GLOSA / Málokteré téma je dnes v Evropě, ale i v Americe tak aktuální, v digitální době dokonce násobně aktuální, jako téma davového člověka. Vládám, a to i těm původně demokratickým, stále více vládne právě on – těm dosud zdánlivě nebo skutečně demokratickým skrze největší mocnost posledních staletí zvanou „veřejné mínění“.

Géniové průměrnosti, od Putina po Babiše, od Orbána po Trumpa, od Lukašenka po Fica, si nakupují stále větší díl moci, a to skrze masy, které nejdříve jejich média otrávila jedem populismu a národního, sociálního či náboženského egoismu, hovícího zcela bezostyšně jejich nejnižším pudům a instinktům: „Deutschland, Deutschland über alles“, „America First“, „Nic než národ“, „Co je nám do nějakých Ukrajinců?“ To všechno má stále totéž podhoubí.

Dále čtěte

Nad dějinami se nevyhrává. Kundera jako světový romanopisec a české trauma

ESEJ / Jeho skon dne 11. července spustil lavinu všeho možného. Nechybělo uznání (světový prozaik), hrdost (proslavil nás v cizině),…

A to trvá tak dlouho, až tytéž masy nakonec zcela zbaví posledních zbytků svéprávnosti, svobody vlastního myšlení a rozhodování. Začne to vždy nějakým nenápadným Ficem a přivíráním očí nad zločiny, a končí Putinovými masovými válečnými zločiny a genocidou – legitimizovanou souhlasem davů.

Zdánlivě neexistuje větší protiklad než mezi „davovým člověkem“ a „snobem“. Vyslovíme-li toto slovo, naskočí nám kavárna, foyer divadla či koncertní sál – rozhodně něco exkluzivního, neplebejského, rádoby aristokratického (podle Slovníku spisovných slov je snob „povrchní, obdivovatel všeho módního“). Etymologie slova však mluví o něčem jiném: původně to byla při soupisech obyvatel v Anglii, kde se za jménem uvádělo zaměstnání nebo postavení, označení s.nob, neboli sine nobilitate, osoba bez urozenosti.

Právě proto, alespoň podle Ortegy y Gasseta (1883–1955), jednoho z nejjasnozřivějších evropských filosofů, jehož sto let staré analýzy se týkají právě dnešních dnů, je pojem „snob“ i jedním z označení pro zvláště nebezpečný typ „davového člověka“. Taková osoba je totiž „člověkem předem zbaveným vlastní historie; bez útrob, a právě proto učenlivým ve všech disciplínách, které se nazývají ´mezinárodními´. Spíš je to pouze skořápka člověka, postrádá svou neúprosnou a nezcizitelnou niternost, své já, které je neodvolatelné“.

Dále čtěte

Hrdinové mezi Východem a Západem: Konstantin a Metoděj, Hus i Zelenskyj

ESEJ / Počátek července je vždy ve znamení svátků slovanských misionářů Konstantina (později zvaného Cyril) a Metoděje a reformátora Jana…

A filosof z toho vyvozuje i úvahy, které jako by napovídaly věc nemožnou, že totiž píše o hrách Václava Havla a jeho absurdním hrdinovi Hugo Pludkovi, který může být vším právě proto, že se stane nikým: „Z toho plyne jeho stálá připravenost předstírat, že je čímkoli, věří, že má pouze práva a ne povinnosti, je to člověk bez urozenosti, která zavazuje…“ (José Ortega y Gasset: Vzpoura davů, 2018).

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.