NÁZOR / Nevěřit ani jednomu z „vědeckých“ průzkumů a „zaručeným“ empirickým datům různých statistik v dobách bolševických, bylo pro každého myslícího člověka absolutní nutností a nezbytným předpokladem jakékoli další debaty. Horší je, že jsem nabyl stejně hluboké nedůvěry k těmto datům i ve svobodných časech. Přesně v duchu Churchillova nadčasového výroku, při němž ho musel osvítit sám Duch svatý (anebo nesmrtelný duch jeho krajana G. K. Cherstertona): „Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.“

Této své skepse se držím přinejmenším od dob, kdy jsem na přelomu tisíciletí lidem opakovaně pokládal stejnou, jen trochu pozměněnou otázku k jedné a téže věci, a dostával jsem naprosto protikladné odpovědi. Otázka se týkala krajiny, v níž už téměř půlstoletí trávím zhruba třetinu roku: „Mají se na Šumavě kácet, či nekácet stromy napadené kůrovcem?“ Zeptáte-li se takto jednoduše, a doplníte-li to navrch návodnou podotázkou („Nebo si snad příroda pomůže sama?“), dostanete u většinové populace – dokonce i v mé přirodymilovné bublině – z osmdesáti, devadesáti procent kladnou odpověď: Jasně kácet!

Pamatujete: Kácet, či nekácet?

Jenže zeptáte-li se ovšem jen malinko jinak: „Mají se v šumavském národním parku i v nejpřísněji chráněných zónách kácet stromy, napadené kůrovcem?“ a doplníte-li podotázku („Nebo v Národním parku má mít hlavní slovo příroda?“), popřípadě zeptáte-li se protimluvem, který snad jedině u nás celá veřejnost, včetně bulváru i vrcholných politiků řešila jako vážný problém („Má se v bezzásahovýchzónách Národního parku zasahovat, jako v hospodářském lese?“), dostanete opět z 80 až 90 % odpověď přesně opačnou.  A podle toho také vypadaly mediální titulky („Veřejnost si z 80 % nepřeje kácení v národních parcích!“ – a na druhé straně: „Veřejnost z 80 % schvaluje razantní postup v národním parku proti kůrovci!“).

Postupem let se naštěstí stále více ukazovalo, že kus pravdy mají obě strany mediálně nafouklého pseudosporu a standardní diferencovaný přístup všech národních parků světa, respektující přírodní procesy i zájmy místních samospráv, vítězí i u nás – i při vědomí veškeré sociální a kulturní složitosti problému. A že zjednodušující způsob tázání typu „být, či nebýt“ má nulovou výpovědní hodnotu. A to ještě zmíněné ankety probíhaly v relativně svobodném mediálním prostředí, což se o všech současných výzkumech o Rusku, vycházejících z výpovědí místních občanů, říci věru nedá.

Příliš vratká základna

Deník N publikoval koncem července rozhovor Petry Procházkové s Jelenou Koněvovou, zakladatelkou Ruské nezávislé agentury ExtremeScan (na tuto agenturu se odvolávají i mnohé jiné západní zdroje, včetně českých „putinologů“). Nesmírně si paní výzkumnice vážím, a obdivuji občanskou statečnost lidí, jako je ona – všech těch, kteří se navzdory hrozící perzekuci věnují tak ožehavému tématu, jakým je nezávislý výzkum situace v Rusku, veřejného mínění, názorů a mentality občanů Ruské federace, zejména jejich postojů k válce proti Ukrajině (respektive ke „speciální vojenské operaci“).

Přesto však se mi zdá, že jejich výzkumy vycházejí často z jednoho veskrze mylného předpokladu, který nekriticky přebírají i naše média. Že totiž data, které výzkumníci nasbírali (věřím, že poctivě a sine ira et studio), o něčem skutečně podstatném vypovídají. Jejich výzkum například kritizuje či „dekonstruuje“ údajný evropský mýtus, že ruský člověk má většinově imperiální sklony a ambice: nasbíraná data to prý vůbec nepotvrzují, nic v nich neukazuje, že by ruská populace většinově podporovala touhu po zahraničních výbojích a expanzích, po dobývání cizích zemí, potlačování jiných národů.

Nemohu se přitom nezeptat, zda tato data berou v potaz jinde a jindy spolehlivě doloženou podporu Putinovu konceptu rozpadu SSSR a celého východního bloku jako „největší geopolitické katastrofy 20. století“? Vždyť co byly jiného Berlín 1953, Budapešť 1956 a Praha 1968, než opakované pokusy o upevnění na okamžik otřeseného impéria?

A ruská genocidní invaze v Afghánistánu, později genocida a okupace Čečenska (Groznyj srovnaný se zemí) a poté Gruzie, na něž plynule navazovala okupace Krymu i východní Ukrajiny (nazývejme to přesněji: první fáze ruské válečné agrese na Ukrajině z roku 2014), jíž je současná válka jen plynulým pokračováním? Co to bylo jiného, než pokračování imperiální politiky – a čím jiným je stabilních šedesát až osmdesát procent podpory Putinovy agresivní politiky než většinovým přitakáním, ne-li ztotožněním se s imperiálnímmyšlením? 

A těch osm nebetyčně statečných Rusů na Rudém náměstí ze srpna osmašedesátého, stejně jako další a další dnešní ojedinělé, byť snad ještě statečnější protesty proti ukrajinské válce, to asi těžko co změní na této setrvalé, kontinuální podpoře ruského imperiálního myšlení. Anebo je všechno trochu jinak?

Ošidnost každého výzkumu v nesvobodě  

Jenže, říká mi totiž má setrvalá skepse vůči základně podobných výzkumů, přesněji vůči datům každého, sebepoctivějšího výzkumu „skutečného“ smýšlení obyvatel v totalitní zemi: Co když je to opravdu jinak? Nejde jen o to, že sama Koněvová (a s ní i novinářka tak zasvěcená jako Petra Procházková) přiznává, že zhruba 30 % dnešních otázaných standardně k problému Ukrajiny odpovídá „nevím“, takže lze důvodně předpokládat, že jsou evidentně proti agresi, kterou ovšem v Rusku nikdo takto otevřeně a veřejně pokud vím nepojmenovává (a pokud ano, pak již ve chvíli, kdy toto píšu, není jistě na svobodě).

I podle nezávislých průzkumů, i zahraničních, se podpora Putinovi a jeho válečné politice vůči Ukrajině pořád stabilně pohybuje kolem sedmdesáti, místy i více procenty, jen při Prigožinově vzpouře tato podpora – velmi nepatrně – poklesla či spíše zakolísala. Výzkumnice se při svých závěrech neustále odvolává na svá data. Ale to je právě v nesvobodné zemi ta nejméně spolehlivá základna. Jde o to, a tady nemohu než vyjít ze své vlastní zkušenosti z totalitního režimu, který ovšem za mého dospělého života byl už jen slabým odvarem dnešních poměrů v Putinově Rusku.

Ale i tehdy bylo jasné, že kdyby se mne kdokoli – písemnou, telefonickou či osobně kontaktní formou – oficiálně zeptal na cokoli, co se týkalo skutečných základů Novotného nebo později Husákova režimu (například co soudím o vedoucí úloze strany, o popravách a procesech padesátých let, jak hodnotím „vstup vojsk“ – slovo okupace bylo stejně trestné, jako je dnes u Putina slovo „ruská agrese“ a „válečné zločiny“, směla se oficiálně jen „bratrská internacionální pomoc“), jak by asi vypadala moje reakce?

Když by se mi nepodařilo utéct, například do mého oblíbeného „ezopského jazyka“, utéct nejen z otázky, ale i od tazatele, pak bych se utekl do podobných mlhavých formulací, jako ti z ruským 30 % – do formulací typu „nevím, nepamatuju se“.

Ale poznal jsem v životě bezpočet lidí, na vojně, na střední i vysoké škole, na konferencích a zájezdech, většinou tuzemských, výjimečně zahraničních, kteří by si po takové otázce promítli svou momentální pracovní a rodinnou situaci, režimem zničené kariéry rodičů a prarodičů, a hlavně děti, hlásící se na školy, usilující o to či ono, včetně řešení tísnivé situace bytové, kteréžto všechny situace svými odpověďmi do jakékoli oficiální ankety či výzkumu v době komunismu mohli jedním slůvkem zničit.

Davový člověk a jeho mentalita

A všichni tito lidé, za každého režimu vždy většinoví (davový člověk!), ne nutně zbabělejší, ale určitě prozíravější než já, tvořili tehdy – a věřím, že tvoří i dnes v Rusku – podstatnou část oněch skloňovaných 70 % režimní podpory. Ale znamená to skutečnou, vědecky doloženou podporu Novotného, Husákovu – dnes Putinovu – režimu?

Prostě si nemyslím, že na základě těchto a podobných dat lze, i při sebevětší poctivosti zpracování, cokoli relevantního tvrdit o současné ruské realitě a mentalitě. Takže bych byl, a to je jediný smysl mé úvahy, jak při prvém tvrzení (o neexistenci ruského imperiálního smýšlení), tak při druhém, zčásti protichůdném závěru (o stabilní a v podstatě neměnné podpoře Putinova genocidního režimu) velmi opatrný.

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.