Nejprve vzpomínka. Na počátku osmdesátých let byly v západní Evropě velmi populární křesťanské pochody za mír. Co by vlastně mohlo být pro křesťany logičtější než boj za mír? Tyto pochody však měly zlého podněcovatele: Sovětský svaz, který nebyl schopen držet krok s ekonomickými závody ve zbrojení, a proto hledal oddech a „uvolňování napětí“.

Mnozí evropští křesťané tento kalkul, který za tím vším stál, raději nechtěli vidět. Kreml pro ně byl zastáncem míru, a tedy spojencem křesťanského mírotvorství. Paradoxnost situace přiměla skupinu politických vězňů gulagu (včetně autora těchto řádků), kteří byli zavřeni do samovazby jen proto, že se za velikonočního rána modlili, obrátit se na papeže Jana Pavla II. s prosbou o varování před slepým pacifismem:

„Vaše Svatosti, pro ty, kdo se různými způsoby postavili apokalyptickému zlu v jeho plné síle, je těžké pochopit význam křesťanské pokory. Nemůžeme a nechceme dávat císaři to, co po právu patří Bohu. Většina z nás vidí smysl svého života v tom, že světu odhalujeme pravou povahu žvanivé sovětské „holubice“, která se ohání atomovým palcátem. Uvědomují si účastníci velikonočních pochodů na Západě, tak aktivně podporovaných komunistickou propagandou, že právě v těchto dubnových dnech byli v sovětských koncentračních táborech vězni hledající Ducha svatého stejnými komunistickými úřady zavíráni do samovazby? Prosíme Vás, Vaše Svatosti, abyste je o tom informoval.“

Od té doby uplynulo čtyřicet let a politický scénář se změnil, ale okolnosti přivedly mnoho mírumilovných Evropanů zpět na jejich staré pozice. Jejich filantropie a touha po míru za každou cenu skrývají nebezpečí, protože spravedlivého míru nelze dosáhnout za cenu popření pravdy, za cenu mravní porážky. Protože za kulisami upřímného, i když často naivního prosazování míru stejně jako v minulosti opět prosvítá Kreml, který nyní vystupuje jako prozíravý zastánce „míru bez předběžných podmínek“, aniž by se v nejmenším pokusil zakrýt své nezměněné genocidní záměry.

Tito pacifisté si nevšímají důležitého paradoxu: lidé, kteří válkou trpí nejvíce a kteří nejvíce potřebují mír – sami Ukrajinci – z nějakého důvodu jednomyslně odmítají kompromis s Ruskem, který by znamenal ztrátu území a omezení jejich suverenity. V čem je tedy chyba tohoto evropského pacifismu? Uvědomuji si, že politická odpověď nebude mít velký smysl: byla opakována vícekrát, ale bude i nadále nepřesvědčivá. Měli bychom tedy hledat jiné argumenty. Pacifismus je aspoň formálně založen na křesťanských argumentech. Je to vždy správné? Co na to říkají křesťané, a zejména ukrajinští křesťané?

Evangelium přikazuje tvořit mír

Je skutečně nesporné, že Ježíš ve svém horském kázání formuloval jednoznačný imperativ: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími dětmi.“ (Mt 5,9) Pak bychom asi měli dojít k závěru, že je třeba usilovat o mír přede vším ostatním. Přispívají však všechny mírové akce k nastolení Božího pokoje?

Poslechněme si bývalého hierarchu ukrajinské řeckokatolického církve, který zažil dvě světové války, metropolitu haličského Andreje Šeptyckého (1865–1944): „Každý by měl pochopit, že mír, který nebere v úvahu potřeby lidí, kterým se lidé cítí poškozeni a skutečně poškozeni jsou, vůbec není mír, ale spíše příčina nových a horších komplikací a vzájemné nenávisti vedoucí k novým válkám.“

Také současní ukrajinští teologové a myslitelé dávají přesvědčivou odpověď křesťanským pacifistům: „Mír je důsledkem Božího řádu… Není to nepřítomnost války, ale pozitivní pojem s vlastním obsahem… Boží mír není slučitelný se zlem! Nelze tolerovat hřích a mluvit o Božím pokoji. Boží mír předpokládá zříci se zla a sjednotit se s Bohem. Právě k této jasné volbě nás Ježíš vyzývá slovy o rozdělení (Lk 12,51). Buď jsme na Boží straně, nebo jsme zvolili stranu zla.“

„Vládci, kteří stojí na straně temnoty, vytvářejí svět plný zloby, lži a nespravedlnosti. V takovém světě nemůže existovat opravdový mír a pokusy takové vládce nedráždit nepřinesou žádoucí výsledky… Křesťané proto musí hlásat mír založený na pravdě a spravedlnosti: ‚Konejte toto: Mluvte každý svému bližnímu pravdu. Vynášejte ve svých branách pravdu a pokojný soud‘ (Zach 8,16).“

Proto Ježíš nebyl ochoten tolerovat hřích, který číhal ve veleradě jeho doby, a veřejně ho odsoudil, i když věděl, že mu toto odsouzení nepřinese nic dobrého. Nebránil se dialogu s veleradou, ale trval na tom, aby tento dialog probíhal v pravdě. Odtud pramení tento zřetelně nepacifistický postoj: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj. Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ (Mt 10,34) Ani světové demokracie, ani církev nemohou schvalovat mír, který z agrese činí účinnou metodu, jak si přivlastnit území druhých. Pouze spravedlivý mír je mírem trvalým. Jak řekla předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsolaová: „Mír bez svobody a mír bez spravedlnosti není žádný mír“.

Evangelium se staví za hodnoty

Čím více se Rusko na Ukrajině dopouští válečných zločinů, tím větší váhu mají při hodnocení událostí etické argumenty. Světové demokracie se proto musí správně postavit k známému dilematu „bezpečnost versus hodnoty“.

Uvědomuji si, že toto dilema nemá snadné řešení, ale je třeba si přiznat, že svět promarnil nejméně osm let snahou uklidnit agresora. V tomto zdánlivém pacifismu se skrývá nebezpečná past: ignorování hodnot natolik pokřivuje lidský život, že je tím ohroženo právě to, co má být chráněno, totiž bezpečnost. A stále znovu se to potvrzuje: dnes jsme blíže třetí světové válce než v roce 2014.

Čím více politici ignorují hodnoty tím, že dělají nespravedlivé ústupky agresorovi, tím arogantnějším se stává a tím menší je naše bezpečí. A byl to sám Ježíš, kdo nás před tím varoval: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ (Lk 17,33) Proto neobětoval své hodnoty ani za cenu vlastního života. Můj závěr tedy je, že účinný bezpečnostní systém – tj. spravedlivý mír – nemůžeme vybudovat pokřivením nebo ignorováním hodnot.

Evangelium varuje před etnicismem

V době války se lidé zděšení jejími tragédiemi mohou instinktivně stát pacifisty. Na pozadí tohoto spontánního pacifismu se může zdát, jak jsem již zmínil, že Ukrajina stojí na straně války. Chtělo by se říci: Nemůžete tomu učinit přítrž, postoupit část svého území Rusku, a tím zastavit toto nekonečné krveprolití?

Nuže, s hořkou ironií chci připomenout, že takovým pacifistou byl zpočátku i náš prezident Volodymyr Zelenskyj. Byl to on, kdo své prezidentství zahájil dvojsmyslnou větou: „Abychom ukončili válku, musíme přestat střílet.“ Ale 24. února 2022, v den masivního ruského útoku, si oblékl své proslulé zelené vojenské tričko, protože pochopil, že Putin mu nedal jinou možnost: Kreml chce zničit Ukrajinu jako stát a ukrajinství jako identitu.

Přesto se zdá, že křesťanští pacifisté mají právě k tomuto postoji koncepční výhrady. Podle nich tento postoj zavání nacionalismem, a proto plodí nepřátelství. V jejich představách jsou navíc hranice státu a národní identita proměnlivé, a tudíž zaměnitelné.

V Písmu opět nacházíme zdánlivě jednoznačný imperativ: „Není už rozdíl mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28) Není žádným tajemstvím, že východní církev se v dějinách často dopouštěla přemrštěného etnicismu. Navíc se ho dopouští dodnes. Proč by se tedy naši pacifisté neměli oficiálně postavit proti etnicismu „ruského světa“, doktríny, kterou si osvojila ruská pravoslavná církev a která už není jen přemrštěná, ale zločinná, neboť dává své posvěcení zbraním k násilnému sjednocení všech, kdo mluví rusky, do jednoho státu? Není zde snad přímá analogie se zločinnou nacistickou ideologií?

Ale bohužel ne: evropští pacifisté nevidí herezi oficiálního učení ruské pravoslavné církve. Nevidí ani prohnanost Kremlu a zapomínají na Clausewitzovo varování: „Útočník je vždy mírumilovný. Chce dobývat co nejmírumilovněji.“ Místo toho se dívají s podezřením na zjevnou oběť této války, která se snaží chránit svou národní identitu a suverénní stát.

Odmítal snad Ježíš jakýkoli důraz na národnost? Ne. Jak sám řekl: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu izraelského.“ (Mt 15,24) Klíčové slovo zde však není „jen“, ale „ztraceným“. Skutečně: „Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila?“ (Mt 18,12) Právě nebezpečí smrti, které oběti hrozí, tak dává křesťanům morální právo učinit „volbu ve prospěch oběti“.

Příkladů je nespočet. Třeba jeden z novodobých dějin: Veden touto logikou přiletěl John F. Kennedy do obleženého Západního Berlína a prohlásil: „Ich bin ein Berliner!“ Proč by tedy vedení komunity sv. Jiljí (ke komunitě Sant’Egidio náleží kardinál Matteo Maria Zuppi, papežský pověřenec pro vyjednávání s Kyjevem a Moskvou, pozn. překl.) nemohlo dnes přijet do Kyjeva a solidárně prohlásit: „Jsem Ukrajinec“?

Zde se však skrývá další překážka k pochopení tohoto konfliktu. Je povrchní tvrdit, že Ukrajinci nechtějí mír, protože jsou nacionalisté. Ukrajinci, včetně těch, kteří mluví rusky, vedou válku nejen za svou územní celistvost, ale i za lidské hodnoty; bojují proti autoritářství a vnucování celého způsobu života, který se od konce sovětské éry snažíme odvrhnout; za právo být svobodný. Označovat toto vše za „nacionalismus“ znamená prostě hrát hru těch, kteří by rádi obnovili imperiální a totalitní systém. Chce-li někdo pochopit živou a otevřenou debatu v ukrajinské občanské společnosti a snahu proměnit tragédii války v příležitost k novému společenskému konsensu, který posílí základy skutečné demokracie, pak doporučuji přečíst si prohlášení „Znovuzrození Ukrajiny: Konstitucionalistický manifest“.

Morální povaha války

Nebyl jsem první, kdo upozornil na další důležitý problém, a sice problém symetrie v prezentaci rusko-ukrajinské války. Pravidla „politické korektnosti“ vedou mnoho Evropanů k tomu, považovat obě strany za politicky a morálně rovnocenné, přičemž ignorují skutečné okolnosti, a tím se odsuzují k etické porážce. Rusko-ukrajinská válka se totiž radikálně liší například od vojenského konfliktu v Mosambiku, kde komunita sv. Jiljí sehrála důležitou „mírotvornou“ roli.

Současná válka ve východní Evropě je totiž konflikt o identitu, který nelze usmířit, protože výhra jedné strany znamená porážku druhé. Není možné smířit touhu Ukrajinců zachovat si svobodu a státní nezávislost s touhou Ruska připravit Ukrajince o jejich stát a obnovit vlastní impérium. V této situaci není možné zůstat neutrální. Je třeba se rozhodnout ve prospěch hodnot: „Nelze sloužit Bohu i mamonu.“ (Mt 6,24)

Ale jako bychom zapomněli na slova jihoafrického anglikánského arcibiskupa Desmonda Tutu: „Pokud jste v situacích nespravedlnosti neutrální, pak stojíte na straně utlačovatele.“

Myroslav Marynovyč je prorektor Ukrajinské katolické university ve Lvově a zakládající člen Ukrajinské helsinské skupiny, mnohaletý vězeň gulagu, čestný předseda Ukrajinského centra Mezinárodního PEN klubu.

(Z anglického originálu „The Trap of Bleeding Heart Pacifism“ přeložila pro rubriku NOVÁ ORIENTACE na FORUM 24 Lenka Karfíková.)