Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na summitu NATO ve Vilniusu (12. 7. 2023). FOTO: UK Prime Minister / Wikimedia Commons / CC BY 2.0 / Public Domain
FOTO: UK Prime Minister / Wikimedia Commons / CC BY 2.0 / Public Domain
KOMENTÁŘ / Nedávný summit NATO ve Vilniusu působil v českých komentářích dojmem, že aliance řešila pouze otázku členství Ukrajiny, kterou navíc spíše nevyřešila. Téma Ukrajiny logicky dominovalo a provázela je vysoká očekávání, která souvisela s diplomatickou misí prezidenta Volodymyra Zelenského po členských státech.
Ukrajinská agenda samozřejmě nastolila nejen otázku členství Kyjeva v NATO, ale nepřímo debatu platnosti článku 5 Atlantické smlouvy. Pokud by se Ukrajina stala členem, měla by jako napadený nárok požádat o kolektivní pomoc a přímou bojovou účast spojenců v konfliktu s Ruskem. Poměrně srozumitelný zájem vyhnout se takovému střetu, jak jej prosazují nejvlivnější spojenci, byl zřejmý předem. Týkal se a týká i postupného uvolňování ofenzivních zbraňových systémů, které Ukrajina od spojenců dostává, aby vytlačila a porazila ruského agresora a mohla obnovit svou územní integritu v původních hranicích.
Proč nedostal Kyjev pozvání?
Přímou konfrontaci s Ruskem nechtějí Spojené státy americké, jak z důvodů rizika možné vzájemné vojenské eskalace, tak z hlediska vnitropolitických dopadů v prezidentských volbách. Je přitom evidentní, že Kreml usiluje o opak. Rusko vnitřně ztrácí soudržnost a vojensky slábne, jak indikovala Prigožinova vojenská vzpoura. Přímý střet s NATO na ukrajinském bojišti by pozici Putina a soudržnost Ruska obnovil.
Vojenská konfrontace NATO s Ruskem by byla testem soudržnosti i pro alianci. Již v dnešní situaci je patrná divergence Maďarska, a také poměrně hazardní předvolební vývoj Slovenska. Ani v našich domácích poměrech není situace tak jednoznačná. Narůstá ostrý a bezpečnostně bezohledný populismus některých parlamentních stran, ale i vnitřní rozkolísanost některých stran vládní koalice. Veřejné mínění pod populistickým tlakem polarizuje i stávající rozsah podpory Ukrajiny a Ukrajinců, kterou bezostyšně kapitalizuje proruská a neofašistická SPD, ale vytlouká z ní své politické body i ANO. Co by vstup do přímé vojenské konfrontace vnesl do naší vnitropolitické horké kaše, lze snadno tušit.
Rozpory hlavních českých ústavních aktérů v bezpečnostní a zahraniční politice se změnou na Hradě vyřešily. Synergie vlády, prezidenta a obou komor parlamentu je po letech zpět, ale to zdaleka neplatí pro českou společnost, natož voliče. Proto se situace může opět změnit. Nemluvě o tom, že i v naší účasti ve Vilniusu nebylo zcela jasné a patrně i doladěné, zda má být summit více tlakem na Rusko, nebo také tlakem na Ukrajinu, jak to formuloval český prezident.
Pro Českou republiku jako členskou zemi má otázka závazného slibu členství v NATO Ukrajině, jakmile utichnou boje, seriozní implikace i pro naše a alianční schopnosti poskytnout Ukrajině garance spojenecké podpory a ochrany, například ve vzdušném prostoru, v jaderném deštníku a v dalších strategických i obranných schopnostech. Slib jednoznačně nemůže padnout bez důkladných příprav a jasného vědomí, že ho jsme schopni a dokážeme jej důsledně plnit. NATO není vnitřní česká politika, že… A nemluvme nyní o vnitřních ukrajinských poměrech z hlediska právního, parlamentního a dalšího politického prostředí, které Kyjev bude muset měnit, než jej vnese do složitých procedur aliančního jednomyslného demokratického rozhodování.
Potvrzení spojenecké soudržnosti
Zaprvé bychom měli zaznamenat, že aliance nejen zvládla nový otevřený vojenský agresivní vpád Ruska na Ukrajinu, ale poměrně záhy reagovala na proukrajinskou aktivitu svého východního křídla a jeho členů. Před ruskou agresí NATO připomínalo, až na výjimky, spící Šípkovou Růženku – a dům, kde trpaslíci strategicky a politicky naplňovali především své dílčí zájmy.
Zatímco hlavní spojenec odsouval svou pozornost mimo Evropu, jiní spojenci aktivně připravovali výcvik ukrajinských sil na západní standard. Další naopak pochlebovali Kremlu a jeho nárokům považovat Ukrajinu a její obsazené části za legitimní součást Ruska a jeho bezpečnostních zájmů. Nebo se hloupě dotazovali na předminulém summitu, zda vůbec ruská armáda na Ukrajině je a nejde tak spíše o ukrajinskou občanskou válku. Později, před útokem, zda se Američané nediskvalifikovali, když tvrdí, že Kreml na Ukrajinu vpadne. Jakkoli diskvalifikující to bylo i pro naše spojence, žádné politické konsekvence tyto hrubé podtrhy a legitimizace ruské vojenské agrese neměly.
Summit byl robustním obnovením soudržnosti, odolnosti a vůle k obraně. Dokonce formuloval nové ambice, které spojenecké závazky a obranu aktualizují jak vzhledem k ruským hrozbám, tak v globálním měřítku.
Nárůst odstrašujícího tlaku na Rusko plyne z rozšíření o Finsko a Švédsko, byť ani to nebylo a není jednoduché vzhledem k vnitřním vztahům v alianci. Nové obranné strategie podkládají vojenskou silou mezinárodněprávní odsouzení ruského postupu a plní odstrašující roli, které Kreml dobře rozumí. Je významné, že africká mise a pozvánka Putinovi od prezidenta JAR Ramaposy, spoluorganizovaná Kremlem, nedvojsmyslně požaduje zrušení mezinárodního zatykače na Putina, který dobře viděl sedět Miloševiče v Haagu po prohrané válce.
Aliance se mění nejen vnitřně, ale zejména svými ambicemi. Přítomnost dalších partnerů, totiž Japonska, Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Koreje, indikuje rozšíření obranné perspektivy a spolupráce i do Asie. NATO se nepochybně stává globálním hráčem. To má velký význam ze dvou důvodů. Jednak tím pomáháme Spojeným státům, pro které je Indo-Pacifik dnes hlavním bezpečnostně rizikovým regionem. Američané to očekávají od svého dnešního i budoucího prezidenta. Vnitropolitická situace USA není zdaleka jednoduchá. Udržujeme tím zájem Američanů na obranné alianci s Evropany a jejich podporu výkonnosti NATO.
Za druhé je to vzkaz Pekingu a jeho ambicióznímu vidění globálních bezpečnostních agend. Nemluvě o hazardním jaderném a balistickém konání Severní Koreje. Rozšíření partnerské spolupráce do Pacifiku vrací NATO do pozice globálně nejsilnější obranné aliance. V závěrečném dokumentu NATO explicitně formuluje do své agendy i Blízký východ a Afriku, vymezuje se vůči terorismu i strategické klimatické agendě, kde se rodí bezpečnostní rizika zejména vůči Evropě, nás nevyjímaje.
České domácí konsekvence
V prvé řadě by si ti, kterým chybí větší angažmá NATO v ukrajinském konfliktu, ať již členstvím Ukrajiny nebo gradováním přímé vojenské a útočné zbraňové podpory Kyjeva, měli zodpovědět otázku, zda na to vnitropoliticky máme dostatečně silnou podporu v parlamentu a v české společnosti. Pokud ne, znamenalo by to pravděpodobnou porážku vlády v hlasování sněmovny a v příštích volbách? Patrně ano.
Za druhé, víme, proč eskalaci nechtějí USA, bereme tedy spojenecké argumenty v úvahu a umíme je případně vyvrátit? Umíme odhadnout konsekvence takového vývoje pro soudržnost celé aliance a pro její schopnost v konfliktu udržet politickou synergii všech členů? Všimněme si hodně komplikovaného vnitřního vývoje v Německu, ve Francii, vnímejme dynamiku sousedního Slovenska, ale i potřeby balkánských partnerů, vnitřní rozbroje v Bulharsku. Evropa byla výrazně zasažena rychlým odpoutáním od ruských energetických zdrojů, zasažena růstem cen, inflací a vážnými dopady války i podpory Ukrajiny. Otázka soudržnosti platí i pro Evropskou unii.
Za třetí, ani dnes ještě nejsme my sami schopni říci, kdy bude naše 7. (těžká) brigáda, kterou slibujeme přezbrojit pro potřeby NATO, v operačním stavu s novou technikou, kterou opět blokuje Úřad pro kontrolu hospodářské soutěže v důsledku mizerného postupu akvizice patrně na ministerstvu obrany. Kolik tedy máme použitelné bojové kapacity, kromě obligátních chemiků a nemocnice? Nejsme přezbrojeni na nové vrtulníky, a fantazírování o F-35 vůbec neodpovídá úroveň datové a kybernetické kapacity Armády České republiky. Možná žijeme více svými plány a ambicemi než realitou a schopnostmi naší armády.
Česko potvrdilo pozici platného člena NATO
Za čtvrté, netuším, zda máme připravenou strategickou rozvahu pro takový vývoj, ale mám o tom jisté pochybnosti. Například strategické zdůvodnění plánu nakoupit právě F-35 by neobstálo ani na zápočet na Univerzitě obrany, natož třeba v konkurenci s argumentací například umělé inteligence chatbotu. Kde vlastně bydlí naše strategické schopnosti a jejich kritická analýza pro takto vážné otázky?
A konečně, jen krok za krokem se vyrovnáváme s novými technologiemi, které již ukrajinský konflikt testuje i s ambicemi aliance mimo území Evropy. Chybí nám mnoho z nových zbraňových technologií, i ve schopnosti aktuálně bránit náš vzdušný prostor, jaderné elektrárny a další strategické prvky, nevyjímaje elektronickou a další obrannou infrastrukturu. Naše civilní veřejná správa je z tohoto hlediska spíš pouťovou maringotkou než správou schopnou zvládat krizové, natož válečné situace.
Proto bych doporučoval provést napřed audit naší obranyschopnosti a odolnosti pro případ jakýchkoli úvah o účasti v takové proceduře, jako je vstup do probíhajícího vojenského konfliktu vysoké intenzity. Možná si stačí připomenout naši zkušenost s váhavostí české vlády při odsouhlasení bombardování Srbska krátce po našem vstupu do NATO. Nebo vnitropolitickou porážku, způsobenou „konáním“ dua Topolánek-Paroubek a dalších komunikátorů, v otázce možného umístění amerického protiraketového radaru u nás v Brdech. Byl to nepochybně debakl. Neměli bychom tedy trpět ztrátou paměti nad vlastními selháními, a naopak věnovat důkladnou pozornost naší připravenosti a odolnosti snášet zátěž vojenské operace.
Na druhou stranu, a právě v té poloze, v níž NATO Ukrajinu podporuje, ať už zbraněmi, informacemi, výcvikem vojáků, civilní podporou jejích občanů, ale také mimořádnou diplomatickou a politickou ofenzivou nebo škrcením ruských energetických a obchodních zisků, jsme i v rámci NATO vysoce nadprůměrní. Sehráli jsme roli právě těch, kdo prolomili mezinárodní váhání v otevřené politické a materiální podpoře napadené země.
Pokud dnes NATO a celý Západ, včetně partnerů z Asie, stojí nekompromisně za Kyjevem, je to také výsledek naší špičkové a neúnavné práce od prvých dnů konfliktu. A je to i zdroj naší celkové i spojenecké kredibility, která je realitou právě skrze NATO. Pozici platného člena aliance jsme si velmi tvrdě odpracovali a potvrdili, navzdory všem rozpakům z předchozího období působení proruských prezidentů v čele našeho státu.
Spojenec je ten, kdo poskytne to, co slíbí. To dnes Česká republika vůči NATO a zejména vůči Ukrajině nepochybně je. Odpracovaly si to nejen česká vláda a obě komory parlamentu, ale zejména občanská veřejnost. Právě na tom, co sami dokážeme a můžeme, bychom jako spojenci měli stavět i do budoucna.
Ivan Gabal je sociolog, který v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992) a zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL). Zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
