Francouzský spisovatel a intelektuál Milan Kundera byl českého původu (1980). FOTO: Elisa Cabot / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
FOTO: Elisa Cabot / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
ESEJ / Jeho skon dne 11. července spustil lavinu všeho možného. Nechybělo uznání (světový prozaik), hrdost (proslavil nás v cizině), úcta (velké a proměnlivé dílo; brilantní intelekt), neutrální tvrzení o tom, že byl králem paradoxů, až po ohrazení, výtky, ba i poťouchlosti („zemřel nositel Řádu Klementa Gottwalda“) či moralizátorské sudičství („velký spisovatel s dušičkou sraba“).
Milan Kundera věnčí českou kulturu světovou slávou, současně však její příslušníky i štěpí. Když u nás vyšla Nesmrtelnost (1993), poslední Kunderův román psaný česky, objevilo se na něj kolem padesáti textů, které lze považovat za kritické reflexe. Byly mezi nimi takové, které vzdávaly hold, často až zajíkle podučitelský, obzíravé analyticko-interpretační texty, které se snažily toto dílo zařadit do patřičných kontextů moderního románu, leč nemnoho bylo i těch, jejichž autoři si potřebovali ulovit pořádnou trofej, neboť do obory české literatury po dlouhé době zavítal pořádný šestnácterák, takže – pif ho mezi světla.
Slabé dílo morálně pochybného autora; koukněte, tohle že má být ta velká literatura? Jeden kritik a sám též aktivní autor měl potřebu tvrdit, že vlastně celý tento román je jen blábol. Rozpoutalo se tady ve velkém to, co my, Češi, tak milujeme – moralizování a kádrování.
Jak přeredigovat vlastní život
Kdybychom chtěli Milana Kunderu vyložit z jednoho jeho citátu, byl by to tento: „Člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším vydání.“ Nikdo tak dobře jako Kundera nevěděl, proč je dobré už nebýt mladý. Zmizet před svými „telecími“ lety a vyfabrikovat si nový životopis, především takový, kde už bude vážit jen to, co tvoří vlastní dílo, nic mimo ně. Rys pro příslušníky jeho generace dosti typický, u Milana Kundery však přímo obsedantní.
A aby vše bylo ještě definitivnější, je nutno vše v tom druhém životě přeredigovat. A kdy vlastně ten druhý život u Kundery začíná? Nikoli až ve Francii okamžikem jeho odjezdu do emigrace (1975), ale zrozením Kundery coby prozaika. Což se děje vydáním Směšných lásek (1963). Už i tato povídková sbírka je prvním účtováním, neboť předtím Kundera vydal básnickou sbírku Monology (1957), v níž přichází s pojetím lásky drásavé, romanticky rozedrané, bolestného citu, zraňovaného a zraňujícího, mučivé touhy – a koperníkovský obrat čili Směšné lásky, v nichž láska je už jen hra, často racionálně vedená, strategie, směšné trapno, trapné směšno.
Není bez významu, že když autor pořádal tento svůj soubor pro „kanonické“ vydání, tedy pro cizinu, vypustil dvě povídky, kde je ještě na dně sedlina sentimentu či aspoň lyrické melancholie. Dalším přeredigovávacím obratem se stal román Žert, kde je hlavní hrdina odsouzen za nevinnou pohlednici, na níž se cituje Trockij, a odsouzen je slovy Julia Fučíka, která mu vmete do tváře svazácký funkcionář. Ano, slovy přesně toho Fučíka, kterému Kundera věnoval poému Poslední máj (1955), oslavně-ódickou a mýtotvornou. Jde o hagiografii komunistického svatého, což nepotlačuje ani autorovo přepracovávání v dalších dvou vydáních (1961 a 1963).
Já už jsem někdo jiný
V roce 1960 Kundera vydává literárně-teoretickou knihu Umění románu, což je bystrá analýza o vývojové cestě Vladislava Vančury, postavená na protikladu románu tradičního a románu moderního. Je to kniha hegelovsko-lukácsovská, která se napájí z představy dějin jako stupňovaného pokroku. Knihu stejného titulu vydává ovšem i v exilu v roce 1986 – jde o knihu zcela jinou, zejména tím, že v ní její autor opustil dějinný progresivismus.
Román je zde postaven na piedestal evropského ducha novověku jako stavu krize, nejistoty a smíchu, v němž je k zaslechnutí „ozvěna božího smíchu“. Ano, v okamžiku, kdy moderní člověk ztrácí víru v Boha, je nutno, aby ho zde na zemi něco zastupovalo. A neexistuje jiný kandidát na tuto roli než román. Román je v tomto konceptu něčím více než hlasem autora (jeho světonázorem): „Romanopisec není mluvčím nikoho, není ani mluvčím svých myšlenek.“
A pak je tu největší zúčtování – román Život je jinde (1973), asi nejsilnější Kunderův beletristický text, v němž samolibý básník Jaromil nakonec ničí – aniž si to uvědomuje – lidi kolem sebe, včetně své milé. Sebou zaslepené lidské hovádko, ten, kdo utonul v lyrickém stavu ducha, který dovoluje vše a vždy je mu vše dovoleno. Je jen málo knih, v nichž by vypravěč dokázal svou postavu tolik zdeptat; a přitom tak učinit s úchvatnou literární bravurou.
Mistrný kousek románové ironie a zároveň nelítostné účtování s obdobím, kdy se autorovi přihodilo totéž co jeho hrdinovi Jarmilovi. To první by asi bez druhého možné nebylo. Kundera před obratem: „Býti básníkem to znamená / jíti až na konec“ (Monology). Kundera po obratu: lyrický věk – „to je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu.“ (z rozhovoru s A. J. Liehmem)
Ve Francii v době, kdy ještě poskytoval rozhovory, si Milan Kundera vytvořil nový životopis – až do publikování svého prvního dramatu (Majitelé klíčů, 1962) byl údajně neznámým autorem, ba i autorem pronásledovaným. Poté Pražské jaro, jehož byl významným činitelem, poté vpád vojsk, šlus, zákazy, emigrace (to sedí). Chtěl utéct – jak stojí výše – „sám se sebou v mladším vydání“ a zpětně tak „zredigovat“ i svůj životopis před tímto útěkem. Doopravdy věřil, že to lze? On, Středoevropan, autor Žertu, tedy románu, jehož jedno poselství budiž, že dějiny přechytračit není možno a také že nad nimi nelze vyhrát. A taky se od nich nelze odepnout v zátiší zdánlivé exilové bezdějinnosti Paříže.
On, který nám – společně třeba s jinými středoevropskými autory jako Joseph Roth, Czesław Miłosz či György Konrád – vštípil, že historie vždy hraje silnějšími epickými kartami a že dějiny jsou tu mimo jiné od toho, aby si pamatovaly, a to i všechna naše „mladší vydání“. On, který si dokázal tak stvořitelsky hrát se svými postavami, být jejich pánem, posouvat je jako figurky na šachovnici, bavit se na jejich účet se čtenářem.
Stejně jako dokázal svými komentáři účinně dirigovat své vykladače. Že by zrovna on zapomněl, že něco podobného se může stát i jemu? A že i na jeho účet proběhne dějinný „žert“? A že se také zákonitě objeví vykladači, kteří na jeho výkladový dirigismus nebudou ochotni přistoupit? Tedy že na rubové straně „dirigovaného“ Květoslava Chvatíka jednou vyvstane „nezávislý“ Jan Novák? Toho prvního si Kundera vydrezíroval, druhého pak víceméně naprogramoval.
Kauza policejního udání
Jde nám teď o známou „kauzu“, kterou v roce 2008 otevřel časopis Respekt. Podle bedlivého zkoumání historika Adama Hradilka měl tehdejší student a důvěrník na kolejích Milan Kundera učinit policejní udání na Miroslava Dvořáčka, agenta-chodce, které pak vedlo k jeho odsouzení a uvěznění na 14 let. Existuje o tom policejní záznam. Je to přesvědčivé jednak samo ze sebe, jednak proto, že nic jiného a přesvědčivějšího na stole v dané chvíli neleží.
Nejde o to zde Kunderu soudit; jenom si nelze nevzpomenout na spřízněné motivy z románů Žert a Život je jinde, aniž bychom je potřebovali číst nějak životopisně. Podstatnější je to, co se dělo po zveřejnění této kauzy, a hlavně jak na ni reagoval sám Kundera. Z nejvěcnějších obhajob velkého spisovatele zaznělo, že holt taková byla doba, tedy čas, kdy nikdo nemohl nikomu věřit; pokud by na policii nezašel Kundera, zašel by tam někdo jiný a udal by Kunderu za to, že neudal Dvořáčka.
Hodně spisovatelských a generačních kolegů (ale i mnozí další) vystoupilo s prohlášeními víceméně toho druhu, že Kunderu znají, že by za něho dali ruku do ohně, a že tedy nic takového udělat nemohl, že Kundera má mnoho nepřátel, kteří číhají na každou příležitost, jak mu uškodit. A protože nejlepší obrana je útok, začalo se nakládat historikovi, který to vše rozkryl, jakož i instituci, která ho zaměstnává. Opakujeme: nesoudíme, nezkoumáme, zda tomu tak bylo, nebo ne. Milanu Kunderovi se pouze připomněly dějiny – jak středoevropské! Připomnělo se mu tedy to, z čeho chtěl utéct do role již francouzského univerzálního romanopisce.
Stejné dějiny mu daly šanci nějak reagovat. A jak reagoval? Popuzeně, úkorně a nechlapsky. Tvrdil, že jde o jeho záměrnou difamaci v době, kdy má dostat cenu na Frankfurtském knižním veletrhu. O mstu závistivých Čechů… a že on s nimi končí. – My všichni, kdo jsme nepatřili k pretoriánské gardě Mistrových ochránců, ale kdo jsme přesto vnímali Kunderu jako velkého autora a naši národní chloubu, jsme v dané chvíli museli klopit oči a dívat se dlouze na špičky svých bot. Nebyl to věru lidsky pěkný obraz, co nám Mistr a jeho pretoriánská garda nabídli. Drahý náš Mistře, nyní již zvěčnělý, neříká se to lehce, ale čekali jsme přece jen něco víc. Aspoň nějakou reflexi z Vašich úst. (Případně aspoň jinou modalitu – ne popuzení a hněv.) Takto si pro ni musíme jít do Vašich románů, konkrétně do Nevědění: „Nenapravitelná chyba, které se člověk dopustí ve věku nevědění.“
Nad dějinami se nevyhrává
Kundera je především romanopisec. Romanopisec mimořádný. To zůstane. A že se mu nedostalo Nobelovy ceny, patří k velkým kulturním nespravedlnostem posledních padesáti let. Zůstane však i to, že žil v nelehké době; patří do dějin. A nad dějinami se nedá vyhrát. Jejich příběhotvornou sílu poznal ostatně i on sám: o čem by bez nich psal? Ale poznal i jejich stránku odvrácenou: nás nepřevezeš (viz kauza). V románu Život je jinde stojí: „Myslíte, že minulost, protože se již stala, je hotová a neměnná? Ach ne. Její šat je ušit z měňavého taftu a pokaždé, když se po ní ohlédneme, vidíme ji v jiných barvách.“
Samotný život a dílo Milana Kundery je však nejen svědectvím o měňavosti minulosti, nýbrž také toho, že před ní nelze utéct či se schovat, zároveň ji nelze „přeredigovat“ pro vlastní potřebu…, a také, že nad ní nelze vyhrát. A je také svědectvím o tom, že se z ní lze „vypsat“ do nejvyšších pater literatury.
Prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A. je literární teoretik, historik a kritik zabývající se moderní českou literaturou, interpretací a hermeneutikou, teorií literatury a výzkumy čtenářské kultury. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a externě přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
