Mariupol je mementem. Nedávno si v Praze připomněli Ukrajinci první výročí ruského bombardování divadla v Mariupolu. FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Do Česka přijela Ukrajinka Tanja koncem března 2022. Zažila týden ruské blokády Mariupolu, bombardování, útěky do sklepů, velký strach. Se sousedkou odjela autem z města a vydala se do Česka, protože tu žila její ukrajinská známá. Byla ubytovaná v malém bytě, charita jí tam dala postel. Od začátku svého českého pobytu pracovala na tři směny na kontrole materiálu u pásu. V Mariupolu pracovala jako vysoce kvalifikovaná ekonomka.
S Tanjou, kudrnatou drobnou ženou jsem se vídala online od května 2022 každý týden – obrátila se na mě jako na psychoterapeutku. Silně zadrhávala. Stěžovala si na vysilující emoční ataky, které u ní začaly až v Česku, zřejmě v důsledku posttraumatické stresové poruchy a počátečního přepracování. Střídavý třísměnný provoz u pásu dlouho nevydržela a doktor jí napsal neschopenku. Její máma a sestra uprchly do Polska. Syn byl v Kyjevě, studoval na vysoké škole, takže nemusel nastoupit na vojnu. Její exmanžel odjel již dříve pracovat do Ruska a teď se s ní hádal, že Rusové bombardují jen vojenské objekty.
Nevyptávala jsem se, říkala mi jen to, co potřebovala. Těžce se srovnávala s tím, že je nemocná, že nemůže pracovat na směny. Měla i závažné fyzické potíže. Psychiatrička jí dala antidepresiva, po nějaké době jí bylo lépe. Pomohly i prášky na spaní. V menším městě na Moravě bydlela v garsonce a nemusela platit nájem. Majitel bytu dostával od státu 3 tisíce korun v rámci podpory příchozích z Ukrajiny. Skromně vyžila ze státní podpory, která byla 5 tisíc korun.
Tanja se intenzivně učila češtinu, absolvovala několik většinou online bezplatných dobrovolnických kurzů a byla velice vděčná za jakoukoliv konverzaci v češtině, třeba i se sousedy. Je vzdělaná, miluje hudbu, knihy, architekturu a vše, co ji povznáší z marastu, do nějž ji sesunula válka. Když sledovala „novosti“ z Ukrajiny, byla plná napětí a strachu, co přijde dál. Domluvily jsme se, že zkusí zprávy sledovat jen jedenkrát za den. Syn však pomáhal v Charkově, v Kyjevě, v Oděse, a tak potřebovala znát aktuální dění, protože Rusové neustále bombardovali celé území Ukrajiny.
Poté, co se panické ataky trochu zmenšovaly, začala v červnu 2022 hledat práci v domově důchodců, nejlépe v Praze. Říkala jsem jí, že v Praze je draho, a doporučovala jsem práci jen na půl úvazku. Měla jsem strach o její křehké zdraví. Poslala jsem jí e-mailem návod na jednoduchá dechová cvičení pro chvíle panických záchvatů. Byla ráda, používala je a lepšila se i díky tomu.
Ale zprávy z Ukrajiny, hlavně z Mariupolu, ji vždy stresovaly a vracely do strachu, nejistoty a paniky. Při našich sezeních hovořila o složité rodinné historii, o jejích vztazích. Těžce nesla závislost na těch pár korunách, které dostávala. Pokud měla sílu, tak se učila intenzivně češtinu. Baví ji jazyky, umí částečně i anglicky. Chtěla v budoucnu „pracovat hlavou“, zatím jí však na to chyběla energie.
Už v květnu 2022 jsem Tanje dala kontakt na známou, která bydlela nedaleko od ní. Občas se scházely, zkusily spolu najít pro Tanju práci v charitě – v šatníku, ale nezdařilo se to. Chodily spolu na kafe i na koncerty a koncem roku i na vánoční trhy. A hlavně spolu mluvily česky. Tanja se s ní sice scházela moc ráda, ale ve své hrdosti jakoby si neuměla říci o konkrétnější pomoc. Tanja udělala zkoušku z češtiny na A2. Velice si vážila českých přátel, kterých ale měla málo.
Zima pro ni byla těžká, svěřila se, že schovává uplakané oči, ale dokázala si dělat malé radosti, třeba poslouchat bezplatný varhanní koncert v kostele. Sama dříve na klavír hrála. Její bytný jí v té době vzkázal, že po ní bude požadovat nájem. Tanja postupně nabírala síly, zadrhávala už mnohem méně, ataky skoro zmizely, ukončila proto neschopenku a začala hledat práci.
Práce se jí hledala špatně, především proto, že zaměstnavatelé po ní vyžadovali perfektní češtinu. Nedostala například místo asistenta pedagoga. V únoru 2023 si sehnala práci v restauraci jako pomocná síla. Pracovala 12 hodin denně v různých směnách za 120 korun na hodinu. Směny se stále měnily, a tak i naše online setkání byla nepravidelná. Předala jsem jí e-mail na muže, který chtěl pomáhat Ukrajincům. Napsala mu s nadějí, že by se s ním mohla dál učit češtinu. To nevyšlo, představoval si pomoc jinak, prakticky.
Nezapomněla mi pogratulovat k Velikonocům, ale byla fyzicky i psychicky vyčerpaná, kontaktuje telefonicky již jen svoji mámu a syna. Nakonec se jí podařilo uvolnit z práce a jet na týden za mámou do Polska. Máma se později přestěhovala do Německa, kde jsou poměry stabilní – a protože se nemění ani situace na frontě, tak se tam nemění ani finanční podpora příchozím. V květnu už byla hrozně unavená z namáhavé práce vestoje. Psala mi, že chce jen spát, že si připadá „jako zdechlý kůň“. A na učení češtiny že nemá žádnou energii. Kolegové v práci jsou dobří, ale ona už nemůže, chce s tou prací skončit. Mám strach o její zdraví.
V červnu chtěl po Tanje zaměstnavatel, aby zastupovala za kolegy na dovolené. To už opravdu nemohla a odešla. Zkusila se ještě přihlásit na úřad práce ke kurzu češtiny, ale nevzali ji, nikoli z její viny. Od 1. července 2023 platí nový zákon „Lex Ukrajina 5“, který ruší podporu pronajímatelům bytů ukrajinským válečným uprchlíkům s tím, že se ubytovatel má dohodnout s nájemcem. Majitel po ní chtěl nájem 10 tisíc měsíčně.
Tanja v tu chvíli byla naprosto bezradná. Nevěděla, co má dělat. Oznámila mi, že se 5. srpna vrací na Ukrajinu. Na cestu si vydělala mytím oken. Do Mariupolu nemůže, ale zkusí sehnat bydlení a práci v Kyjevě. Řekla mi, že má sice strach z bombardování, ale že v Česku je to už nad její síly. Pokud by byla (opět) na neschopence, mohla by podle již zmíněného nového zákona jako „zranitelná osoba“ bydlet zadarmo na nějaké ubytovně. Ale to všechno už je příliš na její hrdou a statečnou povahu, rozhodla se proto, že se vrací.
Mluvila jsem s ní po skypu, když už byla asi dva dny v Kyjevě. Zeptala jsem se jí, jestli mohu zveřejnit její příběh. Souhlasila. Potom mi řekla, o čem přemýšlela a k čemu došla (říkám to svými slovy): Prosím navrhněte české vládě, aby ženám z Ukrajiny, které jsou většinou vzdělané a v produktivním věku, umožnila pracovat třeba jen na částečný úvazek, aby k tomu měly možnost učit se intenzivně česky. Teď, když pracují od rána do večera v nekvalifikované práci nebo v několika zaměstnáních, není prostor ani energie naučit se česky tak, aby mohly začít působit ve své nebo blízké profesi.
Když Tanja odjížděla, bylo mi těžko. Snad jsem jí i trochu pomohla, zadrhávala už mnohem méně. Měly jsme velmi dobrý vztah. Často na ni myslím – vracet do války se neměla, měla zůstat u nás, v míru. Bohužel jsme jí to neumožnili.
