Vesnice Byšičky u Lysé nad Labem ve Středočeském kraji (ilustrační foto) FOTO: Zdeněk Fiedler / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / Public Domain
FOTO: Zdeněk Fiedler / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / Public Domain
FEJETON / Venku leje jak z konve, na instagramu jen samé vtípky na téma „srpen není říjen“, v kamnech jsme po jistém zdráhání nakonec zatopili, a tak se člověk může uvelebit v křesle, číst, poslouchat rozhlas, nebo v ideálním případě se naladit na vlny sílícího deště, který si předává mikrofon s neodbytným větrem, to jsou, panečku, najednou zprávy ze světa počasí.
Za slunných dnů naopak vyjít na zápraží, uvařit si kávu a pozorovat břečťan, jak pomalu a s každoroční platností objímá zdi protilehlého stavení a občas pošimrá tvář, neboť ani zeď, o kterou se s přivřenýma očima opíráte, neunikne pozornosti tohoto zvláštního českého bambusu. Jen tak dumat, prostě jen tak být.
Kdo z kavárenských povalečů má kam, prchá z města na chalupu, kde ve jménu okurkové sezóny sklízí ve skleníku nakládačky a vyhlíží první bedly zrovna na tom místě, kde je vyhlížel minule. Idylka. Klid. Odpočinek, ale hlavně prostor a čas na myšlení. Je to zpravidla období, kdy akademici dopisují knihy a články, na které během semestru nebyl čas, a příležitostní pisálci (jako já) přemýšlí, o čem by asi tak mohli přemýšlet, místo toho, aby se věnovali své disertaci.
Nejen intelektuálové tráví během léta více času mimo města, ale také všichni ti, kteří si během lockdownu uvědomili, že práce na tzv. HO (home office) je možná a také přínosná, protože se člověk tak nějak může lépe soustředit, pořídit router není zase tak drahé, proč by vlastně měl člověk dřepět v pražském rozpáleném bytě, když už ani do kanceláře chodit nemusí? Případně dokonce nemůže, protože i zaměstnavatelé zjistili, že řízený home office je plný benefitů, především že je tak nějak méně nákladný, takže své zaměstnance houfně odsouvají do jejich bytů či do kaváren, aby svou online práci odbavovali, odkud chtějí. Po covidu se takzvaní digitální nomádi vyrojili jak houby po dešti… Ach, ty bedly, musím se na ně jít za chvíli zase podívat. Vidět a slyšet je růst…
Jenže. Na vesnici se čas ještě pořád řídí podle přírody a její cykly jsou neúprosné a ještě neúprosnější jsou ti, kteří jsou s tímto řádem spjati tak těsně, že to Pražák prostě nedomyslí. Traktory, kombajny, motorovky a sekačky chirurgicky a systematicky připravují „houmofisáky“ o rozum, nebo rozhodně o soustředění. Proto mne právě mezi sekáním, řezáním a štípáním sousedů napadla taková hříšná myšlenka.
Na úvod chci říct, že pokud jde o sezónní práce na polích či nutné kácení v lesích či jiné hlukem proslulé, ale nutné činnosti, nelze proti nim ani pípnout, to by totiž stejně jejich nenapadnutelnost nepřehlušilo. Ale pokud jde o sekačky, motorové pily a vůbec všechno přidružené plevelné šramocení, tam by se už dalo uvažovat, zda by přece jen nestálo za pokus připomenout spoluobčanům z vesnic (a mělo by se vytknout před závorku, že to často nejsou „venkované“ a „místní“, ale právě víkendáři a dovolenkáři), že zde nejsou sami, a ať už o tom přemýšlejí, či ne, hlavní sdílený prostor není náves, ale prostor zvuku.
Je jisté, že začínat tuto debatu takovým upozorněním je sebevražda nebo minimálně velmi neuvážená pitomost, která povede akorát k hádce u rybníka čili k opaku vysněného klidu.
A tak mě napadlo, zda by nedávalo smysl pokusit se nějakou pěknou, kultivovanou a organizovanou cestou (a snad i anonymizovanou z důvodů domyslitelných) apelovat na obyvatele venkova, aby při svých činnostech mysleli i na ty, kteří nemohou nebo nechtějí trávit svůj pracovní čas v kanceláři, a tedy by si zasloužili ohleduplnost v podobě zvážení, zda neposekat trávník místo v osm nebo v deset dopoledne třeba až odpoledne, například po skončení standardní pracovní doby, řekněme například po čtvrté hodině.
Dovolím si malou odbočku k možným názvům této iniciativy. Mohlo by se to jmenovat například Za zvelebení zvukového života na vesnicích nebo Za klid na vesnicích. Ale také nějak chytlavě, třeba: Budiž ticho/klid, Slunce, seno, klídeček, Klidárum, Vesničko má oněmělá, S tebou mě baví klid, Hledání ztraceného ticha, Sto roků ticha – to je můj favorit… Pro Západočechy možná i Na západní frontě klid… No vždyť by si každý mohl najít svoje heslo. Pro mladší generace bychom tam měli například Hledá se klid, Jak uklidnit draka, případně Klidopolis.
Dokážu si samozřejmě domyslet, že by spousta „místních“ namítala, že „intelektuálové“ a vůbec lidi, kteří „pracují na počítači“, jsou přižírkové, lenoši, alkoholici a vyspávači, na které oni dřou od nevidím do nevidím, a jestli chtějí klid na práci, ať si ho najdou, kde chtějí. Chápu, buďme k sobě upřímní, minimálně to s tím alkoholismem je často pravda.
Co kdyby ale bylo možné zformulovat to tak, že v zájmu zlepšení vztahů a vůbec kultivace prostoru vesnic ku prospěchu všech obyvatel by bylo záhodno se alespoň nějakých pravidel ohledně hluku držet, tak jako máme desátou večerní, mít i jakousi čtvrtou odpolední. Klidně i třetí. Copak obyvatelé venkova nečtou noviny, knihy, nedívají se v televizi na filmy, které píší scenáristi a točí režiséři často právě na venkovských chalupách? Nechce se mi zkrátka uvěřit, že by v případě správné komunikace a ohleduplnosti nebyla nějaká dohoda možná. Tak hluboce zakořeněná je má víra v míru člověka, možná je to naivita.
Velmi mě zaujala iniciativa „hatefree culture“, která ještě před prázdninami spustila projekt, jehož cílem bylo propojit lidi s opačnými názory na některá klíčová společenská témata (přijímání válečných uprchlíků, prezidentství Petra Pavla atd.). Nelenila jsem a do programu jsem se přihlásila. Bohužel v našem případě (mým „oponentem“ byl Karel Navrátil) se žádné názorové střety nekonaly, což nám koneckonců bylo jasné dříve, než jsme se setkali, neboť jsme zjistili, že jsme oba adoptivní rodiče čtyřnohých „miláčků a vůbec nejlepších přátel člověka“. Naše rande dopadlo tak, že ve všech otázkách jsme si vlídně vysvětlili své pozice a zjistili, že se v zásadě neliší. První, na čem jsme se neshodli (což se nám podařilo až během druhého setkání), byli Beatles, které moc nemusím.
Z toho mi jasně plyne, což byl nejspíš i záměr celého programu, že sváry a nesváry jsou ve společnosti a především v médiích tak nějak překonturované a ve skutečnosti nejsou nikdy tak ostré, jak vypadají. Z tohoto příjemného překvapení vycházím také ve své úvaze, zda a jak by bylo možné otevřít dialog o sdíleném prostoru (tedy prostoru zvukovém) nejen na vesnicích, ale třeba i ve městech, kde by se kompromis hledal o dost hůř než na vesnici o deseti, padesáti či dvou stech lidech.
Na začátku by samozřejmě mohl stát nějaký průzkum. Prostě si jen udělat takovou minisondu do vnímání hluku na vesnicích. Zjistili bychom, koho co trápí, ukázalo by se, že například místní trápí večírky opilých umělců, opilé umělce třeba zase ranní budíčky v podobě senilních vyznavačů anglického trávníku, ale také by se mohlo ukázat, že je to všechno úplně jinak, a možná bychom se divili. A jak my tlučhubové a snílci víme, nebo si alespoň myslíme, že víme, na počátku filosofie byl údajně údiv.
Tak se pojďme divit, pojďme žasnout nad tím, jak jsou lidé z vesnic ohleduplní, když o tom umíme správně mluvit. Třeba se zase oni budou divit, že ne každý Pražák a „náplava“ je sebestředný, namyšlený citlivka a chorobný spáč. Kdyby mě už nevolalo zavařování okurek (a hlavně ty bedly, jestlipak zase povyrostly?), snad bych i v této věci něco podnikla, ale zatím zůstanu jen u veřejného snění.
Mgr. Aneta Fodorová je divadelnice a autorka zaměřující se na participativní umění, aktuálně se angažuje v multižánrové umělecké platformě Třetí prostor // Third space a zároveň je doktorandkou oboru filosofie výchovy a vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
(Inspirací pro tento text byl mimo jiné poslech „Nesmrtelnosti“ od Milana Kundery na vlnách Českého rozhlasu Vltava.)
