časů je zvrácené zejména tím, že stále prořídlejšímu a uzívanému publiku káže papulami jakýchsi profesionálních mluvčích Boha jakési zaručené Boží názory na nás. Odkud to sami papulové berou?
Pseuduchovnost a našprtané pravdičky
Ne tak Augustin. Ten se vrhá na sebe a tam, na svém osudu a charakteru nenachází se zalíbením vlastní zvláštnost a velikost (jako třeba Duka nebo Piťha), ale spíš své rozmanité slabosti, slepotu a viny. Naši hlasatelé moralit mluví a tváří se důstojně jako lidé řádní a ušlechtilí. Kolik jich už bylo usvědčeno z povýšenosti, ne-li různých sviňárniček? Není tu nikdo jako Augustin, kdo by proti manichejskému zhnusení tělem, erotikou, ženou hájil třeba i duchovnost erotiky slovem i činem. Jak to, že to před 1600 lety patřilo k biskupovi a mnichovi a teď to nejde? Tak dlouho se křesťanstvo pralo s Máního černobílým učením, až ho většinu asimilovalo?
Tehdejší silný patriarchát a nechuť k ženě, pokud ne rovnou zvrácená, elitářská antisexualita duchovních, dodnes deformují Ježíšovo učení. Už ve Vyznáních na sobě ukazuje geniální pozorovatel celou propast lidského úpadku do odlidštěné pseudoduchovnosti a neudržitelnost našprtaných pravdiček víry.
Augustin se rozhodl zkoumat sebe, protože pochopil, že Bůh i andělé jsou nad jeho možnosti. Pochopil, že člověku se často zdá, že hledí z okna, když přitom jen civí do zrcadla. Pokud dnes někdo mluví o sobě v CV nebo jinde, uvádí úspěchy, jsme na to narcistně fixováni. Literatura duchovní z posledních let, kterou jsem načetl, bohužel nemá cenu Vyznání právě proto, že se její hrdinové mají zatraceně rádi a lecčehos na sobě si příliš cení.
Napodobování Ježíšova stylu
Jako by Augustin vůbec neměl ego, ani zásluhy. Jako by byl jen okem, které se vidí, a ústy, která děkují za to, že může ostřeji vidět znovu a znovu. Neustále rozjímá každou okolnost, každé hnutí své mysli a citu a tím jako by žil v permanentní extázi a zároveň extázi analyzoval s údivem nad ní. Člověku je vlastní nuda, která pochází z života, jejž žijeme, jako by nám nepatřil a byl jen samé obstarávání. Vyvrženi činnostmi ze svého nitra, jako když moře vyplaví mrtvolu, řečeno slovy řehole. Augustin nudu a odcizení (alienatio) zahání hořící pochodní vědomí, projasňuje všechny kouty života, chce co nejplněji prožít vše včetně stárnutí, hasnutí, umírání. Včetně bolesti hříchu.
Augustin nekáže, nepředvádí se obřadně, že a jak věří v Krista, jako naši církevní tatíci. Místo toho se snaží napodobovat Ježíšův styl. Nikdy rekvizitami, oblečky, stylem vypůjčeným z bible. V čem je to napodobení stylu dnes podobné i jiné? Tehdejší úzkost před morem, hladem a Vandaly si žádá plnou Augustinovu aktivitu.
Dnešní úzkost z přelidnění a sebezničení lidstva, ale hlavně úzkost z toho, že je člověk čím dál masovější blbec s nasazenou protézou všemocné techniky, se téhle nouzi podobá. Aktivní prominentní církevníci bojují s politickou korektností, neomarxismem a mnohostí pohlaví, za model středostavovské rodiny z 19. století. Vybrali si tento styl správně? Vybrali si podle svého intelektu a srdce, tudíž velice omezeně a ne-katolicky, tj. ne-celostně, bez otevřenosti celku.
Odřeknutí se moci a poct
Augustinovým postojem se inspirují ti, kdo nevyhánějí jiné od svátostí, ale sami jdou ven z instituce tak radikálně, že (jako podle tradice on sám) sebe exkomunikují – odřeknou se především své moci a poct. Jako by potvrzovali, že úřad může dobře vykonávat jen ten, komu jsou pompa i moc absurdní a nepříjemné. Není divu, že se naši církevníci lepí na zbohatlíky, jako jsou Mynář a Fuxa, či mocipány typu Zemana a Klause, přičemž servisují svátostmi Ovčáčky, modelky a advokáty čehokoli.
Augustinův zájem mířil ke dvojímu druhu lidí, k námořníkům, děvkám, bědným obětem a spodině vně systému – a k intelektuálům, kteří ho inspirovali (Jeroným, Ambrož). Před jesličkami je v evangeliu taky jen tento dvojí typ – pastýři jako zpodobení prostých lidí přemítavého povolání a superintelektuálů–mágů.
Střední třída a lidé systému úplně chybí. Proč asi? Vždyť „úspěšní jsou vlastně všichni stejní, kdežto neúspěch si musí způsobit každý sobě na míru“. Co je to za náš dnešní systém, když jeho nejúspěšnější postavy (Musk, Bezos, Arnaut, Gates a další miliardáři) jsou všichni jednoho typu, zcela si zrůdně podobní – umělí jako jejich ztělesnění techno-geekem z filmu K zemi hleď?
Nesvalovat vinu na setrvačnou minulost
Augustin radí se tu nezabydlovat, protože „Bůh bydlí v každé duši, ale duše má svou vlast jedině v Bohu“. Kdo je tedy vlastenec? Za Augustinovým hledáním stojí i přesvědčení, že jeho doba a poměry (z naší perspektivy tuhý patriarchát a otrokářský řád) nejsou posledním slovem dějin. Máme snad my právo tvrdit, že je dnešní forma globálního kapitalismu posledním slovem dějin? Augustin není konzervativec, ale ani pokrokář.
Nesvaluje vinu za bídu doby na setrvačnou minulost, ale rovnou se obrací k původnímu hříchu, totiž tomu prvotnímu. „Aguntur ut agant“ – jsme pojednáni dějinami, abychom aktivně jednali. Hřích člověka (Adam) nespočívá v tom, že pojedl zvědavě ze stromu poznání. Hlavní je, že je pasivní – nerozhoduje se, ale nechá rozhodnutí na Evě, ta na hadovi a na oba se Adam nakonec taky vymluví.
Nikdy neplynout s proudem
Zdá se, že nový člověk Ježíš je opakem, stále vyhledává osobní rozhodování, volbu, výběr (řecké slovo logos ethymologicky nejpůvodněji znamená právě volbu). Nikdy se nepřidává k nikomu bez rozhodnutí, neplyne s proudem. Naopak, kam přijde, tak navozuje situace, ve kterých se všichni kolem musí rozhodovat osobně, jeho poslání je meč a oheň.
Jeden anglikánský biskup si posteskl, že kam přišel Ježíš, tam se udál převrat, a kam přijde on, tak se podávají čaj a sušenky. Takové máme biskupy – buď nekonfliktní za každou cenu, nebo konfliktní jen ve vlastním zájmu, v zájmu ideologie „slušných lidí“. V zájmu majetku a moci.
Nevedu tady srovnání mezi Aureliem Augustinem a dnešními velikány ducha, abych si postěžoval, ale abych ukázal možnost nápravy inspirované jeho stylem. Augustinovo dílo je plné geniálních postřehů skoro na každé straně. Čím více překladů do češtiny, tím více faset lze zahlédnout.
David Bartoň je filosof a teolog, přednáší na Akademii a Gymnáziu Paměti národa v Praze, publikuje v revue Babylon a žije v Petrkově na Vysočině.
Text původně vyšel v rubrice NOVÁ ORIENTACE v Týdeníku FORUM, zde jej publikujeme u příležitosti dnešního svátku sv. Augustina.
