ESEJ / Definitivní konec druhé světové války a zároveň nástup pseudohodnot při střetu „starého“ s „novým“ přístupem k životu, to je to, co naše nešťastná civilizace právě prožívá. Veškerá varování, která s sebou zvěrstva dvou světových válek přinesla, pozvolna odcházejí do zapomnění a s odchodem poslední pamětnické generace blednou do ztracena. Tento fenomén nám ovšem nenabízí osvobození, jež by nám pomohlo zbavit se traumat z minulosti, ale past, jež nám přináší nová utrpení.

Vědomí, že zlo dvou světových válek se může vrátit, se vytrácí, už nám jej leckdy nepřipomínají ani lokální konflikty, které přitom mohou kdykoli přerůst do ozbrojeného střetu rozsáhlejšího. Uvolnila se tak cesta k pomyslnému návratu k chybám minulosti, lidská a občanská práva postupně ztrácejí na významnosti, nastupují ideologie vyjádřené konstrukcemi, jak „správně“ má vypadat život a společnost, které jsou pro mnohé důležitější než tolik potřebná prevence konfliktů, empatie a logika.

Noříme se do válečného svinstva

Zřetelně vidíme, že dnes je lidem válečná zkušenost mnohem lhostejnější, než tomu bylo v šedesátých letech, kdy lidstvo prožívalo pozvednutí z válečného svinstva. Nové generace tehdy dávaly hlasitě najevo, že chtějí jiný svět než jejich rodiče: studentské a další nepokoje ve Francii, Německu, Japonsku a dalších zemích, beatníci a hippies v USA… Rodila se úžasná díla. Poezie, divadlo, kinematografie, hudba a další umění prožívalo, z dějinného pohledu, jeden ze svých vrcholů, z něhož čerpala i sedmdesátá a osmdesátá léta. Člověk měl silnou potřebu dokázat sám sobě, že není jen predátor.

Dnes pociťujeme opak onoho pozvednutí z válečného svinstva a s odcházející pamětí se do něj opět noříme. A když říkám „dnes“, nemám na mysli jen posledních pár let, o nichž se většinou hovoří jako o krizových. „Jsme svědky nezodpovědného počínání některých politiků, státních úředníků, intelektuálů i médií, které uvolňuje silné negativní emoce a legitimizuje postoje a výroky, které dříve říkat a přijímat jako běžné nebylo přijatelné. Tím se i rozšiřuje prostor pro následovníky totalitních ideologií,“ konstatoval jsem již před šestnácti lety (Křesťanská revue, 3/2007). Ale ve střední Evropě to určitě začalo ještě dříve, protože mnozí z nás nebyli schopni se po listopadu 1989 adaptovat na novou situaci.

Vzpomeňme například na sérii dvaceti rasistických vražd v devadesátých letech, jež prvoinstanční soudy kvalifikovaly ve prospěch pachatelů, jimž následně udělovaly podmínečné tresty. Tento „duch věci“ nikam nevyvanul, je tu stále s námi. A je to právě vztah k menšinám, jež spoludefinuje liberální demokracii.

„Politici, i když dělají nejstrašnější věci na světě, nemusí za své činy platit žádnou cenu. Podívejte se na Trumpa,“ řekla nedávno režisérka Agnieszka Holland, na kterou útočí ultrakonzervativci, protože svými filmy ukazuje nepřikrášlenou skutečnost, protože je loajálnější k pravdě jako hodnotě, než ke své vládě. Ve svém posledním filmu Hranice ukazuje, jak se k uprchlíkům chovají Bělorusko i Polsko na společných hranicích. A k tomu paní Holland dodala, že Evropa se čím dál více stává zajatcem diktátorů: „Očkování holokaustem přestalo působit. Ztratili jsme jasnozřivost a citlivost k tomu, čeho je lidstvo schopné a jaký je první krok k tomu, aby se stalo to nejhorší.“

Společenská atmosféra je více než napjatá proto, že jsme již dávno překročili hranice přijatelného a pozvolna směřujeme (celý Západ) ke společnosti nedemokratické. A možná i za cenu širšího válečného konfliktu, jelikož Východ v čele s Ruskem začal hrát v novém tisíciletí na ultrakonzervativní balalajku a leckdo ze Západu tomu přizvukuje a podupává do taktu. Na liberalismus je pořádán hon z několika stran.

Co je liberalismus

Liberalismem nemám na mysli levicovou politiku či progresivismus, jak to chápou v anglosaských zemích, ale prostě a jednoduše svobodomyslnost, lásku ke svobodě a přesvědčení, že lidský život sám o sobě je tou nejvyšší hodnotou, z něhož plyne i snaha o ochranu společenských menšin a prosazování občanských a lidských práv. Liberalismus má jedno hlavní pravidlo, a sice že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, k jehož dodržování je třeba odpovědnosti.

S tím je však mnohdy v rozporu požadavek na absolutní svobodu (slova i konání). Jakmile svoboda překročí určitou hranici směrem k absolutnosti, stává se svou vlastní karikaturou. Nemůžeme svobodně-beztrestně vraždit, krást, nabádat k násilí na druhých, hlásat nenávist, která vrcholí násilím, pomlouvat, protože tím omezujeme svobodu druhých.

Svoboda se leckdy pere s právem na důstojnost, již i naše ústava vypichuje před další hodnoty. Jestliže před plzeňskou synagogou pochodovali neonacisti a křičeli „Židi do plynu“ nebo v Rumburku titíž během pochodu romským sídlištěm skandovali „Cikáni do plynu“, je to sice v souladu s požadavkem na absolutní svobodu slova, ale zároveň to omezuje svobodu druhých a zbavuje je to důstojnosti.

Z toho plyne, že požadavky na absolutnost svobody nejsou součástí liberalismu, ale jsou extremismem středu, stejně jako fašismus je extremismem pravicovým a komunismus extremismem levicovým.

Hamletův vnitřní konflikt

Nejen na internetu se vyskytuje poměrně dost lidí, jimž už nevadí extrémní názory a kteří uznávají násilné řešení problémů za správné či alespoň přijatelné. Jde většinou o členy, příznivce a voliče pravicových a levicových extrémistických či militantních uskupení. Nemůže jich být o moc víc než 15 procent, ale o to jsou hlasitější. Bude jich přibývat, protože současná vláda je zcela odtržená od reality a nechápe dobu, jež, vymknuta z kloubů, šílí.

Shakespearova divadelní hra Hamlet zobrazuje konflikt mezi feudalismem a renesancí, mezi starým a novým světem. Hamlet je renesanční člověk, který se zajímá o filosofii, umění a vědu, ale je uvězněn v systému založeném na násilí, intrikách a mocenských bojích. My dnes prožíváme totéž co on, to „staré“ se snaží zničit to, co vzešlo z jeho vlastních chyb.

Lidé z okrajů politického spektra, zprava i zleva, se spojují do skupin bez ohledu na vyznávanou ideologii, které se stávají součástí proudu, jenž je prý alternativní ke stávajícímu systému. Tito lidé pracují se lží, kterou nazývají alternativní pravda“, pracují s dezinformacemi, jimž říkají „jediné pravdivé informace“, pracují s výrazem „svoboda“, čímž mají na mysli větší svobodu pro sebe, bez ohledu na svobodu druhých, pracují s konspiračními teoriemi, protože přes ně se dobře ovládají ti lidé, kteří obvykle tvoří onu „masu“, již tolik potřebují revolucionáři všeho druhu.

To nové, „alternativní“, se snaží o návrat před liberalismus a demokracii, do světa „pravdy mas“ a potlačení individuality ve jménu kolektivistického třeštění, jak to výstižně popsal H. G. Adler. Zároveň probíhá střet v obráceném gardu, kdy se to staré, ultrakonzervativní, snaží potlačit to „nové,“ liberální.

Na povrch se tak prodral homo insapiens (člověk nemoudrý), jenž ve jménu sentimentu, který nahradil pravdu, ničí liberálně demokratické hodnoty, především svobodu samu, a s nimi i základní soudržnost společnosti, bez ohledu na dopady. Vznikl tak střet mezi údajně tradicionalistickým a údajně moderním, který nedává valný smysl, protože je převážně emocionální a ideologický a nevydává tudíž žádnou ozvěnu, jež by se zabývala existenciálními otázkami vážně a do hloubky, jak můžeme sledovat u Hamleta, kterému šlo o věc natolik, že pro ni byl ochoten i „zešílet“.

Autoritářství a stereotypy

V čele proudu, který sám sebe mylně pokládá za tradicionalistický, stojí fundamentalisté, jimž jde o vítězství toho, čemu říkají „návrat k pořádku“, tedy k vládě silné ruky, tedy k autoritářství. O životě a společnosti toho příliš nevědí, protože nad ně stavějí své stereotypy uvažování a vzorce chování, které podle nich mají být platné pro všechny. Zajímá je mnohem více vlastní ego než potřeby druhých a nedokážou již přemýšlet jinak než v ideologických konstrukcích. O to více jsou nebezpeční.

Logickým důsledkem toho je fakt, že se i v dosud demokratické části světa, Evropě, na americkém kontinentu či v Izraeli k moci prodírají extremisté, nacionalističtí a xenofobní populisté, rasisti, ultrakonzervativci či levicoví populisté, leckdy antisemitští. Prezidentu Trumpovi se podařilo rozvrátit tradiční americkou demokracii během jediného volebního období. Viktor Orbán a Benjamin Netanjahu se drží u moci i za cenu zničení demokracie a hlubokého rozpolcení společnosti. Byla to Netanjahuova vláda, kdo nahrál teroristům z Hamásu na smeč.

Pokus o totéž v menším, domácím vydání jsme mohli sledovat u Miloše Zemana, dokud měl moc, anebo dříve u Václava Klause, který tu namísto liberální demokracie zaváděl počátkem devadesátých let mafiánský kapitalismus. Naštěstí tu bylo i pár dobrých politiků, kteří mimo jiné připravili dobrou ústavu, jež dnes tolik vadí ultrakonzervativcům i „alternativcům“.

Tlak zdola i shora

V prvním případě – propojování „alternativců“ bez ohledu na vyznávanou ideologii – jde o pohyb zdola, ve druhém případě – nástup ultrakonzervativců – přichází na světlo denní opačnou cestou. Jde o nové paradigma v celém našem kulturním okruhu, které však zatím probíhá převážně uvnitř jednotlivých států, v zahraniční politice jej zatím reprezentovali jen Trump či Orbán, které volí „alternativci“, protože také nesnášejí liberální demokracii.

Ultrakonzervativní proud se však čím dál více propojuje v rámci EU a může se časem stát, že v Evropském parlamentu získá mnohem významnější slovo než dosud. Nyní vyhrál na Slovensku v podobě návratu mafiánských struktur k moci, ale prohrál v Polsku, kde doposud vládnoucí ultrakonzervativci sice znovu byli první, ale nemají dost mandátů či spojenců, aby mohli sestavit vládu. U našich západních sousedů posílila Alternativa pro Německo, která má svůj postoj vepsaný již do názvu strany. Ve Francii čeká na svou příležitost Marine Le Pen, která dlouhodobě vede v předvolebních průzkumech.

U nás zatím brání vládě ultrakonzervativců fakt, že jsou rozprostřeni do více politických subjektů, jsou jak v hnutí ANO, tak v ODS, najdou se i mezi Okamurovými fašisty, kteří každou „alternativu“ k liberální demokracii pochopitelně vítají. A v některých mimoparlamentních subjektech – nedávno se jeden svolavatel demonstrací otevřeně přihlásil k Orbánovi i s jeho proruskou a antisemitskou politikou.

Místo Luciferovo

„Západ je místem, kam dopadl Lucifer,“ řekl Alexandr Dugin, ideolog ruského fašismu a jeden z hlavních inspirátorů putinismu. Putin je podle něj filosofický fenomén; bod obratu v dějinách myšlení, ve složité bitvě idejí a světonázorů – od prvního okamžiku u moci začal obnovovat ruskou suverenitu. „To však znamenalo… postavit se proti liberální totalitě, globalismu a světové vládě. Putin… často maskoval své záměry a plány – jako čekista a jako neochvějný realista… Když 24. února 2022 začal speciální vojenskou operaci (SVO) na Ukrajině, zcela jasně uvedl věci na správné místo. Začala… nová etapa světových dějin,“ napsal Dugin loni (1. září 2022) v časopise Postil.

A před pár dny, 1. října 2023, tamtéž: „Všechno západní je od nynějška hluboce toxické (upřímně řečeno, vždy bylo). Je to koneckonců závislost na tom, co nekontrolujeme my, ale co ovládá nepřítel. Jakýkoli náznak liberalismu, jakékoli uznání západního univerzalismu, jakékoli přijetí normativity čehokoliv, co přichází ze Západu, jakékoli přijetí západních pravidel, kritérií, praktik, kdekoli a v čemkoli, je již krokem ke zradě, ne-li zrada sama. To je to, co znamená být civilizovaným státem. Nebýt v ničem a v ničem závislí na jiné civilizaci, a především na té, která proti nám vede nemilosrdnou válku. Jakmile zcela zpřetrháme všechny vztahy s tímto globálním modelem (degenerace a dehumanizace) zvaným moderní „kolektivní Západ“, můžeme se soustředit na budování našich vlastních civilizačních základů.“

A ruské civilizační základy chce Putin po jejich ustavení prosadit jako základ nového světového řádu. Liberální demokracie leží ultrakonzervativcům od Východu po Západ v žaludku jako olovo. I evropský a americký homo insapiens rád koketuje s putinismem, a nejde jen o Trumpa a Orbána, ale i mnoho dalších. Vidí svět podobně jako Dugin: druzí je nezajímají, výraz „zahraniční politika“ chápou jako vulgaritu, v prvé řadě se chtějí postarat o návrat „starého dobrého“ ve vlastních zemích (Amerika na prvním místě), a při hledání receptů na řešení tohoto (umělého) problému se obracejí i k Rusku, respektive k jeho staronové ideologii, jíž odůvodňuje pokusy o další vlny svého dědičného imperialismu.

Jenže právě to je koketování s návratem k rozsáhlejšímu ozbrojenému konfliktu. Podněcování či mlčení k roztahovačnosti Ruska a hledání řešení v autoritářství je spolu s vnitřním oslabením západních zemí nedemokratickým ultrakonzervativním a „alternativním“ proudem přímo pobídkou k válce.

František Kostlán je publicista, hudebník, skladatel, textař a básník. Dlouhodobě se věnuje problematice menšin a extremismu. Po listopadu 1989 byl mimo jiné šéfredaktorem Českého deníku a časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin či Českého rozhlasu Regina. V roce 2013 obdržel cenu Gypsy Spirit za dlouhodobou novinářskou práci v oblasti lidských práv.