SVĚDECTVÍ / Na popud Ing. Petra Uhla jsem záhy po revoluci coby evangelický farář začal navštěvovat vězeňská zařízení. Hned od začátku ledna 1990 to byl Nápravně výchovný ústav (NVÚ) v Ostrově nad Ohří. Zde jsem vedl mnoho rozhovorů s odsouzenými, nejenom tzv. pastoračních, setkal jsem se s četnými ještě napůl politickými případy, působil jsem tak trochu jako sociální pracovník. Byl jsem přitom v kontaktu s lidmi kolem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a také jsem dodával svědectví a texty od vězňů do časopisu Respekt.   

Ve vězení v Ostrově jsem trávil jeden, dva dny v týdnu. Po nějakém čase jsem se zde potkal s Alexandrem Eretem, od července roku 1987 vězněným studentem. Jeho případ mne zaujal, brzy jsem pochopil, že je to nespravedlivě vězněný člověk – jednak z jeho vyprávění, jednak proto, že jsem měl možnost na správě vězeňského zařízení nahlédnout do jeho rozsudku.

Povzbudil jsem Alexandra, aby svůj případ sepsal. Dodnes mám xerokopii jeho ručně psaného vyprávění, jež jsem dodal do Respektu. Tento text zde byl otištěn 20. června 1990 spolu s Eretovou fotografií, kterou jsem pořídil přímo v NVÚ. Eret ve svém textu pojednává o tom, jak byl v roce 1987 tajnou policií čili StB uměle vmontován do případu „Olšanské hřbitovy“, o tom, jak byl terorizován ve vazební věznici v Ruzyni, a jak se venkoncem uchýlil k simulaci sexuální deviace.

Podivné angažmá psychologa Hubálka

Psycholog Slavomil Hubálek se specializací soudního znalce a jeho kolegové v oboru sexuologie byli v říjnu 1987 zaúkolování StB, aby vypracovali znalecký posudek na vyšetřovaného Alexandra Ereta. Nejprve ho shledali normálním; potom po nových výsleších a po Eretově žádosti o zopakování psychiatrického vyšetření stanovili diagnózu polymorfní sexuální deviace, zároveň u něj pravděpodobně konstatovali příčetnost a odpovědnost za spáchané trestné činy.

Schvalující revizi Hubálkova posudku následně provedli MUDr. Raboch a MUDr. Študent. S využitím těchto znaleckých posudků potom v červenci 1988 JUDr. Robert Fremr odsoudil Alexandra Ereta k šesti a půl roku vězení ve II. nápravně výchovné skupině a také k následnému ochrannému léčení.

Dr. Hubálek si přečetl článek v Respektu a začal podnikat kroky za účelem znevěrohodnění toho, co Alexandr Eret napsal. Podle Hubálka Eret byl a nepřestal být nebezpečným deviantem. Eretovu verzi, podle níž deviaci během přípravného řízení v roce 1987 předstíral, odmítal jakkoli připustit. Nejprve to byli právě novináři z Respektu, jimž sugeroval svou verzi odborníka. Pak zjistil, že jsem to byl já, kdo článek do Respektu dodal, a pokusil se několika signály zapůsobit na mého bratra MUDr. Jana Payna, s nímž se trochu znal, aby mne přes něj přesvědčil o Alexandrově deviaci. (Mimo jiné mu vykládal, že Eret hodil jakýsi těžký železný předmět z Gottwaldova mostu, a také cosi o Eretových „deviantních denících“.)

Hovory se sexuology

Nakonec došlo v létě 1990 k mým dvěma setkáním s dr. Hubálkem. Při prvním jsem se setkal též s dr. Antonínem Brzkem, který se spolupodílel na vypracování znaleckého posudku na Alexandra Ereta. Hovor s oběma však byl velmi krátký. Dr. Hubálek při něm nicméně vyjevil, že bych jako duchovní mohl Alexandrovi pomoci tím, že bych ho přiměl k tomu, aby „nahlížel“ svou nemoc.

Mezitím byl 8. srpna 1990 Alexandr Eret podmínečně propuštěn z NVÚ Ostrov nad Ohří, byl ale obratem od brány vězení eskortován sanitkou se třemi pochopy na sexuologické oddělení v pražských Bohnicích (pavilon 7), protože kromě trestu odnětí svobody byl odsouzen jak dr. Fremrem, tak i odvolacím Nejvyšším soudem k takzvanému ochrannému léčení.

Hovořil jsem v Bohnicích několikrát s tamním Eretovým ošetřujícím lékařem, primářem oddělení Slavojem Brichcínem, a ten mi sdělil toto (opisuji své poznámky ze září 1990): „Expertíza by nyní měla dopadnout v Eretův prospěch. Nyní bude vznikat v naprosto jiném kontextu. Nic na něm deviantního neshledáváme, je to výstřední člověk, ještě nevyzrálý. Vyšetření jsou negativní. Ani psychologické testy pro deviaci nesvědčí. Neprovádíme tu žádnou léčbu, je to jen takový pobyt. Pacienty je tu respektován.“ Dr. Brichcín mi též sdělil, že dr. Hubálek, když stanovoval pro potřeby Fremrova soudu diagnózu, váhal mezi asociální psychopatií a deviací, nicméně nakonec se přiklonil k „polymorfní sexuální deviaci“.

Druhá moje návštěva dr. Hubálka v jeho pracovně na Karlově náměstí byla o trochu delší (opět reprodukuji své poznámky): Nejprve mi dr. Hubálek nabídl čaj, přitom pravil, že četl v novinách, že A. Eretovi „sundali“ jeden rok a že to svědčí o tom, že vskutku toho dost provedl.  Namítl jsem, že tento soud (byl jsem u něj přítomen) byl čistě formální a neměl vůbec posuzovat, co A. Eret udělal, nebo neudělal. Hubálek řekl, že ano, že měl asi jen rozhodovat o výši trestu.

A pak dodal: „Ale stejně…“ Potom začal, že A. Eret „stále nenahlíží svou deviaci, nedokáže si uvědomit svou chybu, stále trvá na svém“. Není podle něj dobré, abych mu říkal vše, o čem spolu mluvíme. Terapie by pak prý neměla svůj smysl. (Vskutku absurdní požadavek, když žádná terapie, jak mi sdělil dr. Brichcín, neprobíhala.) Taky se mě pan doktor vyptával, co mi Eret řekl o tom, jak jej navštívil v Bohnicích. Dr. Hubálek totiž tehdy soukromě navštívil Alexandra Ereta v Bohnicích a snažil se ho přimět k tomu, aby „nahlížel“ svou deviaci.

Perverze takřka nepřetržitá

Zeptal jsem se S. Hubálka, jak a na základě čeho stanovil v roce 1987 svou diagnózu. Řekl mi: Informace o agresivitě v dětství. Psychiatrické a psychologické vyšetření. Vlastní popis činů Alexandra Ereta – hromada záškodnických činů. Vlastní tvorba Alexandra Ereta.

Dr. Hubálek zjevně nebral v potaz, že skutková podstata údajně prokázaných trestných činů A. Ereta byla minimální. Jenže Hubálek při stanovování diagnózy vycházel z ještě neuzavřených spisů a z výpovědí vyslýchaných, jež dodávala StB. Hovořily o činech, které se nestaly, a ani prokuraturou potažmo soudem nebyly brány v potaz. Nicméně znalecký posudek, který Hubálek a znalci vypracovali na podkladě výslechů StB, posloužil JUDr. Fremrovi jako potvrzení a dokreslení ostatních vykonstruovaných paragrafů, jimiž opentlil osobu Alexandra Ereta, a také ke stanovení motivace těchto trestných činů. 

Co se týče Eretovy literární tvorby, Hubálek hovořil o jakýchsi denících. Měl si je psát řadu let a měly být plné „perverzit takřka nepřetržitých“. Říkám, že písemnosti Eretovy byly skartovány, a on na to, že neví, v jaké lhůtě po soudu mohou být zabavené věci skartovány. Tvrdil však, že ty „deníky“ byly strašné, nikdy prý nic podobného nečetl. „Věřte mi,“ doplňoval svá slova. Nebyly to však žádné deníky, ale literární práce, které posloužily dvojím způsobem: jednak dr. Hubálkovi a spol. ke stanovení diagnózy, jednak dr. Fremrovi a jeho senátu k uplatnění paragrafu propagace fašismu. (O povaze Eretových textů jsem psal už jinde.)

Navrhoval jsem, že by bylo užitečné uskutečnit rozhovor pana Hubálka s panem Eretem (v přítomnosti kompetentních osob), při němž by každý prezentoval svou verzi. Dr. Hubálek to odmítl slovy: „My jeho deviaci nebudeme dokazovat, my ji stanovujeme. K tomu, aby někdo pochopil svou deviaci, k tomu je tu terapie. Eret sám dobře ví, co provedl.“ Ptám se tedy, co Alexandr provedl. Hubálek hovoří opět o četných kriminálních činech, mezi nimi také o týrání zvířat. Říkám, že tyto činy se nestaly. A on na to, poněkud nelogicky, že to byl jen jeden ze zdrojů.

Pak řekne, že už nemá čas: „Venku čekají lidé, kteří chtějí pomoct, ale pan Eret pomoct nechce.“ (Notabene za dveřmi žádní pacienti nejsou.) Nechápu, proč mi vařil čaj, který nutně zůstává nedopit. Vstávám. Ptám se ve futrech dveří pana psychologa, zda není schopen odhlédnout od své profese a podívat se na A. Ereta normálníma lidskýma očima. Krčení ramen. „Myslete si o mně, že jsem lotr,“ pronáší dr. Hubálek na rozloučenou.

Posametový emigrant Eret

Alexandr Eret mi později vyprávěl také toto: „V září nebo říjnu 1990 si mne pozval psycholog Petr Weiss na pavilonu 7 v Bohnicích do své kanceláře, tam čekal Hubálek jako jeho kamarád a kolega na návštěvě a oba mi potom poměrně vehementně domlouvali, abych doznal, že ty deviantní věci nebyly vymyšlené, nýbrž se opravdu staly. Nevyhověl jsem
jim, nebyli spokojeni, řekli mi, že se ven takhle nikdy nedostanu, ale další nátlak už nedělali. Dodnes se ptám, jestli ta iniciativa k tomuto rozhovoru vycházela z Weisse, nebo z Hubálka, který se tím snad pokoušel přimět mne k tomu, abych potvrdil jeho pro StB vypracovaná dobrozdání. Nechápu, o co mu po více než půl roce po revoluci šlo.“

Doktor Brichcín, nevěda, co si má se soudně přiděleným, ale zdravým pacientem na svém oddělení počít, dával A. Eretovi především o víkendech vycházky. Z jedné takové vycházky se Alexandr nevrátil a 17. listopadu 1990, přesně na první výročí „sametové“ revoluce, emigroval přes oraniště do Rakouska, kde žije dodnes.

V roce 1991 jsem potkal na Václavském náměstí dr. Brzka. Řekl jsem mu, že vypudili jednoho člověka z vlasti v téhle svobodné době. A on na to: „To je dobře pro nás i pro něj.“ Je s podivem, že obeznámení psychiatři a psychologové tehdy nevarovali příslušné rakouské úřady, že do jejich země přibyl dle jejich odborného názoru „nebezpečný deviant“. Kdyby byli o jeho deviaci opravdu přesvědčeni, museli by tak přece učinit. Dr. Brzek říkal ještě, že by bylo třeba vědět, co A. Eret skutečně provedl, aby se dala odpovědně stanovit diagnóza, zároveň ale tvrdil, že A. Eret určitě něco provede a že se pozná, že není deviant, jedině tak, že bude žít normálním sexuálním a rodinným životem.

Od některých lidí spojených s VONS jsem se během roku 1990 dozvěděl, že ve VONS proběhla již v roce 1987 nebo 1988 debata, zda zahrnout A. Ereta mezi nespravedlivě pronásledované a vězněné. Psycholožka Jarmila Bělíková, spolupracovnice VONS, však přišla s informací, a to právě od Slavomila Hubálka, podle níž měl být Alexandr Eret strašný deviant, a tak VONS tehdy dal od Ereta ruce pryč a nezahrnul ho mezi evidované.

Nicméně po roce 1990 se VONS osobou Alexandra Ereta zaobírat začal. Dne 20. září 1991 píše JUDr. Milan Hulík A. Eretovi do jeho nového domova: „Domníváme se, že by se Váš případ měl konečně vyjasnit, především jde o otázku ochranného léčení. Jeho výkon byl zřejmě jedním z hlavních důvodů Vašeho odchodu z ČSFR. VONS se domnívá, že je třeba přezkoumat, zda je výkon tohoto ochranného léčení důvodný, zda jeho nařízení soudem bylo správné, a z těchto důvodů zejména přezkoumat znalecké posudky, jež byly základem pro rozhodnutí soudu v tomto směru. Způsob, jakým bylo soudní a přípravné řízení vedeno, jeho politická manipulace a propagandistické využívání, vyvolávají pochybnosti i o objektivitě výsledků zkoumání Vašeho duševního stavu.“

Hlas z Vídně: Eret není nebezpečný

Ve Vídni pak Alexandr Eret absolvoval v roce 1992 vyšetření u univerzitního profesora dr. A. Friedmanna, vrchního lékaře a lektora univerzitní kliniky pro psychiatrii a přísežného soudního znalce pro psychiatrii a neurologii.

V rámci tohoto vyšetření konstatuje psycholog dr. Erblich-Baumhackl: „Vyšetření osobnosti nevykazuje žádné nápadnosti ve směru nějakého projevu duševního onemocnění.“ V závěru nálezu a posudku profesora Friedmanna pak čteme: „Vyšetřením i nálezem bylo z odborného psychiatrického hlediska zjištěno, že u vyšetřovaného pana Alexandra Ereta se nevyskytuje ani ten nejmenší důkaz na nějaké psychiatrické onemocnění. Z tohoto důvodu lze pouze záporně odpovědět na otázky týkající se nutnosti jeho psychiatrického ošetřování a jeho nebezpečnosti z důvodu výskytu psychiatrického onemocnění. U vyšetřovaného se nevyskytuje ani ten nejmenší důvod k domněnce o nutnosti jeho ošetřování nebo vůbec jeho nebezpečnosti. Obzvláště je třeba vyzdvihnout, že ve vyšetřovacím nálezu se nevyskytují žádné podněty pro hledisko úvahy o sexuálně patologických rysech osobnosti pana Ereta.“

Na závěr jen podotýkám, že porevoluční emigrant a rakouský občan Ing. Mag. iur. Alexander Oswald Eret žije spořádaným životem, má ženu a dvě děti, vystudoval při práci obor pozemní stavby na Vyšší technické škole a potom práva na Vídeňské univerzitě. Pracuje jako právník na Magistrátě města Vídně. Je literárně činný. Své básně a povídky vydal samizdatem. Přispívá do rakouských a německých časopisů. Věnuje se též překladatelství. V roce 2001 získal cenu sudetoněmeckého krajanského sdružení za svou práci o manětínském páteru Františku Wonkovi.

Eretovo post scriptum: Umím se úspěšně přetvařovat?

Alexandr mi na dotaz, jak se to má v současnosti s oním ochranným léčením, napsal: „Roku 2001 jsem se v Praze naposled pokusil o zrušení tzv. ochranného léčení u Obvodního soudu pro Prahu 8, do jehož kompetence patří Bohnice. Soudkyně paní JUDr. Zemanová pověřila sexuologa a soudního znalce MUDr. Ladislava Procházku mým vyšetřením. Procházkův šéf byl tenkrát MUDr. Raboch, který vypracoval na žádost vyšetřovatelů StB na podzim roku 1987 společně s prof. Študentem tzv. revizní znalecký posudek, ze kterého vycházel i Fremr u soudu.

Když jsem byl u dr. Procházky na vyšetření, vstoupil do vyšetřovny MUDr. Jiří Raboch, podíval se na mne a požádal dr. Procházku, aby šel k němu, pak byl dr. Procházka asi 10 minut u Rabocha a nechal mne čekat a pak šlo to vyšetření dál. Výsledkem byl znalecký posudek s podobnými závěry jako již Rabochův estébácký posudek z roku 1987, tedy zase polymorfní sexuální deviace a k tomu homosexualita, akorát dr. Procházka vše odůvodnil tím, že se teď už přes 10 let úspěšně sexuálně přetvařuji a žiji tak, aby mou deviaci nikdo nepoznal. Takže i dr. Procházka si s tím poradil tak, aby jeho šéf dr. Raboch byl spokojen.

Vrcholem byla prezentace tohoto znaleckého posudku u Obvodního soudu pro Prahu 8, kde dr. Procházka vypověděl, že mi nevěří, že jsem schopen normálního sexuálního života, a že mám soudu předložit oddací list, protože mi nevěří, že jsem ženatý. S takovou hovadinou jsem nepočítal a oddací list jsem s sebou samozřejmě neměl. JUDr. Zemanová to vyřešila tak, že mi změnila ústavní léčbu na léčbu ambulantní, aby se toho případu zbavila.

Podal jsem proti tomu odvolání, to bylo ale zamítnuto s tím odůvodněním, že mi bylo vyhověno a byl jsem oficiálně z ústavní léčby propuštěn, tak prý pominul důvod se odvolávat. Byla to zase fraška, ale podle mne si dr. Procházka netroufl zpochybnit dřívější závěry svého nynějšího šéfa dr. Rabocha, který mu asi taky předem vysvětlil, že jsem hrůzný deviant. Tak Procházka aspoň napsal, že se umím dobře přetvařovat.

Jsem přesvědčen, že kdyby ještě dnes bylo nové vyšetření v Česku, drželi by sexuologové zase basu s MUDr. Rabochem (který je dnes nejuznávanějším českým sexuologem, tak jako byl dr. Fremr nejuznávanějším českým soudcem) a zase by napsali, že jsem hrůzný deviant, ale už se 36 let úspěšně přetvařuji. Tentokrát bych si ale ten oddací list vzal pro jistotu sebou… Prostě sexuologie se tady chová stejně jako justice: Drží basu za každou cenu a chrání pány kolegy a jejich kostlivce. Kdyby to nebylo tak absurdní, řekl bych: Hurá, už se úspěšně přetvařuji 36 let, to je tedy úspěch.“

Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.