GLOSA / Veřejnoprávní televizní stanice ČT24 si v pátek 28. července pozvala do večerních Událostí, komentářů k nejnaléhavějšímu tématu dneška – vodě – dvě mimořádné, autentické osobnosti, Václava Cílka a Martina Bursíka, jejichž jména byla předem ohlášena. Hurá! Tím „mimořádné“ a „autentické“ mám na mysli opak prázdných automatů na fráze, nabrífované mateřskými partajemi, jimiž nás jinak ČT, ČRo a další média na počkání zásobují dnes a denně. Už se to pomalu nedá poslouchat, proto preventivně pro své zdraví vypínám všechny rozhlasy, televize a jiné platformy už při ohlášení sestavy všech těch umělých panáků a panenek, jejichž part bych mohl v dresu kterékoli partaje už odříkat za ně, aniž byh řekl cokoli nového.

Člověk se v politice a obecně v mediálním prostoru zásadně nemá na nic těšit. Místo nadějné vyhlídky na konečně fundovanou diskusi dvou odborníků jsem byl svědkem, kromě klamavé reklamy, hned dvojího selhání naší nejfundovanější (pořád ještě?) zpravodajské televize. V prvé řadě selhání moderátora, jinak zkušeného Daniela Takáče. Nevím, proč Cílka soustavně oslovoval „pane doktore“ (znělo to až servilně), zatímco druhý byl pouze „pan Bursík“, přestože doktoři přírodních věd jsou oba.

Dále čtěte

Rusko versus Ukrajina. Stojíme před realitou dlouhé a vyčerpávající války

KOMENTÁŘ / Putinův plán změnit selhavší „třídenní speciální operaci“ v dlouhou opotřebovací a vyčerpávající válku pravděpodobně v hlavních obrysech vychází.

Patrně v panické hrůze z „nevyváženosti“ (genderové? stranické???) pozvala ČT24 ještě další dvě diskutující osoby, obě z rodu výše zmíněných „panenek“ – jednu za SPD a druhou za STAN. Z obou padaly jen samé notoricky známé všeobecnosti o životní důležitosti vody a jejího zadržení v krajině, o neplýtvání atd. Jedna přitom vzorně plnila roli opoziční (jistě poznáte která), druhá více státotvornou (jaká administrativní opatření jsme už přijali, o čem dále jednáme apod.). Jejich přínos k věci by se dal shrnout jedním výstižným českým slovem, známým už z dob socialistického plánování a programového chlácholení: „jetřebismus“.

Jednu věcnou poznámku, vymykající se předpokládaným obecným prostopravdám (o standardním spadu vody na zem), měl hned v úvodu Václav Cílek. Konečně byl vyzván i Bursík, do jehož kůže jsem se vžíval a nezáviděl mu: jeho trpělivost musela být rozhodně nepoměrně větší než moje u obrazovky. Jenže co to? Hned po úvodních větách vypadl zvuk. Zkoušel to znovu, chvíli to šlo (i tuto chvíli moderátor všemožně kazil naprosto nepřípadnými otázkami, zatímco obě dámy nechal vypovídat jejich prostopravdy do sytosti).

A znovu v Bursíkově okně vypadl zvuk. Od této chvíle moderátor tohoto diskutujícího už zcela ignoroval, jako by tam nebyl – a když mu konečně chtěl dát slovo, bylo Bursíkovo okénko liduprázdné – pouhý záběr přírody (bolševická televize nám v těchto chvílích dávala pro uklidnění kočičky). Ani ho nenapadlo se za instituci a selhání její techniky omluvit– jak hostu (nedivím se mu, jestli odešel), tak především divákům.

Dále čtěte

Režim totalitní, nebo autoritářský? Jak nás ovlivňuje smířlivý výklad doby nesvobody

ESEJ / Je tomu už drahně let, co se českým veřejným prostorem přehnala neobvykle živá debata o dědictví komunismu. Katalyzátorem…

Kdyby šlo o nějaké typicky letní okurkové téma, ještě by se taková arogance dala jakž takž snést. Jenže, opakuji, šlo o nejnaléhavější téma dneška. Jednou si takovou zpackanou relaci mohou jako odstrašující příklad pouštět naši potomci, aby doložili, jak nezodpovědně jsme téma, které na ně dolehlo s plnou tragickou silou, (ne)řešili.

Ale ještě jednou se k relaci z 28. července musím vrátit: následovalo totiž další z klíčových témat dneška, válka za našimi humny. Přesněji řečeno válečná agrese Ruska proti Ukrajině a problém, zda nadále zvát sportovce a umělce reprezentující agresivní velmoc. A opět několikeré selhání, jak hostů, tak moderátora! Maně mě při jejich obhajobách této praxe napadlo, zda by v průběhu dosud nejstrašnější světové války, již rozpoutala země, která se ještě tři roky předtím před světem prsila dosud nejhonosnější olympiádou v Německu, zda by po jejím rozpoutání západní svět ještě zopakoval tuto chybu?

Chybu zřejmě upřímného obdivu k nacistickým perfektním organizátorům olympiády z roku 1936, chybu setrvačného zvaní sportovců a umělců Třetí říše k sobě domů (včetně odměňování Leni Riefenstahlové), jako by se nic nedělo? Vždyť tehdy jako dnes znělo mediálním prostorem: Politika do sportu (a umění) nepatří!

Dále čtěte

Jedu Labe! Dojedu až k moři a těším se, jak si budu spojovat různá Labe do jednoho

FEJETON / Jedu Labe, z důvodů kulturních, praktických i politických. A také je to dobrá dovolená. Kulturní důvody spočívají ve faktu,…

Jenže stejně se chováme dnes i my, pokud obhajujeme účast ruských celebrit na našich akcích, sportovních i uměleckých, a dokonce, abychom vypadali dobře před světem, zkreslujeme v odborné debatě základní fakta: operní superstar Anna Netrebko (stejně jako někteří sportovci) se prý od války distancovala, tak co? Chyba lávky: nedistancovala se od ruské agrese, ale – od války! To může klidně podepsat i kterýkoli „chcimír“ z Kremlu. I on je proti válce – a nyní dodává, že Rusko se jen brání ukrajinským útokům – na koho? Na vlastní zabranou zemi!

Dále čtěte

Chcete pochopit ruskou válku na Ukrajině? Čtěte tyto knihy o napadené zemi i o agresorovi

Máme tu pro vás tipy na čtení. Sice to není právě odpočinková věc, ale týká se těch nejdůležitějších událostí, které…

Takové prohlášení, na nějž se všichni diskutující odvolávali, je bezcenný cár papíru. Něco úplně jiného je nepodání ruky ukrajinské šermířky. Vzpomene si vůbec někdo na obdobné gesto Věry Čáslavské, na nějž byl tehdy hrdý celý okupovaný národ, na nepodání ruky borcům ze sovětské komandy na jaře 1969 po všemi oslavovaném vítězství – i na to jsme byli hrdí. Kam jsme se to od té doby dostali?

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.