Sovětsko-ruský imperátor Brežněv s československým gubernátorem Husákem na Pražském hradě (1978). FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
ESEJ / Je tomu už drahně let, co se českým veřejným prostorem přehnala neobvykle živá debata o dědictví komunismu. Katalyzátorem této debaty, která už se vedla v plné síle na sociálních sítích i v tištěných médiích, byla kniha historika Michala Pullmana „Konec experimentu“. Předesílám, že Pullmanovu knihu jsem se zájmem četl a nepovažuji ji za politicky motivovanou, jak bylo autorovi hojně podsouváno. Avšak jistý revizionismus v části veřejnosti inspiroval (a nebyl sám) a dokázal, že tato poptávka v Česku existuje a široce sdílený český antikomunismus už není takovou samozřejmostí, jakou byl ještě pro pozdní mileniálskou generaci přibližně do konce nultých let.
Imponuje některým mladším absolventům převážně humanitních věd a taky pamětníkům, kterým se po celé to jedno dvacetiletí antikomunistický narativ vůbec nezamlouval, poněvadž svůj život si pamatovali dle vlastních slov jinak a vnímali ho značně diferencovaně. I minimálně školenému uchu a oku nemohlo ujít, že toto mírně nostalgické stýskání není doménou pouze starých soudruhů a normalizačních kariéristů, ale že skutečně rezonuje významnou částí české veřejnosti.
Dnes tuto frustraci veřejnost ventiluje tím, že ve volbách ostentativně dává přednost právě normalizačním kariéristům nebo alespoň osobám, které jim je připomínají třeba jenom svým vzhledem. Badatelé se pro změnu občas zasní, že jisté progresivní milníky se za normalizace prováděly rychleji než na kapitalistickém Západě a mělo by se to uznat.
Na twitteru bitva vzplála
Nedávno na českém twitteru vzplála tato debata opět a zřejmě by se stala nevýznamnou epizodou, kdyby do ní nevstoupili známí veřejní intelektuálové, vesměs ročníky narození 1960–1980, a nezačali se bránit: novináři Petr Honzejk, Martin Fendrych, Jindřich Šídlo a Jan Dobrovský. A znovu se v přilehlých debatách ozvali levicově ladění intelektuálové, kteří oprášili rétorické nástroje z „boje o Pullmana“. Teze o „komplexní“ podstatě normalizačního režimu, který kolísal mezi autoritářstvím a neviditelnou dohodou mezi ovládajícími a ovládanými, u nich léta rezonuje.
Obvykle chápou výsledky odborného diskursu, jehož jsou sami často součástí, jako intelektuálně závazné. Někteří nabádají i veřejnost, aby do něj nevstupovala, neboť se jedná o odpovědi natolik vyvážené a odborné, že by naopak ony měly vstupovat do života laické veřejnosti a napravovat jejich neuspořádaný a citově nabitý pohled na vlastní dějiny.
Zdá se, že tady dochází k fatálnímu nedorozumění mezi přístupem veřejnosti k sociálním vědám, které nerušeně bádají na své ose subjekt-objekt, jako bádá biolog o hmyzu v teráriu, a mezi vlastním přístupem laika, který kromě této osy vnímá jako důležitý i vlastní vnitřní život, který je ochoten hájit stejně sveřepě jako onen stárnoucí nostalgik. Ještě že tu máme kromě vědy i občanský život a diskusi v něm. Je nakonec mnohem užitečnější než věčné hledání jedné správné metodologie, na které si vylámaly zuby zástupy novověkých filosofů, idealistů, materialistů, příznivců pozitivismu i přirozeného zákona a práva.
Jaké příběhy si vlastně vypravovat?
Kdo by chtěl vyprávět děsivý příběh Třetí říše očima „rasově nezávadné“ rodiny na vestfálském venkově, přijde jistě s dosti vykloubeným chápáním života v nacistickém Německu. Její raison dʼêtre stál a padal s tím, že sama sebe chápala jako tělo, které se musí zbavovat vředů. Na život, smrt a osobní svobodu těchto vyvolených lidí měl přinejmenším zpočátku pramalý nebo žádný vliv. Trest v podobě ohně z nebes se za tuto sebezahleděnost snesl mnohem později.
Na druhou stranu, bez porozumění vnitřnímu životu té nezaujaté vestfálské rodiny zřejmě nedojdeme k uspokojivému vysvětlení celého toho lidského kataklyzmatu, které se mezi lety 1933–1945 v Evropě odehrálo. Skutečný badatel zřejmě musí zachytit celé spektrum lidské zkušenosti. A ta se neodehrává jen v jednotlivých osudech, ale v jejím celku. Ale co je nejdůležitější, hlavně vytváří samotné podmínky pro to, jaké příběhy si lidé mezi sebou později vypráví jako ty skutečně kanonické a posvátné.
Příběh o tom, že společnost nepotřebuje jezdit na francouzskou Riviéru, neboť chytat ryby a pojídat langoše může i na Lipně, je zřejmě velice reálný. Je to prostě smutný příběh drobného člověka, po kterém se chtělo, aby se choval jako skutečný homo socialisticus, a on se tak choval. Abychom nad ním mohli zaplakat, potřebujeme ho znát. Nelámal si hlavu nad otázkou, jestli na té chalupě je proto, že tam chce být, anebo kvůli tomu, že režim chce, aby tam byl, a případné kontrarevoluční myšlenky vytlačil starostí o sázení rajčat. Dobře. Pro nás je ale důležitější, jestli si takové příběhy budeme vyprávět raději než ty o odbojářích a chartistech. A pokud ano, co hnusného se s námi stalo, že jim budeme dávat přednost?
Možná jsme tady měli dohodu ovládaných a ovládajících, o kterou můžeme abstraktně metodologicky opřít absenci „totálního“ nároku na člověka a jeho vnitřní život. Sice tady byly sovětské tanky, ostatný drát na hranici a příklady politické represe vůči jakékoli nezávislé tvorbě všude kolem, ale někteří řeknou: „Přátelé, důležitá není otázka, zda taková dohoda v daných podmínkách byla vůbec dohodou, podstatné je, že reprezentativní vzorek společnosti tímto vytváří přece jistou legitimitu!“
Aktivní komplicové režimních zločinů
Jinými slovy, fakt, že se velká část společnosti dobrovolně zřekla části svého lidství, zavřela výměnou za jistoty obě oči před bezprávím páchaným na ostatních i na sobě samých, a homo socialisticus se tak stal standardním předobrazem lidské důstojnosti, který musíme brát i dnes v potaz, má nakonec významný vliv právě na vnitřní život nás všech. Tento člověk musel být aktivním komplicem režimních zločinů, říkat věci, které si nemyslel, odsuzovat dokumenty, které mu ani nedovolili přečíst, provolávat slávu lidem, které nenáviděl, chválit „socialistické výdobytky“, které mu ničily zdraví duševní i fyzické, a to všechno si osvojovat už v útlém věku ve školství, jehož ideologickou páteří byly pouze lži.
A ovládnutí těch lží, či pouhé předstírání, pod hlavněmi těch tanků, bylo pro něj jedinou cestou k jakémukoli významnému postavení ve společenském i profesním životě. Pokud toto všechno je málo „totální“ nárok na společnost, můžeme zřejmě to slovo zcela škrtnout ze slovníku, protože jeho význam je k lidské zkušenosti asi tak stejně relevantní jako existence čísla „googol“.
Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že pokud máme v úmyslu obžalovávat předešlé generace, mají tito lidé samozřejmě právo se bránit všemi prostředky, slovem, obrazem i vlastní amnézií, i kdyby byla jenom předstíraná. Velký otazník visí dále nad tím, proč a co si máme jako „smrkáči, co to nezažili“ myslet o tom, co musíme reálně zažívat v důsledku komunismu dodnes, a kdo komu vlastně co dluží, ale to ponechme stranou.
Přivedeme si domů slona?
Cílem není morálně zvítězit nad oponenty, ale přinejmenším se posunout k dohodě na tom, jak smířlivý výklad doby nesvobody do budoucna ovlivňuje všechno ostatní, čemu přikládáme jakýkoli význam. Cílem „revizionismu“ opravdu není rehabilitace dávno mrtvého dinosaura, kterým byl normalizační režim už v době, kdy konečně zdechnul. Cílem je jenom jedno další drobné vítězství v jedné sémantické bitvě, které se může šiknout v debatách budoucích, pokud vejde do obecného povědomí jako všeobecně přijímané a intelektuálně závazné. Možná se nám budoucí generace budou smát tak, jako my se smějeme nábožensky horlivým předkům za „války o jedno slovo“, ale alespoň si můžeme vyzkoušet na sobě, že i takové války má smysl vést.
A i když připustíme, že spor o režim „totalitní“ nebo „autoritářský“, tedy o definice dokonalé jako geometrický kruh, je akademicky zajímavý, pak je třeba si domyslet, kam vlastně vede. Tam, kde nic není kulaté, poněvadž v přírodě se dokonalé tvary nevyskytují. To je skvělé. Slovy klasika, je to užitečné asi tak, jako kdybyste mi do domu přivedli slona. Nemyslím si, že debata o povaze minulého režimu bude nabývat na síle, protože generace odcházejí a budoucnost přinese problémy mnohem palčivější. Je ale potřeba si v ní neustále ujasňovat, že v ní i „akademie“ má pouze poradní hlas, a buďme vděční za její systematické příspěvky. To hlavní se musí odehrát úplně v jiné aréně.
Potřebujeme podobenství
Dokážu vysvětlit dětem, že i v rodině se občas chováme autoritářsky, poněvadž o některých věcech zkrátka rozhodují rodiče. Taky pochopí, že někteří rodiče se mohou chovat i totalitně, tedy šmírovat dětskou poštu, hlídat dětskou tvořivost, léčit si na nich osobní mindráky minuciózním plánováním jejich osobního i profesního života a vměšováním se do jejich her. Stačí jednoduchým podobenstvím zpředmětnit jejich vlastní zkušenosti a udělat si s nimi myšlenkový experiment, aby pochopily, co je to totální nárok na člověka a proč si ho za žádnou cenu nepřát.
I mezi sebou jako dospělí lidé potřebujeme takové podobenství o tom, jaký skutečný vektor, smysl a cíl měly totalitní režimy, bez ohledu na jejich druhotné akcidenty. Ty jsou beztak jen odrazem chápání doby, ve které byl totalitarismus ještě zcela něco nového a chyběla tu kompletní historická zkušenost, která u nás trvala až do roku 1989 a někde trvá dodnes.
Ondřej Bratinka vystudoval bakalářský obor historie na FF UK a absolvoval stáž na Univerzitě Eberhardta Karla v Tübingenu. V letech 2001–2011 byl kmenovým spolupracovníkem občanského sdružení Post Bellum, zároveň mezi léty 2006–2011 působil jako externista Českého rozhlasu připravující pořad Příběhy 20. století. V současnosti pracuje v soukromém sektoru jako softwarový analytik a příležitostně se věnuje publicistice.
