Petr Fiala a Volodymyr Zelenskyj - letošní červencové setkání v Praze. FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
KOMENTÁŘ / K vítězství zla postačí, když dobří lidé neudělají nic, tvrdí výrok připisovaný Edmundu Burkeovi. Platí dodnes. Podle zjištění Bezpečnostní informační služby existují konkrétní důkazy o platbách ruského agenta za šíření ruské propagandy v České republice. Do tohoto úsilí měli být zapojeni i novináři a další veřejně známé osobnosti. Vystoupení šéfa BIS generála Koudelky v parlamentním výboru sice úplně nepřekvapilo, ale přesto svým způsobem šokuje.
Překvapit nemůže samotné sdělení, že se v Česku dějí obdobné věci, jaké byly bohatě doloženy v sousedních zemích. Na prvním místě nyní jmenujme Slovensko, které kvůli dlouholeté masáži proruskými propagandistickými kanály stojí na pokraji geopolitického obratu směrem na východ.
Česko rezignovalo na boj s ruskými dezinformacemi
Šokuje naopak uvědomění si faktu, že česká vláda proti šíření ruské propagandy dohromady nic nepodniká, ačkoliv je zřejmé, že hned po Slovensku se v hledáčku ruských rozvracečů coby cíl č. 1 ocitneme právě my. Vezměte namátkou libovolné téma týkající se udržení vnitřní bezpečnosti v podmínkách největšího ozbrojeného konfliktu v Evropě od roku 1945. Prakticky ve všech případech Fialova vláda provádí opak toho, co jí doporučili experti.
Post vládního zmocněnce pro boj s dezinformacemi byl zrušen, zákon proti dezinformacím nevznikl. V kontextu politického vývoje na Slovensku si lze jen těžko představit hloupější a méně kvalifikované rozhodnutí Fialovy vlády.
Ve skandinávských a baltských státech vede hlavní obranná linie proti dezinformačnímu působení nepřátelské mocnosti kvalitním vzdělávacím systémem, který se mimo jiné zaměřuje na výuku mediální gramotnosti. V této oblasti Česká republika nedosahuje nijak oslnivých výsledků. Vláda nicméně rozhodla, že právě školství má nést v podmínkách ruské zpravodajské a propagandistické války lví podíl nákladů na úspory ve státních výdajích. Na rozdíl třeba od sportu, který si opasek utahovat nemusí. Výsledkem bude už za pár let větší počet dezorientovaných a nedostatečně kvalifikovaných frustrátů hledajících viníky svého životního neúspěchu v „liberálním systému“.
Stínový box s Ruskem?
Namísto promyšleného plánu integrace ukrajinských válečných uprchlíků je kabinet svými kroky v posledních měsících naopak vyčleňuje z české společnosti, stigmatizuje, vyhání na šedý či černý trh práce a nepřímo vyvíjí nátlak na návrat do válkou zničené země. Ačkoliv je velmi dobře známo, že jednou z hlavních zbraní Rusů používaných proti Západu je strategická korupce, přímo ve vládě vidíme příklady vstřícnosti vůči takovému korumpování.
Je ovšem směšné požadovat po občanech, aby si utahovali opasky kvůli konfliktu se zemí, s jejímž vlivovým agentem se opakovaně schází ministr nejsilnější vládní strany, jako by se nechumelilo. Pozorovatele letmo sledujícího dění musí zákonitě napadnout, že takto se chovající vláda si na nějaký konflikt s Ruskem nanejvýš hraje, že jde jen o stínový box.
Ukřičené reakcionářské menšiny zcela zbytečně štěpí českou společnost nastolováním proruské agendy „boje s LGBTQ+ ideologií“. Premiér se přitom osobně postavil na jejich stranu a „vysvětlil“ tak liberálním voličům, že odevzdat ve volbách hlas jeho straně byl ukrutný omyl, který by už neměli opakovat. V kontextu války Ruska proti Ukrajině, která probíhá zřetelně ve znamení zdůraznění významu dělostřelectva, má být hlavní a historicky největší investicí početně a co do schopností redukované Armády České republiky nákup nových bojových letounů.
Naopak k modernizaci zastaralého dělostřeleckého vybavení byl vybrán typ samohybné houfnice, kterého se Dánsko nedávno kompletně zbavilo darováním Ukrajině, když u něj identifikovalo vážné funkční nedostatky. Obecně vláda běžně nadřazuje svévolně zvolené ideologické ukazatele (sem nutno zařadit i mimořádně rigidní, absolutizované fiskální přístupy bez realistického dlouhodobého výhledu) a lobbistické tlaky působící v kuloárech nad posilování obranyschopnosti, odolnosti a sociální koheze české společnosti.
Moderní Česko – opravdu?
Zaostalejší společnosti s odlišným kulturním kódem lze vždy „modernizovat“ (ve smyslu přiblížit vyspělejším protějškům) nejsnáze v technologické oblasti. Taková asynchronní modernizace však nemusí ani zdaleka vždy přinést žádoucí důsledky. Jako příklad vezměme průnik přenosných tranzistorových rádií do islámských společností, k němuž docházelo od 60. let.
Masy negramotného obyvatelstva mohly být najednou snadno radikalizovány zapálenými islamistickými kazateli, kteří prosazují návrat do idealizované minulosti, nikoliv nějakou modernizaci. Jednoduchá technická změna pomohla řadu společností posunout civilizačně zpět, potlačit v nich výsledky západní emancipace žen či liberálního přístupu k menšinám.
V Česku masivně ovlivněném fosilními a jadernými energetickými lobbisty panuje až extrémní nedůvěra k zavádění moderních obnovitelných zdrojů energie. Naproti tomu scénář univerzální digitalizace vypadá jako politicky bezproblémový. Bohužel však pouze na první pohled. Široce digitalizovaný volební proces v USA je i po mnoha letech provozu vážně ohrožován hackery. Spolu s pochybnostmi, které nabízí nemožnost fyzicky přepočítat papírové hlasovací lístky, to nesmírně nahrává všem, kdo mají zájem zpochybnit integritu demokratického volebního procesu. Mezi trumpisty po léta obíhající narativ „cinknutého“ vítězství Joea Bidena výrazně destabilizuje americkou demokracii.
Je nepochybně výhodné disponovat přístupem ke globálnímu zpravodajství online a nebýt postaru odkázán na každodenní studium metráku tištěných deníků. Když však vezmeme v úvahu možné výhody elektronického hlasování ve volbách, všechny se nacházejí mnoho úrovní pod hlavními nevýhodami – větší křehkostí volebního procesu a snadnějším zpochybněním integrity a legitimity voleb. Česko z hlediska rovných práv pro všechny dluží krajanům v zahraničí možnost klasické korespondenční volby. Ovšem spojovat tuto nanejvýš rozumnou změnu s plány na digitalizaci hlasování, jak se to již objevilo ve veřejné debatě, je nemístné a kontraproduktivní.
Nebezpečí digitálního leninismu
Málokdy zmiňovaná rizika přináší i „spontánní“ přechod na internet věcí. Zasíťované spotřebiče bývají zpravidla nedostatečně chráněny před možnými útoky hackerů. Úroveň ochrany je samozřejmě teoreticky možno navýšit, má to však své náklady, které zmiňované spotřebiče prodražují. Proto výrobci na navyšování bezpečnosti rezignovali.
Je velkou otázkou, jaké zásadní výhody získáte z toho, že vaše pračka, myčka nádobí nebo chladnička budou připojeny k internetu. Jisté však bohužel je, že jakmile se tak stane, může se vaše domácnost potenciálně stát terčem hackerů, kteří promění soubor kdysi neškodných domácích pomocníků v automatické odesilatele škodlivého obsahu. A tak značnou část úkolů, které dosud plnily třeba trollí farmy v Petrohradě, může najednou převzít sušička prádla, kávovar či kuchyňský robot u vás doma. Jestli je skutečně zapotřebí riskovat takové scénáře, to je ovšem otázka, o níž se prakticky nediskutuje.
A konečně tu máme vizi bezhotovostní společnosti, která všechny platby převede do virtuálního prostoru. Občas slýcháme oslavné tirády na kompletně digitalizovaný systém, například od lidí pobývajících v Norsku. V článku případně nazvaném Bezhotovostní společnost jako základ digitálního leninismu upozorňuje sinolog Lukáš Zádrapa, že „nevinné“ modernizační změny infrastruktury v kombinaci s proměnami politického systému – například rychlým posunem střední Evropy směrem k antiliberálnímu maďarskému modelu – mohou přinést nečekaně velké riziko pro naši svobodu.
„ČLR je ráj bezhotovostních plateb, stejně tak je to šampión v digitalizaci. „Chytrý“ telefon tam slouží k nejrozmanitějším úkonům a bez něho je opravdu takřka nemožné normálně žít. Čínský režim využívá širokého spektra nástrojů za účelem totálního podřízení obyvatelstva svým potřebám – tomuto systému se někdy říká dost přiléhavě digitální leninismus… Nyní lze předpokládat, že se celý tento obludný stroj stane ještě mnohem, mnohem účinnějším s příchodem umělé inteligence,“ varuje Zádrapa. „Vystavíme-li zde, byť z jakkoli ušlechtilých či praktických pohnutek, snadno zneužitelný systém nadaný takovou mocí, bude také jednoho dne zneužit, a to s drtivými dopady.“
Neradostné starosti „frontového státu“
Čím úspěšnější budou proruské politické síly na Slovensku, v Rakousku či ve východních spolkových zemích Německa, tím více se Česká republika přiblíží postavení „frontového státu“ v mnohaleté, doufejme převážně studené válce s Ruskem.
Úděl frontového státu přináší četné nevýhody plus řadu dilemat ohledně klíčových politických rozhodnutí. Na některá dilemata z hlediska Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska upozorňuje zásadní studie Globsecu.
Podle analytiků náklady na pokračování vojenské a ekonomické podpory Ukrajiny jsou pro frontové státy výrazně nižší než ty, jež by bylo třeba zaplatit v případě „zmrazeného konfliktu“ na Ukrajině, nebo dokonce ruského vítězství.
V případě vítězně zakončené ruské invaze může kombinace zvyšování nákladů na obranu, poklesu zahraničních investic a rostoucího zadlužení následně uvrhnout střední Evropu do ekonomické propasti. Porážka Ukrajiny by jen pro samotné Polsko znamenala dodatečné náklady převyšující 25 miliard eur – což se rovná osminásobku pomoci, kterou Polsko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko poskytly Kyjevu.
Je takřka neuvěřitelné, že místo abychom v České republice vedli kvalifikovanou debatu nad cost-benefit analýzou obdobnou té, kterou vypracoval Globsec, aktuálně Hrad brzdí naivní a zbytečné vládní úsilí o normalizaci diplomatických vztahů s Ruskem. Nesledujeme žádné vládní snahy podrobně vysvětlovat voličům důvody jasně proukrajinských postojů na počátku konfliktu. Stejně tak ani neslyšíme rozumnou debatu o tom, proč jsme Ukrajinu jasně nepodpořili ve sporu o vývoz obilí.
Komunikačně neschopná česká vláda
Věcná debata o zmíněných záležitostech možná chybí zejména proto, že je vláda komunikačně neschopná a nedokáže veřejnosti srozumitelně sdělovat zásadní informace. Anebo možná chybí právě proto, že ani ve vládě samotné neexistuje základní shoda na obrysech rozumné zahraniční a bezpečnostní politiky v podmínkách bezprecedentní bezpečnostní situace na kontinentě. Jen se tedy improvizuje a příštipkaří.
Premiér občas demonstrativně zamíří do Kyjeva a kdysi jsme stejným směrem poslali i přebytky z armádních skladů. Kabinet se také zpočátku chlubil výrazným omezením závislosti na ruském zemním plynu. Ovšem mezitím se podíl dovážené ruské ropy zvedl z nějakých 40 % před vypuknutím války na současných 65 %. Ještě další nákupy ruské suroviny se týkají státních strategických rezerv. V závodech o mobilizaci ekonomických zdrojů do války na Ukrajině tak Česká republika petrodolary stále výrazněji přispívá do ruského válečného prasátka. To nelze shrnout jinak, než že si de facto sami podřezáváme větev, na níž sedíme.
V příštím roce celkový objem západní vojenské pomoci Ukrajině pravděpodobně poklesne. Přes všechny „statečné“ řeči totiž nedošlo k přiměřené mobilizaci průmyslové základny dokonce ani v oblasti výroby dělostřelecké munice, do níž se zcela nečekaně a s dosud nevídanou razancí vložili politici Evropské unie. Avšak plánovaná výroba celkem jednoho milionu kusů dělostřeleckých granátů v praxi naráží na administrativní překážky – a stále představuje jen polovinu jedné ruské roční produkce. Aktuálně Moskva vyrábí sedmkrát více dělostřeleckých granátů než celý Západ dohromady.
V této situaci pomáhá Česká republika Rusku plnit jeho válečné cíle tím, že nákupem ruské ropy poskytuje finanční prostředky na provoz ruské zbrojařské a válečné mašinérie. Nicméně nevím o jediném politikovi ve Fialově vládě, který by v této skutečnosti shledával nějaký problém nebo se pozastavoval nad absencí soudržné politiky vůči ruské invazi proti Ukrajině. Česko má tedy bezvadně „nakročeno“. Je na nejlepší cestě konflikt s Ruskem probíhající v řadě nevojenských domén samo prohrát ještě dávno předtím, než se případně překlopí do ozbrojené fáze.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostněpolitickými a vojenskými otázkami.
