Burlaci na Volze – Ilja Repin, olejomalba (1870–1873) FOTO: State Russian Museum, St. Petersburg / Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: State Russian Museum, St. Petersburg / Wikimedia Commons (volné dílo)
ESEJ (seriál) / Na počátku 19. století se utvořily dlouhodobé základy vztahů mezi Západem a Ruskem. Tyto vztahy se sice měnily, ale jedno jejich kritérium si uchovalo závažnost, která se později jen stupňovala a dnes se nám to dramaticky připomíná: jde o poměr Evropy a časem i Spojených států k malým národům v Ruském impériu. Respektovat Rusko znamenalo přehlížet jeho národnostní otázku. Zdůrazňovat práva jeho národností by naopak znamenalo pohlížet na Rusko s kacířskou kritičností. První přístup vždy mohutně vítězil.
S napoleonským obdobím do dějin zasáhly liberální a rovnostářské ideje francouzské a před ní americké revoluce. V této atmosféře nalezli polští revolucionáři, jejichž stát si nedávno rozdělili nenechaví sousedé s Ruskem v čele, vzpruhu a program pro svůj zápas s ruskou despocií. Na této cestě se přitom již potkávali s výrazně slabším, přesto nezdolným ukrajinským hnutím. Oba tábory měly shodný cíl: setřást okovy nesvobody a osvobodit ostatní ujařmené národy impéria.
Ponechme stranou, že polská touha vzkřísit porobenou Rzeczpospolitu počítala s Ukrajinou jako její nedílnou, byť třeba svébytnou součástí, kdežto ukrajinské buditele obnova polské historické slávy v nejmenším nelákala – snili buď o federaci svobodných slovanských národů, nebo o národnostní demokratizaci samotného Ruska.
Poloasiatská Moskva
V každém případě z této půdy vyrostly národopisné úvahy s trvalou platností, které dávaly pojmu imperialismus nový význam a přispěly k vědění o východním kolosu. Největší ukrajinský básník Taras Ševčenko ve svých verších proklel nelidské impérium a zdůraznil neslučitelnost demokratických Ukrajinců – potomků kozáctva – s poddanskými Moskaly.
Slavný historik Mykola Kostomarov zdůrazňoval vrozený individualismus Ukrajinstva, směřujícího zákonitě ke svobodné existenci. Ukrajinský ideolog Dmytro Doncov ve 20. století psal o „poloasiatské“ Moskvě – a o Ukrajině, která měla být ochrannou hrází ohrožené civilizace.
V ukrajinském politickém myšlení byly přítomny i jiné důrazy – například víra ve schopnosti Ukrajiny obrodit Rusko a přivést je na cestu demokratizace. Tak či onak všechny tyto teorie odmítaly právě to, co Západ vždy uchvacovalo: ruskou vykupitelskou ideu. A jistě nedoléhaly k uším znatelně většího počtu Ukrajinců, kteří si místo své národní individuality vybrali asimilaci v ruském moři.
Flirt s osvíceností a modernizací
Evropa, sama zaměstnaná koloniálními výboji v zámoří, nenaslouchala. Když na evropském východě propukla dvě slavná polská povstání, upoutalo to její pozornost, ovšem Ukrajinci měli smůlu. Těm právo na výlučnost upírala samotná ruská státní doktrína o trojjediném ruském národě, složeném z „Velkorusů“ (rozuměj Rusů), Bělorusů a „Malorusů“ (Ukrajinců). Ač si do té doby mnoho pozorovatelů stačilo povšimnout ukrajinské národní individuality a touhy po nezávislosti, uveďme třeba Voltaira či německého cestovatele Johanna Georga Kohla, splývali světu s Velkorusy.
Ukrajinci, stejně jako Poláci, čerpali v časech, kdy byla státnost vzdáleným snem, z evropského liberalismu a jeho principy se řídili i v roce 1917, kdy byli na cestě k vyhlášení demokratické ukrajinské republiky. Ukrajinský hlas ale nikdy nemohl konkurovat váze Ruska, které se těšilo respektu mocností bez ohledu na to, jaký režim v něm panoval.
Na evropském okraji Ruského impéria proto od první světové války docházelo k srdceryvnému jevu. Národy v tomto pásmu – a Ukrajina je toho jasným příkladem – si na prapor svého boje s Moskvou vyšily evropské hodnoty, neboť jiné ani neměly: nikdy nepochybovaly, že historicky patří k Evropě, kdežto Rusko se pro evropskost nikdy závazně nerozhodlo: opouštělo ji po každém ze svých neúspěšných flirtů s osvíceností a modernizací, kdykoli si uvědomilo, že jejich přijetí by nutně znamenalo podlomení absolutismu a ohrožení impéria.
A pokaždé, když se takto zbavilo „svazujícího“ civilizačního závazku, začalo spřádat vlastní plány na přetvoření světa – buď podle utopického (komunismus), nebo reakčního (tradice a pravoslaví) klíče, a vždy s nimi spojovalo územní výboje. Přesto Západ, unesený komplexem velikosti, dával přednost Moskvě, byť ta proti němu stavěla svůj konkurenční civilizační projekt, před autentickou evropskostí neruských nacionalismů. Syndrom západní přezíravosti komplikoval život všem generacím stoupenců ukrajinské emancipace. Dělo se tak ještě v předvečer rozpadu Sovětského svazu a odvozeně se to projevuje i dnes.
Líbezná ruská despocie
Kdy tedy začalo Rusko šálit Evropu tak, že to přinášelo ovoce jeho velmocenským ambicím? Za první zdařilé „píár“ lze pokládat zmíněný nárok Moskvy na dědictví Kyjevské Rusi a z něj vyplývající „sbírání ruských zemí“. Ačkoli jde o překonanou středověkou ideu, Putin s ní vyrukoval v předvečer loňské invaze a mnozí čeští spřízněnci se s ní ztotožnili.
Jisté je, že se zalíbením evropské oči spočinuly už na bořiteli starých pořádků Petru I., rovněž „Velikém“. Na východ začali během 18. století proudit němečtí učenci a francouzští učitelé, impérium se navenek europeizovalo a ušlechtilá Evropa začala objevovat svou novou vášeň. Týž Voltaire označil Kateřinu obdivně za „dobrodějku lidstva“ a přirovnal ji k Panně Marii, filosof Johann Gottfried Herder přisuzoval Rusku budoucnost kulturního obroditele Evropy, Jean-Jacques Rousseau odepsal zkaženou, protože civilizovanou Evropu a jeho ušlechtilé divochy si mnozí spojili právě s „nezkaženým“ Ruskem.
Mezitím „dobrodějka“ brutálně skoncovala se zbytky kozácké autonomie, zavedla po celé Ukrajině nevolnictví a zničila cennou krymskotatarskou kulturu na dobytém poloostrově – mimo jiné tím, že původním názvům dala umělý, rádoby antický nátěr v podobě řeckého místopisu. Hleďme, jak je to Rusko civilizované, jak navazuje na klasické kořeny! To byla žádoucí odezva na tento podvod v románských a germánských zemích.
Impérium v polovině století poprvé uspělo s výboji do střední Evropy (vojska carevny Alžběty došla roku 1760 do samotného Berlína) a rozchvácením Polska za Kateřiny II. už Petrohrad zdárně zasáhl do středoevropských poměrů – a také se začal Evropy, kde bouřila francouzská revoluce, trvale bát. Kateřina, pletoucí hlavu západním pokrokářům, se netajila tím, že sousední Polsko je pro ni „jakobínské hnízdo“ nakažené liberální nemocí, a zasáhla po ruském způsobu.
Rusko zachraňuje „shnilý Západ“
Na tomto pozadí se rýsuje základní úspěšná strategie země Puškinovy: vnějškově přejímat evropské normy, jen aby do nich byla přimíchána vlastní ideologie a vlastní záměry, vyrůstající z bázlivého odporu k téže Evropě a jí také nebezpečné. Rozkladný vliv francouzské revoluce se zdál být s porážkou Napoleona úspěšně zastaven a ruská zásluha na tom byla nepopiratelná. Pravoslavná velmoc nabyla jistoty, že stojí na prahu velké vykupitelské mise – a právě Evropa měla být Ruskem „vykoupena“. Sousloví „shnilý Západ“ se objevuje právě v této éře jako doklad toho, jak si u Rusů stály tytéž země, s nimiž bojovali proti Napoleonovi včetně Francie.
Zatímco o sto let později se Sovětský svaz stal vývozcem revoluce do celého světa, nyní se Rusko tvářilo jako garant tradičního statu quo, navíc povolané, v duchu zmíněného Herderova proroctví, „shnilou“ Evropu uzdravit. Slavný je výrok Mikuláše I. v reakci na evropské nepokoje roku 1848: „Pánové, sedlejte koně, v Paříži je revoluce.“ Anebo jeho bezprostřední pomoc při zadušení maďarského povstání o rok později.
Současně Petrohrad začal štědře motivovat penězi spřízněné novináře v cizině a uplatňovat důmyslné strategie, jak ovlivnit zahraniční veřejné mínění. To, co se dnes zve informačním válčením, neuniklo řadě pozorovatelů. Například Karl Marx v polovině 19. století ve své publicistice pronikavě odhaloval psychologické triky, jimiž si pomáhala ruská zahraniční politika, například ruskou schopnost zastrašování i sázku na panslavismus. Slovany tento prorok komunismu pohrdal. (pokračování příště)
David Svoboda je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století.
