KOMENTÁŘ / Podle posledního průzkumu CVVM se Češi sice cítí potenciálně ohroženi ruským imperiálním tažením proti Evropě, zároveň si ale většina z nich myslí, že vláda „příliš pomáhá Ukrajině“. Jako by snad ani nemusela. Jak hodnotit takovou kombinaci postojů, které jsou vzájemně sotva slučitelné? Na co se spoléháte, pokud chováte vážné obavy, ale zdá se vám, že vlastně nemusíte celkem nic dělat, abyste je odvrátili?

Mnoho let byla běžně v oběhu, pak se na pár měsíců ztratila z dohledu. Dnes ji máme zpět. Říkejme jí pro nedostatek lepšího označení „ekonomická teorie míru“. A nejlépe bude čtenáři na úvod stručně nastínit, co zmíněným výrazem rozumím. Ona „teorie“ staví na předpokladu, že vojenská síla země je přinejmenším v moderní době odvozena od ekonomické výkonnosti a absolutní výše výdajů na zbrojení. Tedy že země, která si dokáže pořídit novější a dražší technické hračky pro své vojáky, vždycky zvítězí nad tou, která na podobné hračky nemá prostředky.

HDP, anebo válečná propaganda?

Jestliže jsme tedy bohatší než země X, nezáleží prý na tom, že nepřátelská země indoktrinuje poddané už v jeslích válečnickou propagandou a učí děti ve školce rozborku a sborku kalašnikova. Čert to vem, že věnuje neúměrný podíl ekonomického výkonu na zbrojení. My si přece vždy můžeme koupit dražší zbraně a oni to vědí. Proto si na nás netroufnou. Na Ukrajince možná, ale ne na nás v EU a NATO. Ve skutečnosti se jen tváří, ale neodváží se. Nejsou tak pitomí. Musíme se s nimi domluvit po dobrém. Jde to. Stačí jen opravdu chtít.

Potíž ovšem spočívá v tom, že takto jednoduše rovnice opravdu nefunguje – a ve skutečnosti nikdy v historii nefungovala. I kdyby byl názor ohledně odvozenosti vojenské síly od HDP a výdajů na zbrojení správný (k tomu více později), samo o sobě by to ještě neznamenalo, že je také univerzálně sdílen.

V roce 1938 vypadal nominální HDP budoucích účastníků druhé světové války následovně: USA 84,7 miliardy dolarů, Německo 46 miliard, Velká Británie 27,51, SSSR 23,02, Francie 16,18, Itálie 8,68, Japonsko 7,49 miliardy dolarů. Kdyby v hlavách těch, kdo reálně rozhodují o záležitostech války a míru, skutečně sídlil kalkulátor, nejubožejší Japonsko by si samozřejmě nikdy nemohlo troufnout měřit síly s bohatšími mocnostmi a muselo by podávat ještě horší vojenské výkony než „šakalí imperialista“, tj. Itálie.

Ve skutečnosti ale studium dobových dokumentů japonského generálního štábu uvádí právě ekonomicky beznadějné postavení země jako hlavní důvod, proč prý nezbývá nic jiného než táhnout do války. Logika situace tedy fungovala zcela opačně, než podle našich „teoretiků“ fungovat měla.

Na samém počátku konfliktu, v roce 1939, dostali Japonci u mongolského Chalchyn golu/Nomonhanu od Žukova strašlivě napráskáno. Důsledkem porážky bylo odmítnutí expanzionistické koncepce pozemních sil, které si přály válčit o Sibiř proti třikrát bohatším Sovětům. Namísto toho se prosadilo námořnictvo s plánem války proti desetkrát bohatším Američanům, čtyřikrát bohatším Britům a dále Nizozemcům, Australanům nebo Novozélanďanům.

Že takové rozhodnutí z hlediska výše nastíněné „ekonomické teorie míru“ nedávalo vůbec žádný smysl? Už jsme si ukázali, že s jejími předpoklady se imperiální Japonsko rozešlo hned v samém počátku svých válečných plánů. A také víme, že na počátku války proti USA, Británii a Nizozemsku byli Japonci šokujícím způsobem úspěšní. Mimo jiné kvůli západní bohorovnosti a aroganci.

Zatímco Sověti se ukázali být na válku – přinejmenším takovou, jakou proti nim vedla japonská armáda založená na pěchotě – připraveni, generálové v Tokiu předpokládali, že o západních mocnostech totéž říci nelze. Že tedy ve skutečnosti nedokážou včas zmobilizovat své ekonomické bohatství a proměnit je v efektivní sílu vojenského charakteru. Pravda je, že i poté, co byly západní země přímo napadeny, trvalo ještě řadu let, než se dokázaly Japoncům opravdu úspěšně postavit.

Tradiční versus moderní elity

Abych se vyhnul nepřehledným antropologizujícím výkladům, pomůžu si zde zavedenou sociologickou abstrakcí: protikladem tradiční a moderní společnosti. Řekněme pro zjednodušení, že z hlediska „čisté“ logiky moderní společnosti by „ekonomická teorie míru“ snad dávala smysl. Vládnoucí elity revizionistických mocností by tedy byly v zásadě tvořeny obdobnými exempláři homo economicus, jaké sedí i v křeslech amerického Sboru náčelníků štábů. A tedy by se nikdy ani ve snu neodvážily zaútočit na někoho, kdo je výrazně ekonomicky silnější. Jenže tak tomu ani zdaleka vždy nebývá.

Je mimochodem s podivem, že často právě ti, kdo se jinak ohánějí kulturní diverzitou a zdravou pestrostí, v konkrétním případě vůbec nedokážou proniknout k opravdové pluralitě mentalit. Jako by pro ně diverzita kultur v posledku představovala folklór povrchně dekorující úplně stejný kalkulující exemplář člověka, jaký předpokládáte na rozhodujících pozicích v každém západním hlavním městě.

Tradiční feudální elity ale primárně neuvažují v termínech ekonomické výkonnosti a dostupných prostředků. Zdaleka nejen (dnes dávno mrtvá) zobecněná „samurajská kultura“ imperiálního Japonska kladla mnohem větší důraz na uznávaný kodex chování a sadu příslušných ctností včetně válečnických než na objem peněženky. Válka pro feudální elity nikdy není porovnáváním peněženek. Spíše je porovnáváním pindíků mezi alfa samci.

Jestliže tedy příslušník tradiční elity věří, že příslušníci moderních západních elit nemají dost odhodlání a bezohlednosti mobilizovat podstatné části svého bohatství do války, hodnotí je měřítky tradičních válečnických ctností, jak je nasával s mateřským mlékem. A z tohoto pohledu prakticky vůbec nezáleží na tom, jak naditou prkenici protivník vlastní. Protože tak „nemužný“ nepřítel přece nad námi, živoucími vzory každého samce, nikdy nemůže vyhrát, kapišto?

Na okraj podobných úvah samozřejmě můžeme vždy přičinit pár poznámek inspirovaných individuální psychologií Alfreda Adlera, v jejichž světle toxická maskulinita úzce souvisí s komplexem méněcennosti. Na praktických výsledcích této maskulinity to však bohužel mnoho nezmění.

Ruská představa o zpohodlnělém Západu

A ještě krátký vysvětlující exkurz do sovětské/ruské historie. Zjednodušeně můžeme říci, že tvůrce Rudé armády Trockij se v podstatných rysech vyznačoval právě mentalitou tradičních elit. Věřil, že motivace a indoktrinace vojáků je vše, co potřebuje k úspěšnému exportu revoluce. Pod Varšavou v srpnu 1920 se nicméně ukázalo, že to na polské obrněné jednotky a dva obrněné vlaky nakonec nestačí.

Stalin, kterého Lenin činil osobně zodpovědným za neúspěch polského tažení, si z něj vzal důležité lekce. Jeho první starostí od té doby vždy bylo vytvořit ekonomické předpoklady pro budoucí úspěšné provádění vývozu revoluce. To byl později hlavní důvod ohromného spěchu s megalomanskou stalinskou industrializací. Ačkoliv je Stalin v současném Rusku vpravdě kultovní postavou, ve zmíněném aspektu si kágébácké elity spíše zadávají právě s trockistickými přístupy. A není vlastně ani tak obtížné pochopit proč.

Někdejší SSSR se zpočátku mohl alespoň na papíře ekonomicky srovnávat s USA. Dějiny studené války jsou řekněme od kubánské krize dějinami velmocenské parity, v níž se vždy především porovnávaly počty raket a jejich bojových hlavic, arzenály tanků a bombardérů, statistiky počtů děl.

Je pravda, že současné Rusko se svými omezenými zdroji nemůže více než jen krátkodobě pomýšlet na takový přístup k soupeření s Američany. Tím silnější je však právě proto pokušení sklouzávat k archaické ideologii „ruskosti“, která je prý kulturně nesrovnatelná se zapadnictvím a spirituálně jí údajně nekonečně nadřazená.

Poučení, které si postsovětské kágébácké elity vzaly z rozpadu SSSR, se prakticky úplně vyčerpává v rovině moralistních historek. Sovětský svaz údajně skončil, protože po Stalinovi už neměl v čele nikoho tak odhodlaného a bezohledného, kdo by se odvážil „prohnilé západní imperialisty“ pořádně přitlačit ke zdi. A namístě tedy ani do budoucna vůbec není věci řídit „západnějším“ způsobem, ale právě naopak. Je třeba vždy zajít v bezohlednosti a riskování o několik kroků dále, než by si troufli zpohodlnělí obyvatelé Západu. Právě tím ho prý nakonec odolné Rusko, ochotné nekonečně trpět, srazí na kolena.

Souvisí ekonomika s vojenskou silou?

Ekonomika s vojenskou silou dané země zpravidla opravdu souvisí. Většinou. Ale bývá to složité. Předně nelze vůbec jednoduše srovnávat prostý objem výdajů na zbrojení v dolarovém vyjádření. Přinejmenším je třeba použít co nejpřesnější přepočet na paritu kupní síly (PPP). Ale ani tak ještě není konec všem potížím.

Poněkud přesnější nástroj než tabulky s HDP a objemem výdajů na zbrojení má poskytnout Military Equipment Index (MEI), ukazatel zkonstruovaný výzkumným týmem působícím na Frederic S. Perdee Center for International Futures. Podle metodiky zahrnující MEI se například Rusko v roce 2015 podílelo na světových výdajích na zbrojení 4 %, zatímco jeho podíl na globálních vojenských schopnostech činil 9,1 %. A Saúdská Arábie sice vynakládala více než 5 % světových výdajů na zbrojení, avšak její podíl na schopnostech představoval zhruba 1 %.

Ve stejném roce činil podíl všech evropských zemí NATO na globálních vojenských schopnostech jednotlivě méně než 5 %. Jinak řečeno, žádná evropská mocnost nebyla co do vojenských schopností srovnatelná s Ruskem, nehledě na formální srovnání výše vojenských výdajů. Tři evropské země – Velká Británie, Francie a Německo – se přitom nacházely v první desítce největších světových plátců za zbrojení, přičemž britské výdaje byly jen o šestinu nižší než ruské.

Ukazatel Global Firepower Index 2023 stále situuje Rusko na druhou pozici za Spojené státy. Zde se do první desítky vešla z evropských zemí Velká Británie (pátá), Francie (devátá) a Itálie (desátá). Naopak dlouhodobě v mezinárodním srovnání relativně štědře utrácející Německo je až pětadvacáté, za Ukrajinou, Polskem a Španělskem. (Česko je osmačtyřicáté, zatím ještě těsně před Etiopií.)

Až tedy někoho uslyšíte řečnit o tom, jak je na tom Rusko ekonomicky zle a určitě si netroufne na válku s celým Západem, zkuste vzít v úvahu možnost, že se západním byrokraciím nedaří vynakládat prostředky na zbrojení dokonce ani tak málo efektivně, jako se to děje v Putinově Rusku.

A kdyby si mohl Putin myslet, že americká vláda proti jeho expanzi v Evropě nezasáhne – třeba proto, že ji znova úkoluje vlastizrádce Donald Trump – stačil by mu vlastně i pohled do západních statistik, aby z nich načerpal nezlomný optimismus. Jen by muselo jít o statistiky sofistikovanější, než používají chcimírové, kteří se už zase ohánějí „ekonomickou teorií míru“.

Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.