Čínský prezident Si Ťin-pching přijel ve čtvrtek na dvoudenní návštěvu KLDR. Dorazil v doprovodu manželky, několika vysokých stranických funkcionářů, ministra zahraničí a dalších činitelů. Prezidentova obřadní cesta má i rozsáhlé mezinárodní konotace. 

Poté, co byla jeho cesta oznámena, vyrojilo se moře spekulací, co si Číňané od cesty slibují a jak se to odrazí na čínsko-amerických vztazích. Už teď můžeme říci, že se KLDR posunula v hierarchii čínských priorit o nějaký ten kousek vpřed. Je totiž kartou v americko-čínské hře o dominantní postavení v globálním měřítku.

Tisk KLDR označil Siovu cestu za „otevření nové kapitoly“ ve vztazích obou zemí, mezi jejichž vůdci se prý vytvořil „speciální soudružský vztah“. Čínský prezident v severokorejském tisku už před návštěvou slíbil, že „chce ruku v ruce se soudruhy (z KLDR) připravit velký plán k dosažení trvalé stability v regionu“. To je vykládáno jako informace pro USA, že Čína je ochotna napomoci jejich vyjednávání s KLDR, ale na straně KLDR.

Naopak Jižní Korea jen den před návštěvou oznámila, že věnuje KLDR prostřednictvím OSN pomoc formou 50 000 tun rýže. 

KLDR není ani pro Čínu úplně jednoznačný partner. Jednak představuje permanentní hrozbu nějaké krize na Dálném východě, jednak je i zátěží pro čínskou ekonomiku. Kim se v poslední době snaží o jakousi hospodářskou „perestrojku“ na severokorejský způsob, a to se bez pomoci Číny a Ruska neobejde. Že to nebude snadné potvrdil včerejší krok vlády USA, která vystavila do ofsajdu Ruskou finanční společnost (Russian Financial Society, sídlí v Moskvě). Provinila se tím, že otevírala bankovní účty ve prospěch severokorejské Banky pro zahraniční obchod a zastupovala korejskou průmyslovou skupinu pro těžbu a zpracování zinku. Si a Kim tak mají o jedno téma víc k přemýšlení.

Pro Čínu by vyřešení korejského problému bylo jistě úlevou, ale ne dokonalou. Ztratila by jednu důležitou kartu ve hře s USA. Ta karta sice není vítězná, ale protivníka unavuje a vyčerpává. Čína nebo Rusko už dávno mohly KLDR nabídnout svůj „jaderný deštník“ jako bezpečnostní záruku. Neudělaly to z dobrých důvodů. Obě země jsou si dobře vědomy nespolehlivosti Kimů, kteří by je mohli zatáhnout do konfrontace s USA. Oběma také velice vyhovuje role permanentního regionálního iritantu, do které KLDR obsadili. Pro samotnou KLDR je to další silný důvod (vedle nacionalistického cíle naprosté soběstačnosti), proč trvat na vlastním jaderném vyzbrojení. 

Nerovnováha v obvykle recipročním režimu prezidentských návštěv vyjadřuje postoj Číny k té které zemi. Vyjadřuje také váhu oné země v čínské zahraniční politice. Kim sice není formálně hlavou státu, ale ve vztahu k Číně se na něj „prezidentská“ měřítka dají uplatnit. Siova cesta do KLDR má pravé důvody jinde, protože ty „severokorejské“ by se daly stejně dobře vyřešit pozváním Kima k jeho páté návštěvě Pekingu.