POLEMIKA / Jak čtenář jistě ví, debata o „manželství pro všechny“ je svým charakterem značně složitá a vstupují do ní velice rozdílné veličiny, ať už se to týká formálně dosaženého akademického vzdělání, funkcí v církevních strukturách nebo prostých politických afiliací.

Nejaktuálnější vstup poskytl církevní historik a univerzitní profesor Tomáš Petráček ve svém mediální turné v Deníku N, Hospodářských novinách a magazínu Proboha, ve kterém sděluje své dojmy a poznatky o stavu české katolické veřejnosti a hierarchické církve. Svoje myšlenky v podstatě v různých obměnách replikuje, bohužel to samé ale dělá prostřednictvím podpásových invektiv na adresu nejrůznějších skupin, často čistě laických, které nesplňují jeho představu o „františkovské církvi“ (podle papeže Františka), ať už si pod tím představíme cokoliv.

Ve stínu bombastických paralel

Zvláště v posledním pojednání pro křesťanský internetový magazín Christnet však podle mého názoru překročil meze slušné diskuse a přes svůj vytříbený styl a lahodně znějící obraty o návratu k „autenticky křesťanským hodnotám“ se dopustil snad všech argumentačních faulů (slaměný panák, „guilt by association“ a mnohých dalších).

Nemluvě o nevhodném užívání bombastických historických paralel, za které by se se svým „sarajevským atentátem“ nemusel stydět ani Václav Klaus. Nejsmutnější ale je, že profesor Petráček, který téměř v žádném mediálním vystoupení nezapomene zdůraznit svoji historicko-teologickou a hlavně kritickou erudici, se rozhodl naházet své oponenty bez znalosti kontextu jejich myšlení zjevně do jednoho nevábného pytle. A proti tomu je třeba se ozvat, což činím tímto textem.

Spouštěčem aktuální debatní sezóny o definici manželství se stalo vyjádření České biskupské konference z Velehradu a pozdější Prohlášení zástupců českých církví k manželství. Není mým cílem zde oba krátké texty náročně rozebírat. Mluví jasným a srozumitelným jazykem. Zajímavější je dynamika debaty, kterou rozpoutaly. Předně je vidět, že zdaleka nejde jen o manželství pro všechny.

Objevují se pojmy jako „biblická exegeze“, „sekularismus“, „lidská práva“, „dědictví patriarchálních struktur“ a všechno tedy nasvědčuje tomu, že na pozadí jednoho politického sporu se rázem odehraje celá plejáda dalších diskusí, ve kterých se bez základní teoretické znalosti v různých disciplínách v podstatě nelze orientovat a které zrcadlí mnohem hlubší rozpory, jejichž spotřební lhůta se ani zdaleka neblíží svému konci. Pokud vůbec nějaký má.

Je škoda, že autoři druhého vyjádření neuvolnili text pro další veřejné podepisování, byla by to zajímavá sonda do skutečného přesvědčení neodborné věřící veřejnosti o tom, co soudí o meritu a významu manželství v tom výkladu, jak mu rozumí i zřejmě „ultrakonzervativní“ český právní řád a jak mu rozuměla drtivá většina odborné i neodborné veřejnosti ještě na přelomu milénia.

Ale na počtech fanoušků nakonec tolik nesejde. I král David byl Hospodinem kárán za census, že „počítá svoje vojáky“, místo toho, aby vložil svoji důvěru výhradně do jeho rukou. Nemusíme počítat své vojáky a stačí, když důvěru vložíme nejen v Hospodina, ale i ve vlastní rozum a naučený smysl pro koherentní argumentaci.

Úcta k Písmu vpravdě jako vyšitá

I když lze s Petráčkem jistě souhlasit v tom, že útržkovité biblické citáty by neměly patřit do primární argumentační výzbroje politicky angažovaných křesťanských pěšáků ani generálů v sekulárních zápasech, je to poněkud zvláštní výhrada od člověka, který se nekriticky spojuje ve veřejném prostoru s populárním duem Pastoral Brothers, které má biblickými citáty, často vytrženými ze všeho kontextu jenom za účelem povrchního a urážlivého zesměšnění konzervativců, na svých profilech na sociálních sítích doslova vystláno.

To je úcta ke slovu Písma vpravdě jako vyšitá. Nemluvě vůbec o míře vkusu, s jakou přirovnává obě prohlášení k „antichartě“, s odvoláním na lidovou tvořivost sociálních sítí, z čehož zřejmě vyplývá, že vlastní prohlášení, pod které se podepsal on, je svým významem podobně přelomové jako skutečná Charta 77.

Neméně zvláštní je také úsilí, které autor věnuje vysvětlování složitých historických konotací a proměnlivosti rodiny, manželství a jeho právně-společenským implikacím v různých dobách, aby nakonec svoji argumentaci završil skutečným argumentem-zabijákem, jehož jméno je „sekulární stát“. Když pomineme, že poukazy na historickou proměnlivost lze rozmělnit v podstatě každou obecně přijímanou definici kterékoli instituce, které na Západě přisuzujeme kontinuitu a význam, včetně definice samotného státu, zcela jistě můžeme na stejném základě „roznimrat“ i pojetí samotného sekularismu.

Situace německé katolické církve, která s povděkem německého státu přijímá mnohem rozsáhlejší úkoly na poli sociální nebo školské problematiky, je jistě zcela jiná než na půdě poněkud rigidní francouzské laicité, a že v obou těchto nepochybně sekulárních státech je podíl náboženských institucí a hlavně křesťanských denominací na veřejných debatách vnímán dost odlišně.  

Neexistuje jeden jediný závazný výklad, natož široká politická shoda na tom, co je oním skutečným a ideálním „sekularismem“. Rozhodně je to otázka aktuálně mnohem více problematická než konstatování, že manželství je výhradní doménou muže a ženy.

Profesor Petráček toto jistě ví, ale možná by bylo vhodnější vyložit, jak sekularismu rozumí on a zda si svoji účelovou definicí jako významný katolický intelektuál s výraznou mediální přítomností k celé plejádě společenských otázek, nepřibouchne do budoucna dveře před nosem, pokud si hodlá zachovat tvář a nadále komentovat jako katolický kněz veřejné dění.

S bolavým zubem jít nejprve k zubaři

Zdálo by se, že já mám jasno. Ujišťuji čtenáře, že rozhodně nemám. I když se považuji za člověka politického, pro kterého celý život je oddělení mocenských struktur státu a církve naprostou samozřejmostí, skutečně nemám jasno v tom, jak přesně oddělit složité předivo státu, společnosti, jednotlivců a kultury, do které se křesťanství tak nesmazatelně vrylo, ani o tom, nakolik je to vhodné.

Mám ale určité vágní povědomí o tom, že když si jedinec přijde postěžovat, že ho bolí zub, pošlu ho zřejmě nejdříve k zubaři. A to i tehdy, kdy si třeba bude myslet, že ho zub bolí kvůli špatnému svědomí. To sice nelze vyloučit, ale první místo, kde se to dozví, je právě to zubařské křeslo, druhé návštěva duchovního rádce a až třetí psychiatrická léčebna.

Stejně tak platí, že člověk s duchovními problémy zřejmě nedojde úlevy, pokud si nejprve nechá vyvrtat zuby, a měl by obnažit svoje svědomí právě před duchovním rádcem, kterému důvěřuje. Sekularismus je možná epochální historické osvobození západního lidstva od situace, kdy jeho jediným společenským svědomím a rádcem byla církev a její učení, ale určitě nás neposunul do situace, kdy si můžeme říci, že jiní rádcové jsou moudřejší. Vydalo by na další podrobný článek psát o nejrůznějších omylech a bludech veřejného i intelektuálského mínění za posledních sto padesát let a nebylo by to hezké čtení.

Každý reflektující člověk ví, že i v individuálním svědomí spolu soutěží různí a protichůdní agenti, ale také dobře zvažuje, kterého se nakonec rozhodne vypudit zcela. Zdá se, že církev už není v otázkách svědomí individuálního i společenského vítána, a nezbývá než to do jisté míry akceptovat.

V otázce, která ale má i v českém právním řádu nevyřčený mravní rozměr, který zavazuje politiky, že budou vytvářet motivující pobídky právě pro to prostředí, které obecně nejlépe slouží dětem a který považuje za samozřejmost, že přirozenou extenzí lidské odpovědnosti je starat se zodpovědně právě o svoje potomstvo, má církev samozřejmě co říci. A je podivné, pokud bobříka mlčení uděluje správcům církve a laikům právě katolický intelektuál, pokud nabude dojmu, že k tomu není důvod jedině proto, že on sám ho tam nevidí.

Manželství a rodina nejsou „majetkem“ nikoho

Jestli přitom něco debata o manželství pro všechny obnažila, tak fakt, že právě manželství a rodina se nacházejí na zvláštním pomezí privátního, společenského, institucionálního a duchovního, a tak docela nejsou „majetkem“ nikoho. A tedy je zřejmě i nutné, aby se o něm hlasovalo.

Přiznat mu privilegia na základě spíš utilitaristického zaměření, které Václav Havel opovržlivě nazval logikou „teletníku“ (přiznám se, že mně se označení teletník líbí a beru ho za vlastní), nebo ho chápat jako společenskou odměnu za fyzickou nebo citovou náklonnost, jako by přirozené city samy o sobě vyžadovaly fanfáru, je předmětem politické a jenom zcela okrajově odborné debaty. A ano, ten postoj je zároveň naprosto sekulární.

Jako dávný absolvent nejrůznějších historicko-sociálních seminářů si samozřejmě rád osvěžím paměť o tom, že moderní „empírová“ rodina je čistě formálně něco trochu jiného než komunitně orientovaná selská rodina na raně barokním venkově v 17. století a úplně něco jiného než patricijská rodina pozdně helénského světa, případně se poveselím štěpením sémantického vlasu, zda to významné kulturní dědictví nespočívá v dávném slovanském „žel-mumželství“, ale osobně se přidržím ideálně-typického esenciálního obrazu, které nám tradice předkládá poměrně konzistentně.

Je to právě radikální odmítnutí křesťanství jako pouhého kulturního skanzenu, ve kterém lidé holdují předsudkům a různým neempirickým podivnostem a do sekulárního světa se moc nepletou, co mě k tomuto závěru vede.

Jestli je Písmo pouhým kulturním artefaktem nebo pouhou žánrově-náboženskou knihou, a jak chápat její vlastní vnitřní žánry, je samozřejmě debata odborná, ale v politických otázkách poměrně jalová. Přinejmenším samotná existence Písma svědčí o tom, že ne každá aktuální generace je nutně tou generací nejchytřejší, a já pro změnu nevidím jediný důvod, proč si to nechat zrovna v této otázce namluvit.

Ostatně i oddělení civilního a církevního manželství bylo právě v Německu výsledkem lítého Kulturkampfu proti institucionální moci katolické církve, který Otto von Bismarck a jeho autoritářští epigoni vítězně završili mimo jiné i primátem manželství civilního. I kvůli tomu bylo v německých zemích později až do půlky 20. století dokonce trestným činem, pokud manželé uzavřeli církevní sňatek před civilním obřadem.

Zdá se, že taková tradice sekularismu nebránila ani civilní legislativě drasticky omezovat de iure v manželství ženská práva. U nás jsou pro změnu dnes lidé, kteří jenom na základě přesvědčení, že dvě právní normy nutně neznamenají esenciální rozdíl ve vnímání společenského dobra, kterým je manželství muže a ženy, konstantně obviňováni z „rozdmychávání kulturních válek“, případně vyzýváni, aby svá nehorázná autoritářská tvrzení o platném a zcela sekulárním statu quo doložili.

Cosi divného, nepřijatelného, nesvatého

A není to jediná ironie dějin. Podívejme se na jeden citát: „Zákon v podobě předložené prezidentovi je především zbytečný a agitace v jeho prospěch opravdu často pokrytecká: to, co jeho navrhovatelé skutečně sledují, totiž nejsou ani tak záležitosti, které zákon fakticky umožňuje, nýbrž jeho symbolický smysl a psychologický dopad: má ukázat, že homosexuální svazek má stejnou hodnotu jako heterosexuální manželství a tradiční rodina.“ Autorem uvedeného citátu není ani Orbán, ani Putin, ani Jana Jochová, ale monsignor Tomáš Halík, jak ho formuloval v článku „Tentokrát podporuji Klause“ v únoru 2006, ve věci registrovaného partnerství.

Upřímně nevím, jaké stanovisko v této věci Tomáš Halík zastává dnes, a vzhledem k tomu, co všechno vykonal pro českou církev, se neodvažuji příkře odsuzovat jeho případný názorový posun. Je ale skutečně nadmíru bizarní, že věty, které pronesl významný katolický intelektuál pouze před necelou generací, by dnes rezonovaly mediálním prostředím jako cosi divného, nepřijatelného, nesvatého nebo něco, co jde proti „lidským právům“ a nahrává „autoritářství“.

Skutečně, přímá úměra mezi společenskou přijatelností názorů a současně vzrůstající tlačenicí veřejných intelektuálů před branami médií, kam ve jménu „tvrdé vědy“ spěchají tyto názory s velkou převahou hájit jako něco najednou zcela samozřejmého a neodpustí si přitom pusté denunciace svých oponentů jako nějakých duchovních dědiců antisemitských štváčů v Dreyfusově aféře, případně mentálních dědiců pre-empirické ptolemaiovské kosmologie, je opravdu fenomenální. Kdyby člověk za těch pár dekád vlastního života tento záhadný jev nezažil opakovaně, mohl by se tomu i zasmát.

Co na tom, že ještě před pár lety tato „ultrakonzervativní“ stanoviska hájili takoví „konzervativci“ jako Hillary Clintonová, Joe Biden nebo Barack Obama, že ještě v době společenské debaty o stejnopohlavním manželství o tomto kroku pochybovala i šampiónka centristického liberalismu Angela Merkelová (a pro zákon nehlasovala), časy se mění, lidé a jejich názory s nimi. Někteří lidé svůj smysl pro tuto historickou spravedlnost objevili teprve docela nedávno.

V jednom pytli s proruskými živly

Je mi z toho dvojnásob hořko, protože jsem si uvědomil, že jsem vlastně tak trochu pamětník. Pamatuji si například posměch na adresu Romana Jocha, který byl protiruským jestřábem dávno předtím, než u nás mnozí liberálně levicoví myslitelé organizovali iniciativu Ne základnám, zatímco dneska jeho nebo jeho ženu Janu Jochovou nejeden intelektuál, bez sebemenší námahy si zjistit myšlenkový kontext, ve kterém se pohybuje, hází do jednoho pytle s proruskými živly.

Člověk nakonec nemusí být zrovna intelektuální kolos, aby „ostří“ otočil opačným směrem. V evropském kontextu to byli nezřídka právě centrističtí či levicoví liberálové, kteří velebili otevřeně proruskou politiku kancléře Schrödera, nebo přinejmenším zaslepenou naivitu vůči Rusku ze strany jeho nástupkyně.

Kromě právě tohoto významného sociálního demokrata, který se nechal v přímém přenosu doslova koupit Putinem, by bylo jistě ošidné takto přímočaře ukazovat prstem na tu či jinou asociaci s něčím doslova tak prohnilým, jako byly kontakty západní levice na putinovské Rusko. Dospět složitým kroucením skutečnosti k závěru, že odpor proti redefinici tak kulturně významné instituce, jakou je manželství, smrdí Ruskem, je chabým argumentem, ať už je namířen vůči komukoli.

Rétorika Ruska je nepochybně snahou vrazit klín do evropské společnosti a zejména důrazem na konzervativní otázky doufá, že alespoň část evropských i amerických konzervativců naláká na svoji stranu (což se právě „zčásti“ nepochybně podařilo), ale asi není vhodné zapomínat, že některé debaty se vedly v Evropě ještě v době, kdy Putin dělal v Petrohradu takříkajíc taxikáře. Na to nemusíme být zase tak věkovití pamětníci.

Tábor liberální levice i pravice je v otázce, co to znamená být „proruský“, jednoznačně rozdělen, stejně jako je v této věci tradičně rozdělen i tábor konzervativní. Jestli někdo tleská snahám církevních intelektuálů a progresivních teologických špiček se nekriticky sklánět před moudrostí tohoto světa, tak jsou to právě nezřídka kruhy, které církev a její přítomnost ve veřejném prostředí doslova nenávidí a jsou připraveny ji tupit za mnohem méně závažnější postoje. Včetně některých postojů papeže Františka. Kárat biskupy či laiky za to, že se v zásadním postoji neohlížejí na to, kdo komu tleská, poněvadž tak to se zásadovými postoji zkrátka chodí, je tedy přinejmenším střelba do vlastní nohy.

Je ještě možný dialog?

A když už jsem vzpomínal na Tomáše Halíka… Když přede mnou vyslovíte slovo dialog, mám před očima právě jeho. Trochu ho podezřívám, že to byl hlavně on, kdo toto slovo v české debatě zpopularizoval i daleko za brány farnosti Nejsvětějšího Salvátora. Po pádu režimu to byli hlavně disidenti, kdo si pamatoval význam slova dialog, protože právě oni ho vedli, a často velmi ostře.

Porevoluční „dialog“ ale často připomíná spíš událost, kdy si příslušníci různých názorových odstínů uspořádají ekumenickou seanci, na které si poskytují luxus vzájemného ujišťování, že si vlastně nakonec myslí totéž, co jejich oponenti. A rozumí se samo sebou, že jsou to jenom samé hezké věci. Pokud hezké nejsou, dialog zřejmě není možný. Možná jsme svědky dalšího vyprázdnění jednoho kdysi zcela samozřejmého pojmového významu.

Ondřej Bratinka vystudoval bakalářský obor historie na FF UK a absolvoval stáž na Univerzitě Eberhardta Karla v Tübingenu. V letech 2001–2011 byl kmenovým spolupracovníkem občanského sdružení Post Bellum, zároveň mezi léty 2006–2011 působil jako externista Českého rozhlasu připravující pořad Příběhy 20. století. V současnosti pracuje v soukromém sektoru jako softwarový analytik a příležitostně se věnuje publicistice.