Chrám Matky Boží v Bohorodyčne na Ukrajině vybombardovaný Rusy (2022) FOTO: Volodymyr Kutsenko / Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Volodymyr Kutsenko / Wikimedia Commons (volné dílo)
KOMENTÁŘ / Mezi 10. až 12. květnem tohoto roku navštívili zástupci Světové rady církví nejprve Ukrajinu, kde se setkali se zástupci pravoslavných církví, a následně zavítali 17. května do Ruska za moskevským patriarchou Kirillem. Na Ukrajině existuje jednak autokefální Pravoslavná církev Ukrajiny, jež vznikla koncem roku 2018, a Ukrajinská pravoslavná církev, která patřila pod moskevský patriarchát. I když se od něj oficiálně oddělila, ukrajinská vláda některé její představitele podezírá, že napomáhají Rusku. Kdekdo by očekával, že hlavní motivací představitelů Světové rady církví k návštěvě Ukrajiny bude podpora Pravoslavné církve Ukrajiny v jejím úsilí o ukrajinskou svobodu.
Cesta za patriarchou Kirillem ovšem odhalila poněkud jiné záměry. Jejich úsilím je totiž přivést Pravoslavnou církev Ukrajiny, Ukrajinskou pravoslavnou církev a Ruskou pravoslavnou církev ke společnému stolu, čímž chtějí dát příklad představitelům obou států. I když jde o vážně míněnou snahu, spíše to svědčí o „skleníkovém myšlení“ zástupců Světové rady církví.
Ukrajinští a ruští pravoslavní na jedné lodi?
Je jistě chvályhodné, že představitelé této organizace strávili na Ukrajině delší čas než později v Moskvě. Neznamená to ale, že svůj pobyt na Ukrajině nutně využili k její plné podpoře. Apelovali totiž na místní církve, aby prosazovaly „spravedlivý mír pro lid Ukrajiny, regionu a světa“. Tento vágní apel nemohla zakrýt ani ekumenická bohoslužba v Buči, kde ruská armáda spáchala válečné zločiny a zvěrstva. Vzdávat hold obětem je sice chvályhodné, otázkou však je, zda k uctění jejich památky přispívá dialog s církví, jejíž někteří představitelé se těmto tichým hrdinům skrytě vysmívají.
Korunu svým „mírovým snahám“ nasadili představitelé Světové rady církví cestou do Moskvy, kde navštívili moskevského patriarchu. Cílem bylo vybídnout Kirilla, aby se zapojil do dialogu o současné válce a důsledcích, které přináší, a to v kontextu současných rozporů uvnitř pravoslavného světa. Generální sekretář Světové rady církví a reformovaný duchovní Spojené Presbyterní církve v Jižní Africe profesor Jerry Pillay předložil podle svých slov Kirillovi čtyři body nutné pro jednání:
1) nutnost ukončit současnou válku, 2) pracovat pro jednotu pravoslavné rodiny, která je v současném kontextu tak vážně ohrožena, 3) diskutovat o úloze církve při budování míru, jak interně mezi křesťany, tak zvnějšku, když se zabýváme otázkami války a míru, 4) navrhnout úvodní setkání u kulatého stolu k řešení těchto problémů za účasti všech zúčastněných stran.
Tyto body jsou ovšem sepsány tak, že je mohl patriarcha Kirill přijmout téměř bez námitek. Nejprve ocenil pozitivní roli Světové rady církví jako zprostředkovatelky dialogu mezi církvemi o otázkách, nad nimiž nenalézají shodu. Dále vzpomínal na své minulé angažmá v této organizaci, kdy se dle něj její představitelé v období po studené válce pokoušeli přispět k míru. Zapomněl ale připomenout svou misi během studené války, kdy jako agent KGB horlil pro „mírový a spravedlivý svět“. Zmínil se naopak o pronásledování křesťanů ve světě, přičemž znovu neopomenul zdůraznit pozitivní roli Světové rady církví v jejich obhajobě.
Kirill také vyjádřil politování nad rozděleností pravoslavného světa a apeloval na hledání cest k míru. Vznesl ale pochyby ohledně možné účasti u kulatého stolu, a to vzhledem k „vnějším okolnostem“, čímž pravděpodobně myslel neochotu Pravoslavné církve Ukrajiny podřídit se ruským zájmům. Dle Kirilla je nutné, aby Ruská pravoslavná církev své zapojení do dialogu u kulatého stolu nejprve interně konzultovala. Návrh Světové rady církví ale pochválil a pozitivně hodnotil její přínos pro mír a jednotu.
Kirillova „dávná spolupráce“ s ekumenickým hnutím
Světová rada církví, která sdružuje mimo jiné pravoslavné, protestantské či anglikánské křesťany, usilovala již v minulosti o „nápravu světa“. Výraznou roli v ní měl také současný patriarcha Kirill. Spočívala v „umravňování Západu“, který se podílel na kolonizaci zemí třetího světa. Poté, co se tyto země po druhé světové válce postupně osvobozovaly od svých kolonizátorů, začaly hledat vlastní identitu.
Do tohoto procesu se zapojila i Světová rada církví, která sdružuje mnoho církví právě z třetího světa. Jejich vliv vedl k tomu, že se toto sdružení křesťanských církví začalo zabývat jejich problémy. Podobně těmto zemím nabízel „pomoc“ i Sovětský svaz. To mělo důsledky i ve Světové radě církví, v níž důležité místo hrála Ruská pravoslavná církev, jejíž představitelé byli často agenti KGB.
Došlo tak k „nečekané koalici“ mezi částí pravoslaví a církvemi třetího světa, v nichž se rozvíjela teologie osvobození s důrazem na chudé a utiskované. Součástí tohoto „podivného sňatku“ jsou totiž jinak si dost vzdálené proudy křesťanství. Zatímco mnozí pravoslavní pokládají za důležitou církevní tradici, respektive učení církevních otců, teologové osvobození naopak apelují na praxi, která má ovlivňovat křesťanské učení. Oba tyto teologické proudy ale ve spolupráci se Světovou radou církví našly společnou řeč v „nepřátelství vůči Západu“. Tento postoj plně vyhovoval Sovětskému svazu, jemuž představitelé Světové rady církvi jako obhájci „podivného sňatku“ nahrávali na smeč.
Jedním z témat, na němž tato organizace rozvíjela během studené války „nenávist vůči Západu“, bylo, „jaderné odzbrojení“. Zajímavou roli v tomto úsilí hrál také dnešní patriarcha Kirill, který od roku 1971 působil jako zástupce Ruské pravoslavné církve v sídle Světové rady církví v Ženevě. V roce 1979 se jako rektor leningradské teologické akademie, vyborský biskup a vikář leningradské diecéze zúčastnil konference pořádané Světovou radou církví s názvem „Víra a věda v nespravedlivém světě“, kterou doprovázela zpráva pojmenovaná „Víra, věda a budoucnost“.
Kirill tehdy umisťoval téma jaderného odzbrojení do období po druhé světové válce a nastínil jeho tři fáze. První poválečná fáze dle něj skončila na počátku padesátých let dvacátého století. Není překvapivé, že ji Kirill charakterizuje jako „jaderný monopol“ Spojených států a s tímto obdobím spojuje počátek studené války. Západní země pochopitelně obviňuje z neochoty k jadernému odzbrojení.
Druhá fáze dle něj probíhala od raných padesátých let do konce šedesátých let. Za úspěch v tomto období pokládá Kirill na straně jedné zhroucení dominance Spojených států ve zbrojení a na druhé straně pozitivně kvituje vyrobení termonukleární zbraně Sovětským svazem společně s vypuštěním prvního sovětského satelitu na oběžnou dráhu země. Tyto události jsou dle jeho mínění klíčové pro udržení „vojensko-strategické rovnováhy“, které doprovázelo neustálé riziko ohrožení míru v době studené války.
Třetí fázi pak Kirill spojuje se sedmdesátými lety. Je přesvědčen, že v této době dochází k armádně-strategické rovnováze, přičemž za negativum považuje neochotu vzdát se myšlení studené války. Zároveň ale Kirill vítá, že došlo k předložení představ o mírovém soužití mezi státy, které stály na opačné straně barikády. Je vhodné připomenout, že tyto své úvahy rozvíjel současný moskevský patriarcha jako agent KGB. Jeho „mírové úvahy“ tak přímo sloužily politice Sovětského svazu. Horší ovšem bylo, že se do těchto „mírových her“ zapletla i Světová rada církví. Ukázalo se, že se dostala do zajetí „vznešených ideálů“ doprovázených řečmi o světě bez válek, aniž by brala v potaz, že přikloněním se na stranu „velkého bratra“ studenou válku podporuje. Ironií osudu zde jednu z klíčových rolí hrál právě Kirill.
Tyto jeho úvahy ale nebyly jediné. Následovala je totiž snaha obhájit je pomocí odkazů v Bibli. Kirill se totiž domnívá, že křesťané by ve svém náboženském uvědomění a teologickém porozumění měli bojovat za mír a kompletní odzbrojení. To má vyústit ve spravedlivou společnost, založenou na „konceptu spásy a království Božího“. Jeho hlavní charakteristiky jsou totiž dle Kirilla spása, pokoj, spravedlnost a osvobození. Království Boží bude plně vyjádřeno až na konci dějin, nyní totiž dle Ježíšových slov „království nebeské trpí násilím“ (Matouš 11,12). Kirill tento verš interpretuje po svém, když říká, že království Boží je v dějinách v konkrétních projevech a problémech „částečně manifestováno“.
Toto vyjádření nazývá „ovoce spásy“. Přestože připomíná i její duchovní rozměr, neopomene připomenout, že přicházející království Boží zasahuje do oblastí lidského života, konkrétně sociálních, politických, ekonomických, rasových a ekologických. Spása, která doprovází Boží království, nás má dle Kirilla uschopnit k tomu, abychom usilovali o „jaderné odzbrojení“. Ukazuje se, že zatímco v minulosti byl patriarcha Ruské pravoslavné církve ochoten bojovat za „světské hodnoty“, nyní je ochoten provést „veletoč“ a plédovat naopak za „duchovní hodnoty“. Pro Světovou radu církví to pravděpodobně neznamená žádný problém, neboť je ochotna s ním i dnes spolupracovat, stejně jako to dělala v minulých dobách.
Víra ve vlastní poslání jako sebeklam
Zatímco v dobách studené války probíhal dialog s Ruskou pravoslavnou církví intenzivněji, v dnešní době to je složitější, neboť současné Rusko s podporou patriarchy Kirilla vede „horkou válku“. Co se ale nezměnilo, je „moralizující“ a „nadřazený“ postoj Světové rady církví, jejíž představitelé se domnívají, že mají „patent na pravdu“. Jak jinak totiž lze číst následují slova jejího generálního sekretáře Pillayho, v nichž hodnotí „poslání“, které je této ekumenické organizaci údajně svěřeno: „Je jasné, že pohledy na konflikt, jeho příčiny a cesty ke spravedlivému míru zůstávají velmi polarizované.“ Dále dodal, že „toto jen podtrhuje zásadní význam úsilí vytvořit bezpečný prostor pro dialog a pro Světovou radu církví to znamená, že se musí začít pokoušet překlenout vnitropravoslavnou propast, která odráží současnou geopolitickou konfrontaci“.
Z těchto slov lze vyčíst, že úsilím ekumenického hnutí je „usmiřování církví“. Do tohoto plánu vhodně zapadá zmínka o „geopolitické konfrontaci“, jak se zdá, je připomínkou doby studené války. Během ní Světová rada církví usilovala o „zmírnění geopolitické situace“ důrazem na „jaderné odzbrojení“.
V následujících větách Pillayho se ale kromě moralizujícího tónu objevuje snaha „přikazovat“ církvím, co mají dělat, a to na základě „vyvolenosti“ Světové rady církví: „Je to samotná podstata účelu a poslání Světové rady církví být nástrojem dialogu mezi církvemi v otázkách, které nás rozdělují. Jsme oddaní křesťanskému povolání být mírotvorci, tváří v tvář situaci na Ukrajině a v dnešním světě musí církve společně bojovat, aby na toto povolání společně odpověděly.“
Ke zhodnocení návštěvy u patriarchy Kirilla došlo na tiskové konferenci Světové rady církví 21. června 2023. Ta proběhla v rámci zasedání ústředního výboru této organizace, a sice ve dnech 21. až 27. června. Spolu s generálním sekretářem Pillayem na ní vystoupil také moderátor ústředního výboru, německý luterský biskup Heinrich Bedfrod-Strohm.
Když padla na vůdce Světové rady církví případná otázka, zda mohou rozhovory s Ruskou pravoslavnou církví narušit jednotu církve, začal Bedfrod-Strohm „sebe-obhajobou“. V ní se snažil představit „vyvážený pohled“: „Už jsme se zmínili o naší cestě na Ukrajinu. Nemusím znovu připomínat nesčetné oběti hrozného utrpení, které se děje na Ukrajině. Ale je to také důsledek toho, co se děje po celém světě. Protože ceny potravin i dalších denních potřeb stoupají.“
Komu zůstanou zvadlé květy?
Následně se dostal k odpovědi Pilley, který přišel s tím, že Světová rada církví zaujala kategorický postoj. Za ten Pilley pokládá sdělení Ruské pravoslavné církve, že válka je nemorální a nezákonná a je třeba ji ukončit. Jak se ale v pokračující odpovědi ukázalo, nebylo to se zásadovostí Světové rady církví tak horké, neboť se v ní objevuje „morální sebechvála“ týkající se účasti Ruské pravoslavné církve v této organizaci: „Ale součástí problému kulatého stolu je diskutovat právě o tom. Jak odstraníte válku, o které jste mluvili? My rozumíme Písmu. Takže nevidím, že by to poškozovalo Světovou radu církví.“
Korunu tomu ovšem Pilley nasadil v poslední větě, když „vyzdvihl svou prozíravost“: „Myslím si, že jsme podle mého názoru uplatnili moudrost, když jsme nepozastavili členství Ruské pravoslavné církve ve Světové radě církví.
Pilley se též „pochlubil“, že díky tomuto kroku mohli představitelé této rady na rozdíl od jiných církví přijet do Moskvy a „vyjednávat mír“. Uvedl také, že možný kulatý stůl by se mohl uskutečnit v Ženevě v říjnu tohoto roku. „Mírová aktivita“ Světové rady církví je tak v plném rozpuku. Je ale možné, že jejím představitelům nakonec v ruce zůstanou pouze zvadlé květy.
Matouš Holeka je teolog a publicista, studoval v Praze na Husitské teologické fakultě a Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, poté ještě v Amsterdamu. Zabývá se ekumenickou a interkulturní teologií, působí jako knihovník na ETF UK.
