KOMENTÁŘ / Putinův plán změnit selhavší „třídenní speciální operaci“ v dlouhou opotřebovací a vyčerpávající válku pravděpodobně v hlavních obrysech vychází. Možnost zásadně změnit situaci na bojišti dodávkami nových západních zbraňových systémů je přitom již omezená. Co tedy lze očekávat? Může Ukrajina válku vyhrát i přes to, že do konce roku nevyžene okupanty ze všech území, jak jí předepisovali někteří západní komentátoři?

Ve čtvrtek 20. července se na sociálních sítích objevila informace o údajném úspěchu ukrajinské protiofenzivy. Na hranici sektorů ruské 43. a 58. armády, na záporožské frontě v oblasti obce Verbove, se měl vzbouřit ruský 70. motostřelecký pluk, díky čemuž ukrajinské jednotky údajně překonaly první linii ruského hlavního obranného postavení. Dodejme, že za touto linií existují ještě dvě linie záložní. Po několika dnech však zcela chybějí zprávy o nějakém pokračování zmíněného postupu. Jde přitom dosud o jediné místo celé fronty, kde protiofenziva dosáhla ruského hlavního obranného postavení, takzvané Surovikinovy linie.

Dělostřelecká podpora je stále klíčová

Ještě před vypuknutím plné ruské invaze na Ukrajinu byl světový trh zatížen rostoucími objednávkami dělostřeleckých granátů ze zemí jihovýchodní Asie. Agresivní čínská politika, severokorejské harašení zbraněmi i další regionální zdroje napětí už tehdy odváděly stále významnější část globální produkce mimo euroatlantický prostor. Nová evropská válka pochopitelně globální situaci nijak nevylepšila.

Během současné protiofenzivy ukrajinští dělostřelci na podporu postupu spotřebují až 8000 granátů denně. Aktuální americké plány zvyšování výroby počítají s dosažením kvóty odpovídající 3000 granátům denně, ale teprve v roce 2025.

To znamená, že pokud se válka protáhne, USA by ani za další dva roky nedokázaly svou výrobní kapacitou pokrýt ukrajinskou spotřebu dělostřeleckých granátů, byť jen z 50 %. Přičemž samozřejmě scénář, kdy veškerá americká produkce skončí v Kyjevě, vůbec není na stole. Na své si musejí přijít i vyprázdněné sklady U. S. Army.

Pokud by Evropa chtěla umožnit Ukrajině neprohrát válku v důsledku toho, že nebude mít čím střílet, musela by být již brzy schopna vyrábět měsíčně zhruba čtvrt milionu dělostřeleckých granátů. Současné plány nicméně počítají s produkcí milionu granátů ročně, tedy s nižší kvótou, než jakou za dva roky plánují plnit Američané.

Jinak řečeno, má-li válka pokračovat jako dosud a dojde-li k plnění stávajících západních plánů výroby dělostřelecké munice, musejí Bidenem pověřené speciální týmy nadále do konfliktu zapojovat produkci zbrojovek ležících mimo evropský a americký kontinent.

Největšími světovými výrobci dělostřeleckých granátů jsou americká firma General Dynamics, německá Rheinmetall AG, francouzská NEXTER Group a švédská Saab AG. Na páté pozici se nachází izraelský Elbit Systems, ovšem za Netanjahuovy vlády bychom neměli očekávat žádnou významnou změnu v dosavadním „opatrném“ postoji židovského státu k ukrajinské otázce.

Klíčová tedy bude nadále pozice Jižní Koreje a Turecka, vyplatí se sledovat jihoafrickou vládu, poté, co prezident Ramaphosa ostře zkritizoval Putinův návrh potravinové „almužny“ pro africké země. U ostatních významnějších světových producentů zatím není důvod očekávat obrat ve prospěch Ukrajiny. Bez podstatného a vytrvalého zapojení přinejmenším tureckého zbrojařského průmyslu na straně Kyjeva nebude pokračování války ve stávajících parametrech nadále možné. Protiofenziva by jednoduše „dojela“ na nedostatek munice a v podstatě by se zastavila.

Samozřejmě, že válka je komplexní záležitost a nelze ji redukovat na dělostřeleckou podporu postupu vlastních jednotek či kontrabaterijní palbu (ostřelování zjištěných nepřátelských dělostřeleckých postavení). Nicméně až do této chvíle průběh ruské války proti Ukrajině v největší míře určovalo právě dělostřelectvo. Vývoj ukrajinské taktiky během letošní protiofenzivy nijak nenasvědčuje tomu, že by se v této věci mělo něco změnit.

Zpět k praxi z první světové války?

Původní plány protiofenzivy vycházely z americké doktríny kombinovaných zbraní. Schopnost ukrajinských ozbrojených sil naplňovat tuto doktrínu je ovšem omezená. A upřímně řečeno, ani americké jednotky by v podmínkách chybějící převahy ve vzduchu nebyly na místě Ukrajinců příliš úspěšné.

Zhruba dva týdny po začátku protiofenzivy Ukrajinci změnili původní taktiku. Namísto obrněných jednotek opět nasadili masovou dělostřeleckou palbu. V německých zdrojích se zároveň objevily informace, podle nichž nyní na ruská obranná postavení útočí malé specializované pěchotní týmy využívající infiltrační taktiky, jež byla vyvinuta v druhé polovině první světové války. Ztráty bojové techniky se tímto způsobem podařilo omezit. Současně však narostla spotřeba dělostřelecké munice a postup byl dále zpomalen.

Infiltrační taktika založená na pěchotě obecně neumožňuje rychlý postup, ani využití případných průlomů fronty. Na konci první světové války, kdy Německo nemohlo nasadit početnější tankové jednotky, mu infiltrační taktika nedokázala zajistit výraznější úspěch na bojišti. S velkým úsilím došlo k postupu řádově o kilometry. Poté protivník přisunul zálohy a průlom opět uzavřel. Totéž může nyní potkávat vojáky, kteří se snaží osvobodit okupovaná ukrajinská území.

V danou chvíli zjevně chybí jasný plán, jak by Kyjev s tím, co má k dispozici, mohl válku vyhrát a ukončit. Pokud by se měl vrátit k operacím kombinovaných zbraní, musel by stáhnout některé jednotky z fronty, přecvičit vojáky i jejich velitele a najít způsob, jak větší soustředění svých sil ochránit před ruským letectvem a dálkovými palbami. I v mírových dobách by šlo o velice náročný podnik.

Avšak jestliže bude Ukrajina prostě pokračovat v tom, co dělá právě teď, s největší pravděpodobností okupanty zcela nevyžene. Naděje, že se ruská armáda pod rostoucím tlakem začne rozkládat, mohou, ale také nemusejí být založeny na reálném hodnocení situace.

Jak ukázala první část války, bránit připravené postavení lze i s poměrně nezkušenými jednotkami. V Kremlu si navíc životů poddaných, kterým nemohou nabídnout žádnou rozumnou budoucnost, nijak necení – a dál budou akceptovat rostoucí ztráty. I kdyby špatně organizovaná obrana znamenala, že poměr ztrát útočících jednotek (které obvykle utrpí více) oproti Rusům zakopaným na okupovaných ukrajinských územích dosáhne 1:1, stále by nešlo o rozumnou cestu k vítězství, protože existuje výrazný nepoměr mezi demografickými zdroji obou zemí.

Hlib Parfonov upozorňuje, že poměr reálně ve válce využitelných populací, vzhledem k vysoké migraci Ukrajinců a nepřesným údajům z dostupných cenzů, zřejmě činí zhruba 20:135 milionům. To ale znamená, že aby Ukrajinci zvítězili dosud uplatňovaným opotřebovacím stylem válčení, museli by trvale dosahovat poměru ztrát lepšího než 1:6. Při obraně Bachmutu a podobných městských bojišť se tomu možná blížili. Během útoku na připravená ruská postavení jsou však taková čísla utopií.

Současně Rusko od letošního podzimu připravuje masivní rozšíření ozbrojených sil prostřednictvím zvýšení věkového limitu pro povinnou vojenskou službu na 30 let. Podle Pavla Luzina tím Kreml sleduje vytvoření nové základny pro verbování profesionálních vojáků. Podle výpočtů opozičního ruského serveru Meduza se počet mužů podléhajících odvodům může záhy zvýšit o 700 000, během několika let pak o více než dva miliony.

Profesor Julian Spencer-Churchill z montréalské univerzity Concordia odhaduje, že v případě vzpoury ruské mladé generace proti novým rozšířeným odvodům by válka mohla skončit v závěru roku 2024. V danou chvíli ovšem takové vzpouře nic nenasvědčuje – nepočítáme-li za příznak vzpoury fakt, že se Rusové začali odklánět od státní propagandy v televizi a začínají stále častěji hledat „alternativní“ zprávy na internetu.

Nové západní technologie nezpůsobí zázrak

Bylo by samozřejmě chybou hlásit se k maoistickému pojetí moderního válčení a označovat vojenské technologie za významově druhořadé. Na druhé straně je však pravda, že běžné západní mediální zobrazení války bývá výrazně vychýleno ve prospěch různých technických „vychytávek“. Veřejnost dlouhodobým podprahovým působením takového zpravodajství získává dojem, jako by válka byla technický problém svého druhu a technologie dokázaly v boji vyřešit doslova vše.

Z válek v Iráku a Afghánistánu jsme byli léta zásobováni stěží uvěřitelnými historkami o zneškodňování předáků Tálibánu na rekordní vzdálenosti americkými odstřelovači nebo operátory bojových „dronů“. Mezi těmito husarskými kousky s využitím nejmodernější techniky a úspěšným ukončením války však zela mezera, kterou se nepodařilo zaplnit. Podobně mezi úspěšným zničením ruského skladu munice za frontou či divizního velitelství a vyhnáním okupantů z Ukrajiny nemusí nutně existovat jasná souvislost. Lze takových cílů zničit stovky – a přesto nezvítězit.

Fakt, že Ukrajinci již druhým rokem úspěšně bojují s Rusy na zastaralých stíhačkách nebo s tanky, jež v mnoha ohledech nedosahují parametrů svých protivníků, ovšem naznačuje, že existují a podstatný význam mohou mít i netechnické faktory.

Padesátka relativně moderních letounů F-16 s pokročilou protizemní municí by mohla Ukrajině velmi pomoci, ale zvrat ve válce, který se západními stroji někteří spojují, sama jistě nepřinese. Ani dosud nejambicióznější plány by neznamenaly víc než pojištění současného stavu. Tedy, že ukrajinská strana dokáže dál upřít Rusku absolutní převahu ve vzduchu – a postupně přitom získá některé důležité schopnosti navíc.

Na počátku války se hodně psalo o tureckých „dronech“ Bayraktar, později o raketometech HIMARS. Ovšem Bayraktary už létají bojové mise jen zřídka, protože Rusko vyvinulo účinnou obranu. A v některých případech se mu daří sestřelit i rakety GMLRS vystřelované HIMARSy. S ohledem na tyto skutečnosti je třeba hodnotit prognózy typu „po dodávkách střel ATACMS padne Krym“. Je sice velmi pravděpodobné, že rakety delšího doletu by okupantům velmi zkomplikovaly život, a rozhodně je žádoucí tyto zbraně Ukrajině poskytnout – ne však s představou, že by samy o sobě dokázaly rozhodnout válku.

Mimochodem, zdá se, že schopní ukrajinští technici našli schůdný způsob, jak opatřit náhradu za dosud chybějící rakety ATACMS. Dosáhli toho úpravou sovětské protiletadlové střely systému S-200, který kdysi zajišťoval i vzdušný prostor komunistické ČSSR. Ve střední a východní Evropě se ve skladech dosud nacházejí řádově stovky těchto střel, pro něž má Kyjev stále k dispozici dostatek pohonných hmot. Dolet i účinek v cíli je s americkou raketou v zásadě srovnatelný.

V irácko-íránské či etiopsko-eritrejské válce jsme už viděli, že velký mezinárodní konflikt saturovaný moderními zbraněmi se nezbytně nemusí výrazně lišit od statického patu na západní frontě první světové války. Nebyly to samotné technologie, co přineslo schopnost posunout vedení války na vyšší úroveň. Spíše je řeč o kvalitě výcviku zejména důstojníků a poddůstojníků, efektivitě organizace a specifické institucionální kultuře, které teprve dohromady umožňují kompetentní vedení operací kombinovaných zbraní.

Západní podpora Ukrajiny zbraněmi, municí a dalším vojenským materiálem by rozhodně měla pokračovat a je třeba ji ještě masivně navýšit. Dosud plánovaná (a stále nenaplněná) navyšování výroby rozhodně stačit nebudou. Nicméně nalezení receptu na to, jak válku úspěšně ukončit, bude záviset především na vnitřních personálních zdrojích ukrajinských ozbrojených sil.