Kramatorsk v Doněcké oblasti na východě Ukrajiny je soustavně ostřelován ruskou okupační armádou, ilustrační foto FOTO: Tomáš Kraus / se souhlasem
FOTO: Tomáš Kraus / se souhlasem
ESEJ / Současná druhá fáze ruského útoku na Ukrajinu, která začala v únoru 2022, je stále hodnocena ze dvou pohledů. Jeden ho hodnotí jako neospravedlnitelné, nevyprovokované a zločinné chování, říkejme mu idealistický. Druhý zdůrazňuje archaické koncepty typu sféry vlivu nebo údajné agresivní a ohrožující chování ze strany NATO a EU čili obecně Západu.
První pohled vidí svět (nebo alespoň cíl jeho směřování) jako civilizované společenství rovnocenných a suverénních národů, kde státy spolu jednají z pozice partnerů. Druhý je vlastně jeho opakem. Pracuje se sférami vlivu, strategickými zájmy, historickými nároky a podobnými konstrukty. Někdy se mu říká realistický, je to ale spíše pohled cynický a konec konců s realitou, skutečností velmi často nemá vůbec nic společného, právě proto, že je založen na tak vratkých a tekutých konceptech jako „sféra vlivu“ nebo „jednání s respektem“.
Bytosti lačnící po moci?
Další intelektuální a empirickou vadou realistické školy, která se pokouší o nestranný a objektivní rámec analýzy mezinárodních vztahů a považuje ideály a morálku za kontraproduktivní v zahraniční politice, je její zaměření na moc. Moc a touhu po ní považují realisté za hlavní motivační faktor jednotlivce, společnosti a státu. Toto pokroucení klasické perspektivy z nás všech dělá jednorozměrné bytosti lačnící po moci a ignoruje všechny ostatní emoce, touhy a city jako jsou sebeobětování, péče, spravedlnost a láska.
Velmi zajímavá je zde shoda s marxismem, který je mocí naprosto posedlý. Zkoumá její mechanismy, rozděluje jednotlivce, společnost i státy na ovládané a ovládající a přichází s příšernou myšlenkou, že moc a ovládání odstraní tím, že budou všichni stejní. Realistická škola je naprosto nerealisticky postavena na naprosté absenci možnosti svobodně myslet, rozhodovat se a konat.
Z tohoto pohledu je historie vlastně řada nevyhnutelných událostí, kde jedna zákonitě vede k druhé a kde společnosti a jednotlivci nemají místo. I v tomto smyslu je zde podobnost s marxismem zřejmá. Zkrátka svět je podle „realistů“ místo, kde hrají velké mocnosti, zájmy, historie, ekonomie a geografie svou velkou hru. Právě tyto deterministické narativy jsou tolik vlastní současnému Rusku a v minulosti Německu.
Ruská pohádka o zlém Západu
A tak Ruskem vražděné ukrajinské civilní obyvatelstvo, zničené obce a města a unesené děti jsou vlastně historickou nevyhnutelností. Celý narativ začíná na počátku 20. století, kdy mělo Rusko nakročeno k modernizaci a civilizovanosti, avšak jeho cesta k rozvoji byla v zárodku udušena bolševickou revolucí.
Po sedmdesáti letech sovětské impérium zkolabovalo a konečně nastal čas, kdy tu již nebyl zaostalý carismus či nefunkční komunismus, a z Ruska se mohla stát demokracie s tržním hospodářstvím. Ale i tato šance je promarněna a vše prý pokazil Západ v čele s USA. Choval se neuctivě, arogantně a necitlivě. Nasliboval, že některé státy nepřijme do jistých mezinárodních organizací, což za pár let porušil. Nechápe ruskou duši a specifika velkého ruského národa a rozpoutal v zemi chaos, kdy lidé přicházeli o celoživotní úspory a celý národ o průmysl a nerostné zdroje.
Historický determinismus nelze obelhat, a tak se do čela Ruska dostane osvícený diktátor, který udělá pořádek, pozvedne ekonomiku a potupenému a zostuzenému Rusku vrátí jeho zasloužený a nezpochybnitelný respekt. K tomuto respektu a přirozenému nároku samozřejmě patří i to, že některé sousední země nebudou úplně samostatné a nebudou si moci určovat vlastní směřování. Je to tedy Západ, kdo stvořil Putina a jeho režim.
Tento narativ není v moderních dějinách ojedinělý. Snad ještě slavnější, zažitější a daleko méně zpochybňovaný je ten, podle kterého Západ, zejména Velká Británie, Francie a USA, mohou také za rozpoutání druhé světové války. Stát se to mělo tak, že Německo bylo spojenci potupeno, poníženo, ekonomicky zatíženo a vojensky vykastrováno. Tak de facto vypadal tzv. versailleský mírový systém.
Příklad Německa po Velké válce
Podle této verze dějin vlastně Německo a Němci neměli na vybranou a tato nezasloužená potupa vedla k nástupu nacionálního socialismu v Německu a dále k jeho expanzi ve formě etno-genetického imperialismu. Dohoda z Versailles zavinila sbližování Německa se Sovětským svazem, což vyvrcholilo spojenectvím vojenským. Tito dva spojenci pak zaútočili proti řadě suverénních evropských států, což přerostlo do nejhoršího konfliktu v lidských dějinách.
S touto verzí historie samozřejmě nelze souhlasit. Idealistický pohled má s realistickým jedno společné. Totiž že považuje podmínky a okolnosti kapitulace Centrálních mocností za neadekvátní (ve své době kritizován generály Fochem a Pershingem). Vychází z toho, že aby se poražené státy první světové války staly skutečnými partnery mírových smluv, musejí sami projít náročným procesem, kde se vina a její odčinění a náprava stává integrální součástí národního sebevnímání.
Zejména v Německu se stalo něco opačného a místo složitého procesu sebereflexe začali Němci pochybovat o tom, zda vůbec prohráli a jestli ano, tak to bylo díky zrádnému bodnutí do zad od Židů a komunistů, jak později zněl německý narativ. Německo bylo zrazeno a pak spojenci poníženo. Neprávem.
Neadekvátnost Versailleského mírového systému spočívá tedy v tom, že Německo nikdy nepocítilo naplno svou porážku. Berlínem nepochodovala triumfálně spojenecká vojska, Německo nebylo obsazeno a okupováno, německá politická a vojenská reprezentace nebyla souzena a nepodařilo se z Německa vytvořit skutečného partnera. Tento nesmlouvavý proces porážky, ponížení, podmanění, okupace, rehabilitace a partnerství se podařil až na konci druhé světové války o dvacet sedm let později.
Zhroucení Sovětského svazu
Druhá světová válka nakonec přerostla do války studené, ve které se Sovětský svaz vrátil na stranu zla, z níž byl svým partnerem Hitlerem „vyhozen“ na krátké období let 1941–1945. Když se ruské koloniální impérium začalo na přelomu 80. a 90. let dvacátého století hroutit, nechoval se k Rusku nikdo jako k nepříteli. Nebyl to právě tento postoj, který způsobil současné ruské imperiální ambice?
Stejně jako v případě versailleského systému, bylo spojenecké chování k Rusku na počátku devadesátých let chybou. Nešlo však o aroganci Západu a jakousi necitlivost. Naopak. S Ruskem mělo být zacházeno jako s tyranským imperiálním státem, který vyvraždil desítky milionů svých i cizích občanů. Jistě, Rusko nemohlo být okupováno, ale přístup a tón, s jakým bylo třeba s Ruskem zacházet, měl být zcela jiný.
Důvodů, proč se tak nestalo, je mnoho, bohužel jedním ze zásadních byla představa, že celkem normální stát zachvátil komunismus jako jakási exotická choroba a teď, když se pacient vyléčil, je možné se tvářit, že se zas tak moc nestalo. Není to naše západní naivita i zpronevěření se našim vlastním ideálům zodpovědnosti a spravedlnosti, že jsme neposuzovali Rusko v 90. letech jako poraženého zločince? Nesvedli jsme pohodlně vinu z Rusů na komunisty? Nebyl spojenecký přístup vůči Německu ve 40. letech tak jiný právě pro to, že jsme německé zlo pojmenovali jako nacionalismus či fašismus? Mimochodem oboje chybně.
Ruský kolonialismus a imperialismus
Možná nyní platíme cenu za intelektuální i politickou pohodlnost. Nacionální socialismus, komunismus, marx-leninský socialismus – nebyl to v případě německé Třetí říše a sovětského Ruska se svými vnitřními i vnějšími koloniemi ze zahraničně-politického hlediska prostě imperialismus? Odporná, arogantní, přezíravá a zločinná politická metoda.
Dnes jsou to Ukrajinci, kteří rozumí tomu, že mír má určité podmínky, a hlavně klade nároky na obě strany, které o mír usilují. Je součástí naší tradice rozumět míru na několika úrovních. Ten nejvyšší, transcendentální, není jen vyjádřením stavu, kdy se nebojuje. Je to ontologický stav plnosti a úplnosti, naplnění řádu, kde vše je na svém místě ve stavu vzájemné harmonie.
Tento stav souvisí s koncem historie a počátkem čisté existence. V našem světě aspirujme na mír, který je synonymem řádu a spravedlnosti a vlastně ospravedlňuje existenci státu, jenž má tento stav vytvářet pro své obyvatele. Pouze státy, které mají tyto ambice, mohou být skutečnými partnery v míru.
Tomáš Kraus je nezávislý badatel, studoval v Izraeli a ve Spojených státech amerických hebraistiku a talmudické právo a na CEVRO Institutu v Praze politologii. V minulosti pracoval v bezpečnostních strukturách při ochraně měkkých cílů proti terorismu a útokům z nenávisti. Byl členem Aktivní zálohy Armády ČR a spolupracuje s Team 4 Ukraine, dobrovolnickou organizací, která se specializuje na humanitární a neletální pomoc Ukrajině.
