Bývalý kubánský diktátor Fidel Castro (1926–2016), který zemi zavedl do sovětského područí. FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
HISTORIE / REPORTÁŽ / Totalitní režim na Kubě, který v tomto karibském ráji stále ničí vše, co mu přijde pod ruku, začal v několika fázích. Jeho předzvěstí se stal pokus castrovců o puč v Santiagu de Cuba a Bayamu 26. července 1953. Útoky na tamní vojenské ubikace, od nichž právě uplynulo 70 let, skončily fiaskem. Po převratu v roce 1959 z nich Fidel vyrobil legendu, již Havana stále přikrmuje a oslavuje. Kubu jsem v posledních deseti letech navštívil několikrát a zavítal jsem také do Santiaga.
Jdu k modernistické stavbě justičního paláce, která se stala místem dramatu. Do ní pronikla skupina militantů pod velením Raúla Castra, jenž pistolí prostřelil zámek v horním patře a pak se opevnil na terase s výhledem na budovy posádky, které se nacházejí v těsném sousedství. Přejdu bulvár. Otevře se mi pohled na nízké okrové domy, nahoře ozdobené cimbuřím: někdejší kasárna Guillermona Moncady, černého hrdiny války za nezávislost. Kolem procházejí davy dětí v pionýrských uniformách s červenými šátky. Komplex dnes slouží jako škola. Musím uznat, že proměnit kasárna ve školu je nápadem propagandistického génia.
Byli jsme opravdoví bratři!
Spodní část komplexu, za vojenského režimu prezidenta Fulgencia Batisty zvaná Polygon, je hřiště pokryté vyschlou trávou. Parta kluků se po ní žene za míčem, doléhá sem výskot, je tu veselo. Přesně tady vojáci popravovali dopadené pučisty. Pamětníci popisovali mrtvá těla s ustřelenými částmi hlav, trávník potřísněný čerstvou krví. Stojím vedle závory u třetího vchodu do kasáren, kam na betonový sloup umístili dvě pamětní desky s textem připomínajícím ranní začátek útoku.
Když chci kolem závory projít do objektu, zastaví mě vrátný s pistolí.
„Zákaz vstupu,“ říká mi s úsměvem, ale nekompromisně.
Několik metrů od nás pod schodištěm osiřelo kolečko, v jakém se vozí na stavbě malta. Společnost mu dělá jen pár odložených lopat.
„Je zavřeno,“ dodává. „Muzeum je v rekonstrukci. Nově bude otevřeno k výročí.“
Nasazuji nejbolševičtější úsměv, jakého jsem schopen. „Mohl bych si vchod vyfotit? Jen chvilku.“
Je to dobré, vidí ve mně zahraničního revolucionáře. Dává svolení. Kolem vchodu do muzea jsou ještě díry po kulkách. Udělám pár snímků a poděkuji hodnému soudruhovi. Spodní část hřiště dělí od chodníku drátěný plot a v něm je díra. Přibíhá asi desetiletý černý kluk s baťůžkem přes rameno. Má žluté tričko s číslem 32 na hrudi a zelené šortky.
Před dírou se zastaví, s ledovým klidem si sundá baťůžek, prostrčí ho dírou a položí na chodník. Pak metodicky odhrne obě části díry do stran, obratně se jí prosmýkne na chodník a zase si přehodí baťůžek přes rameno. V dálce vidím hlavní budovu školy s velkým červeným číslem 26 na střeše. Ve svitu zapadajícího slunce její okrová barva potemní. Přes plot je hezký výhled na Polygon, kde před sedmdesáti lety pracoval kat.
Přistoupí ke mně starší chlapík v košili přes džíny a s dobromyslným úsměvem mi vysvětluje, že tady začala jejich cesta ke svobodě. K opravdové svobodě, říká nadšeně. Je na něm znát, že věří tomu, co říká, takže když se mě zeptá, odkud jsem, mám trochu obavu. Nakonec přiznávám barvu. Na Českou republiku nejdřív nereaguje. Praga. Pak mu to sepne. „¡Checoslovaquia!“ Amigo jde hned k věci: „Byli jsme bratři! Budovali jsme společně socialismus. Patřili jsme do jednoho tábora.“
Vyčkávám, jen ho pozoruju. Neříká to nijak vyčítavě. Není zahořklý. Nenaznačuje, že jsme je zradili. Prostě oznamuje, že jsme byli opravdoví bratři, hermanos verdaderos. Pak mi říká, že si pamatuje našeho posledního socialistického prezidenta, ale zamumlá jméno, které se nepodobá ani Husákovi, ani Svobodovi, dokonce ani Jakešovi, či snad Havlovi.
Nerozumím mu dobře, cítím se najednou jako v alternativní realitě. Jako by mi oznamoval, že naším posledním prezidentem-komunistou byl třeba Hampl nebo Košický, a já si na to za Boha ne a ne vzpomenout. Protože nechci setkání prodlužovat, neopravuju ho. Znovu se usměje. Chybí mu několik zubů. Pomačkaná, neoholená tvář odkazuje na těžký úděl, ale je čistý, upravený a nečiší z něj zlý úmysl.
„Jednou bratři, navždy bratři,“ říká a odchází. Život je komplikovaný.
Sebevražda v přímém přenosu
Nápad zaútočit právě tady vznikl v Castrově hlavě z jednoduchého důvodu: potřeboval zbraně a chtěl si je opatřit dobytím kasáren. K tomu, aby bylo napadení mnohem početnějšího vojska úspěšné, potřebovali radikálové aspoň nějaké střelné zbraně. Problém ve stylu Hlava XXII se Castro rozhodl vyřešit postupně. V průběhu necelého roku před útokem se jeho hnutí pomalu rozrůstalo o nové a nové konspirační buňky, které koordinoval centrální štáb o počtu několika málo lidí. Jen oni věděli o všech, příslušníci jednotlivých buněk se kvůli utajení mezi sebou neznali. Nakupovali zbraně, především lovecké pušky a pistole z vyšmelených vojenských zásob.
K momentu překvapení mělo přispět načasování ataku na dobu konání santiagského karnevalu, který začínal 25. července. Jádro skupiny tvořili členové a sympatizanti mládeže Ortodoxní strany, oficiální stranická akce to však nebyla a mezi pučisty bylo i dost levicových radikálů. Leninovy a Marxovy spisy šly mezi nimi z ruky do ruky. Jezuity vychovaný Raúl Castro se právě v té době stává mladým komunistou.
Santiago, vzdálené asi osm set kilometrů od hlavního města, dávalo možnost vytvořit alternativní mocenské centrum. Chvíli by trvalo, než by se režim dokázal na dálku zorganizovat. Castro počítal s tím, že když obsadí ubikace, zmocní se zbraní a odvysílá v rozhlase svoje politické prohlášení, lidé se k němu přidají a diktaturu svrhnou. Původně zamýšlel spojit se s Raúlem Chibásem, bratrem Eduarda Chibáse, zakladatele Ortodoxní strany, jehož velmi obdivoval.
Eduardo proslul protikorupčními projevy. Byla to emotivní, charismatická figura se sklonem k histrionství. V roce 1951 spáchal výstřední sebevraždu, když se na závěr svojí pravidelné půlhodinové promluvy v rozhlase střelil do břicha. Udělal to však nešikovně. Jednak si výstřel naplánoval na konec svého projevu, ale čas si špatně spočítal, takže v okamžiku stisku spouště už nebyl v živém přenosu. Navíc se trefil tak nešťastně, že nezemřel hned, ale až o několik dní později. Bratr Raúl Chibás ovšem Fidela zklamal, když se k jeho akci na druhé straně ostrova odmítl přidat.
Kvůli utajení se většina z asi 150 rebelů dozvěděla cíl a provedení útoku až poté, co se jeden či dva dny předem přesunuli do blízkosti Santiaga na pronajatou farmu ve vesničce Siboney u známé pláže, místa vzdáleného z centra města sedmnáct kilometrů. Raúl Castro se o tom, že se bude útočit na vojenské ubikace, dozvěděl ve vlaku z Havany do Santiaga.
Okamžitě ho napadlo, že to bude sebevražedná mise. Skupinky rebelů se na farmu v Siboney přesouvaly v soukromých autech, autobusem a vlaky na poslední chvíli. Řada jich přijela až večer před útokem. Měli za sebou únavnou cestu, minimálně dva řidiči sjeli do příkopu, neboť je na cestě přemohl mikrospánek z vyčerpání.
Castro chtěl, aby měl úder co největší účinek, a tak rozhodl, že třicet rebelů přepadne malé kasárna v asi 100 kilometrů vzdáleném Bayamu. Protože se vůdcové útoku poté, když oznámili, o co vlastně půjde, setkali s odporem asi tuctu vysokoškoláků, rozhodli, že kdo se nechce akce zúčastnit, nemusí. Proto na santiagském přepadení participovalo necelých 110 pučistů, a i to jen teoreticky, neboť při ranním nájezdu osobními auty řada z nich bloudila a hledala místo ještě ve chvíli, když už zuřila přestřelka. Auta se studenty, kteří odjížděli zpátky do Havany, se totiž při ranní cestě do centra města připletla do kolony bojovníků a některé šoféry zmátla tak, že je mylně následovali cestou ven z města namísto k Moncadě.
Krvavá řež
Kolona opustila farmu před pátou ráno a na místo určení přijely první vozy v 5:15. Plán byl takový, že první skupina pod Fidelovým vedením přijede ke třetímu vchodu do kasáren, dostane se rychle dovnitř a odzbrojí velitele. Bude podporována skupinou pod velením jeho zástupce Abela Santamaríi, jež měla obsadit nemocnici na hlavní třídě proti kasárnům. Tam měli pučisté zaujmout strategické postavení a zahájit palbu zezadu. Zároveň se měla skupina pod vedením Raúla Castra usadit na terase budovy justičního paláce a odtamtud z výšky a vzdálenosti 80 metrů krýt palbou Fidelovy jednotky.
Pokus překvapit selhal hned na začátku. U třetího vchodu do kasáren, v místech, kde mě při mojí návštěvě zastavil vrátný s pistolí, hlídkovalo víc vojáků, než castrovci předpokládali. Před vchodem chtěl řidič auta, v němž seděl holobrádek Fidel s krátkými kudrnatými vlasy, navlečený do vojenské uniformy režimu, najet na chodník, ale nepočítal s výškou obrubníku. Auto na něj prudce narazilo a motor zhasl. Fidelova skupina a skupina před ním se nemotorně soukaly z aut. Mladíci klopýtali jeden přes druhého. Puč nabral tragikomický ráz.
Došlo k přestřelce a po ní se z kasáren ozvala ohlušující siréna burcující vládní jednotky na poplach. Rebelové se kryli, jak mohli—za obrubníky, zídkami, auty, autobusy, karnevalovými vozy, za ploty a okny okolních bungalovů, v justičním paláci i v nemocnici. Byla to krvavá řež, která trvala něco přes dvě hodiny. Na jejím konci ležel asi tucet mrtvých militantů. O život jich však ten den přišla víc než polovina, neboť vojáci se s nimi nemazlili. Popravovali je ihned a kde se dalo, hlavně na travnaté ploše moncadského Polygonu, odkud jsem pozoroval chlapce s baťůžkem. Podobně dopadl útok v Bayamu. O život tam přišly dvě třetiny rebelů.
„Viny mě zprostí dějiny!“
Castrův režim udělal z 26. července posvátný den. „Vzpomínky“ vůdce zaujímají v legendě centrální pozici. Čteme o jeho hrdinských kouscích, například kterak Fidel ujížděl z bojů, když tu na ulici spatřil osamělého spolubojovníka, jemuž ihned přenechal své místo v přeplněném autě. Údajně vystoupil na bulvár, kde se střílelo, a tak vystavil raději sám sebe nebezpečí ztráty života, než by přišel o soudruha. Jiná historka z natáčení se váže k Fidelově dopadení u hory Gran Piedra. Tam ho údajně odmítl zastřelit jakýsi kaprál s poznámkou: Ideje se nezabíjejí.
Útok dal Castrovi národní identitu. Bylo mu necelých sedmadvacet, byl vysoký, pohledný, výřečný radikál. Jeho popularita akcelerovala poté, kdy se na podzim 1953 po ostrově začal šířit text La historia me absolverá (Dějiny mě zprostí viny), jenž vznikl na základě Castrovy obhajoby. Jurista Fidel využil situace a hájil se sám. Bylo to zřetelné politické gesto a je s podivem, že Batistova diktatura něco takového připustila. Je stěží představitelné, že by něco takového diktátor Castro povolil třeba současným disidentům Josému Danielu Ferrerovi nebo Dagobertu Valdésovi.
Proces samotný se nekonal v santiagském justičním paláci, ale o pár desítek metrů dál v nemocnici, v místě, kde Santamaría a jeho lidé přišli o život. Fidel si sice projev pečlivě koncipoval ve vazbě, ale text neměl předem napsán. Jak měl ve zvyku, mluvil spatra podle poznámek. Slavné věty, kterými měl Castro vyčerpávající řeč ukončit – „Odsuďte mě. Nezáleží na tom. Viny mě zprostí dějiny.“ –, skoro jistě ten den v nemocničním sále nezazněly. Podle apokryfního podání řekl na závěr cosi jako: „Dějiny nám ukážou, jak to bylo.“
Esej údajného projevu s působivým koncem napsal Fidel volně podle svého vystoupení, když seděl ve vězení na Isla de Pinos, kam byl poslán na 15 let. Jenže už v roce 1955 byl volný, vztahovala se na něj Batistova amnestie. Odešel do Mexika, kde se seznámil s Che Guevarou. Červeno-černá identita Hnutí 26. července je s ním spojena výlučně do doby, kdy v šedesátých letech nabývá vrchu jeho identita komunisty, ale nikdy úplně nezmizí.
Navzdory žalostnému výsledku byl Castro na Moncadu pyšný. Ještě před převratem střežil její odkaz, o čemž vypovídá jeho reakce na útok na prezidentský palác v roce 1957. Šlo o neúspěšný pokus o atentát na Batistu a provedla ho studentská skupina Directorio Revolucionario Estudiantil. Pro režim to byla mnohem větší hrozba než útoky v Santiagu a Bayamu. Batista se musel opevnit v apartmá v posledním patře paláce. Vojákům se nakonec podařilo přivolat posily včetně tanků, útočníky postříleli a zajali.
Castro snahu Directoria neschvaloval. V té době už musel být pod vlivem marxisticko-leninské literatury, neboť jeho hlavní argument proti březnovému ataku je jako vystřižený z učebnice mezinárodního dělnického hnutí. Snaha zabít Batistu by prý nic nevyřešila, řekl tehdy, protože nepřítelem není jeden diktátor, ale celý systém. Podle mého názoru z něj mluvila hlavně žárlivost.
FOTO: Nakladatelství Bourdon / se souhlasem
Březnový útok se konal čtyři měsíce po Castrově vylodění na jihozápadě země, kde společně s osmi desítkami druhů po několikadenní plavbě z Mexika na jachtě Granma přistáli. Čekala ho tam další katastrofa. Armáda pozabíjela desítky partyzánů. Fidelovi a Raúlovi se podařilo s malou skupinkou uprchnout a vybudovat si základnu v nedalekých horách Sierra Maestra.
Text je ukázkou z autorovy knihy „Kuba. Stručné dějiny konce“, která vyjde letos na podzim v pražském nakladatelství Bourdon.
