Steven E. Koonin je jedním z nejuznávanějších amerických vědců a členem Národní akademie věd. Během Obamovy vlády působil jako náměstek ministra pro vědu na ministerstvu energetiky a byl zakládajícím ředitelem Center for Urban Science and Progress na Newyorské univerzitě. Jeho kniha Unsettled. What Climate Science Tells Us, What It Doesn’t, and Why It Matters (2021) je pokládána za jeden z nejzajímavějších příspěvků do současné debaty o klimatické změně a vyvolala mezi odborníky i laickou veřejností vášnivou polemiku. Jen v USA se knihy prodalo více než dvě stě tisíc výtisků a byla přeložena do mnoha jazyků. Následující text je upravenou ukázkou z připravovaného českého překladu, který vyjde v letošním roce v nakladatelství Books & Pipes.

„Věda“ s velkým „V“. Všichni prý víme, co „Věda“ říká. Tvrdí se, že „Věda“ je jednoznačná. Kolikrát jste to už slyšeli?

Lidé už klima na Zemi rozvrátili. Teploty rostou, mořská hladina stoupá, led mizí a vlny veder, bouřek, sucha, záplavy i nekontrolované požáry jsou čím dál horšími metlami lidstva. Všechno to způsobují emise skleníkových plynů. A „Věda“ říká, že pokud tyto nebudou rychle eliminovány radikálními změnami společnosti a jejích energetických systémů, Země je odsouzena k záhubě.

Ale ono to tak úplně není. Ano, je pravda, že planeta se otepluje i že lidé mají na tomto oteplování podíl. Ale pokud zajdeme dále, tak – abych to vyjádřil parafrází klasického filmu Princezna Nevěsta – „Nemyslím si, že ‚Věda‘ říká to, co si myslíte, že říká.“

Kupříkladu jak odborná literatura, tak vládní zprávy shrnující a hodnotící klimatické výzkumy jasně říkají, že ve Spojených státech vlny veder nejsou nyní častější, než byly v roce 1900, a že nejvyšší teploty v USA se za posledních 50 let nezvedly. Když toto lidem říkám, většina mi nevěří. Někteří lapají po dechu. A někteří se tváří vysloveně nepřátelsky.

To však téměř jistě nejsou jediná fakta o klimatu, která jste dosud neslyšeli. Zde jsou další tři, která by vás mohla překvapit. Všechna jsou čerpána přímo z nedávno publikovaného výzkumu či z nejčerstvějších hodnocení výsledků klimatické vědy vydaných vládou Spojených států nebo OSN:

• V uplynulém století neměli lidé na hurikány rozpoznatelný vliv.
• Ledový příkrov Grónska se dnes nezmenšuje ani o trochu rychleji, než tomu bylo před osmdesáti lety.
• Čistý hospodářský dopad lidmi vyvolané změny klimatu bude přinejmenším do konce tohoto století minimální.

Tak jak to tedy je? Pokud jste jako většina lidí překvapeni, po chvíli začnete dumat nad tím, proč jste vlastně překvapeni. Proč jste tato fakta dosud neslyšeli? Proč nezapadají do narativu, který se už stal takřka mantrou, totiž že jsme klima rozvrátili a pokud se nezměníme, čeká nás jistá zkáza?

Tato divergence je do značné míry způsobena „hrou na tichou poštu“, která začíná výzkumnou literaturou, pokračuje v hodnotících zprávách a shrnutích hodnotících zpráv a končí v médiích. V tom dlouhém procesu, kdy informace procházejí jedním filtrem za druhým a jsou upravovány pro různá publika, existuje spousta příležitostí, jak věci nesprávně pochopit, ať už je to záměr, či nikoliv. Veřejnost čerpá informace o klimatu takřka výlučně z médií; velmi málo lidí opravdu čte shrnutí hodnotících zpráv, natož pak samotné zprávy a vědecké články. To je zcela pochopitelné, protože dotčená data a analýzy jsou pro laiky takřka „španělskou vesnicí“, a ani styl psaní není zrovna poutavý. Ve výsledku se však celý příběh k většině lidí nedostane.

Netřeba se proto cítit provinile. Není to pouze veřejnost, kdo je špatně informován o tom, co věda o klimatu říká. I tvůrci politik musejí spoléhat na informace, které byly různě přežvýkány, než se k nim dostaly. A protože státní úředníci a další osoby zapojené do klimatické politiky ve veřejném i soukromém sektoru většinou nejsou vědci, je úkolem vědců, aby se těm, kdo činí klíčová politická rozhodnutí, dostalo přesného, úplného a transparentního obrazu toho, co o měnícím se klimatu víme a co nevíme. A aby tento obraz nebyl zkreslen nějakou „agendou“ či „narativem“. Ovšem vyprávět tento příběh jasně je obtížnější, než se zdá.

Překvapivá zjištění

Jsem vědec. Moje práce spočívá v tom, že se snažím porozumět světu skrze měření a pozorování a následně sdělit jak informace o strhujících aspektech poznání, tak také o jejich dopadech. V počáteční fázi své kariéry jsem se dobře bavil studiem ezoterních fenoménů v říši atomů a jader pomocí výkonného počítačového modelování (tyto nástroje jsou velmi důležité i pro velkou část klimatické vědy). Od roku 2004 jsem však strávil asi deset let tím, že jsem tyto metody aplikoval na téma klimatu a jeho důsledků pro technologie v energetice. Věnoval jsem se tomu nejprve v pozici vedoucího vědeckého pracovníka v ropné společnosti BP, v níž jsem se zaměřoval na pokrok v obnovitelných energiích, a pak jako náměstek ministra pro vědu na ministerstvu energetiky za Obamovy administrativy, kde jsem pomáhal řídit vládní investice do technologií v energetice a klimatické vědě. Tyto role mi umožnily podílet se na definování a podněcování kroků vedoucích ke snížení emisí oxidu uhličitého, což byl onen imperativ, který dle převládajícího konsensu měl „zachránit planetu“.

Pak jsem ovšem začal pochybovat. Koncem roku 2013 mě Americká fyzikální společnost (APS), profesní organizace amerických fyziků, požádala, abych provedl aktualizaci jejich veřejného prohlášení o klimatu. V rámci tohoto úkolu jsem v lednu 2014 svolal workshop s konkrétním cílem: podrobit soudobou klimatickou vědu zátěžovému testu. Vyjádřeno běžným jazykem to znamenalo analyzovat, zkritizovat a shrnout nashromážděné lidské vědění o minulosti, přítomnosti a budoucnosti zemského klimatu. Šest předních expertů na klima a šest předních fyziků strávilo celý den pečlivým prošetřováním toho, co přesně o klimatickém systému víme a s jakou mírou jistoty dokážeme předpovídat jeho budoucnost. Aby měla naše debata náležité zaměření, strávili jsme my fyzikové předcházející dva měsíce přípravou rámcového dokumentu založeného na hodnotící zprávě OSN, která byla vydána krátce předtím.^[1] Položili jsme si jisté konkrétní a klíčové otázky v následujícím duchu: Ve kterých oblastech jsou data nekvalitní nebo předpoklady slabě podepřeny – a záleží na tom? Jak spolehlivé jsou modely, které nám slouží k popisování minulosti a prognózám budoucnosti? Mnozí lidé, kteří zápis z workshopu četli, byli překvapeni, jak úspěšně a přitom nezvykle dokázal vypíchnout jistoty i nejistoty tehdejší vědy.^[2]

Co se mě týče, workshop APS nebyl pouze překvapivý – když jsem si uvědomil, že klimatická věda je mnohem méně vyspělá, než jsem si myslel, byl jsem otřesen. Objevil jsem následující:

• Lidé mají na klima a jeho oteplování rostoucí, leč z fyzikálního hlediska malý vliv. Nedostatky dat o klimatu zpochybňují naši schopnost rozlišit vlivy člověka na oteplování od přirozených změn, kterým dostatečně nerozumíme.
• Výsledky mnoha klimatických modelů jsou neslučitelné, či přímo rozporné, a to nejen vzájemně, ale i s řadou jiných způsobů měření. K úpravě výsledků modelů a zakamuflování nedostatků byly někdy použity vágní „expertní úsudky“.
• Tisková prohlášení a shrnutí vlád i OSN nereflektují přesně samotné zprávy. Na poradách bylo někdy dosaženo konsensu ohledně jistých důležitých otázek, ale vůbec to nebyl tak silný konsensus, jak tvrdila média. Význační experti na klima (včetně samotných autorů zpráv) jsou z některých mediálních verzí na rozpacích. To bylo tak trochu šokující.
• Věda zkrátka nestačí na to, aby mohla produkovat užitečné projekce změn klimatu v následujících desetiletích, natožpak jaký vliv na ně bude mít činnost člověka.

Proč tyto klíčové nedostatky představovaly takový objev pro mě i pro ostatní? Jako vědec jsem měl pocit, že vědecká komunita tím, že celou pravdu nesdělovala prostým jazykem, veřejnost klamala. Jako občan jsem byl znepokojen, že veřejné a politické debaty vycházely z mylných informací. Proto jsem začal mluvit otevřeně, nejveřejněji pak v „Sobotní eseji“ o dvou tisících slovech publikované ve Wall Street Journalu v září téhož roku.^[3] V této eseji jsem načrtl některé nejistoty klimatické vědy a zastával názor, že pokud je ignorujeme, škodí to naší schopnosti měnícímu se klimatu porozumět a reagovat na něj: „Tvůrci politik a veřejnost mohou toužit po tom, aby měli v klimatické vědě pohodlí jistoty. Obávám se však, že rigidní šíření ideje, že věda o klimatu se vyjadřuje ,jednoznačně‘ (nebo že to je ,podfuk‘), poškozuje projekt vědy a brzdí pokrok v těchto důležitých věcech. Nejistota je prvotním hybatelem a motivací vědy, a je nutno se jí postavit čelem.“

Text měl silnou odezvu a velká většina z tisíců online komentářů byla pozitivních. Má upřímnost ohledně stavu klimatické vědy však byla méně populární ve vědeckém společenství. Vedoucí jedné velmi respektované univerzitní katedry věd o Zemi mi k tomu soukromě řekl: „Souhlasím prakticky se vším, co jste napsal, ale netroufám si to říkat veřejně.“

Mnozí vědečtí kolegové, z nichž někteří byli po desetiletí mými přáteli, byli pobouřeni, že jsem upozornil na problémy s Vědou. Tím jsem podle jednoho z nich „poskytl munici popíračům“, další prohlásil, že by bylo v pořádku, kdybych svoji esej publikoval v nějakém obskurním vědeckém časopise, ale vyčítal mi, že jsem tak učinil na fóru, které má tolik čtenářů. A jeden význačný obhájce myšlenky, že Věda je dostatečně jednoznačná, publikoval na můj článek reakci s apelací na Newyorskou univerzitu, aby zvážila, zda mě bude i nadále zaměstnávat. Pak ve svém článku řadu věcí, které jsem napsal, překroutil, nicméně v závěru nepochopitelně uznal, že většina nejasností, které jsem zmínil, je dobře známá a mezi experty velmi diskutovaná.^[4] Zdá se, že zdůrazněním těchto nejistot tak otevřeným a veřejným způsobem jsem bezděčně porušil nějaký zákon mlčení, jakousi mafiánskou omertu.

V průběhu šesti let zkoumání dané problematiky po workshopu APS jsem byl veřejnou debatou o klimatu a energetice čím dál více konsternován. Klimatický alarmismus začal v americké politice dominovat, zejména mezi demokraty, kde jsem se jinak cítil politicky nejlépe. V demokratických prezidentských primárkách v roce 2020 se kandidáti navzájem předháněli s výroky o „klimatické nouzi“ a „klimatické krizi“, které měly s vědou čím dál tím méně společného. V předvolebním období jsme byli zároveň svědky čím dál komplexnějších politických návrhů, jako Zelený nový úděl, který má „bojovat proti klimatické změně“ vládními intervencemi a dotacemi. Nepřekvapí, že Bidenova administrativa dala klimatu a energetice zásadní prioritu a že bývalý ministr zahraničí John Kerry byl jmenován vyslancem pro otázky klimatu a navrhl, aby se na boj proti tomuto „existenčnímu ohrožení lidstva“ vyčlenily téměř dva biliony dolarů.

Ačkoliv k fiskálním a politickým přínosům návrhů typu Nového zeleného údělu nemohu zaujmout informované stanovisko, protože jsem fyzik, a nikoliv ekonom, vím, že jakékoliv veřejné politiky by měly být postaveny na tom, co věda o měnícím se klimatu opravdu říká. Rozhodnutí o snižování vlivu člověka na klima, která mají stát biliony dolarů, závisejí v posledku na hodnotách: na schopnosti nést rizika, mezigenerační a územní spravedlnosti i na rovnováze mezi ekonomickým rozvojem, dopady na životní prostředí a cenou, dostupností a spolehlivostí dodávek energií. K tomu je ovšem potřeba zasvěceně chápat vědecké jistoty i nejistoty.

Etické dilema

Většina badatelů o klimatu, s nimiž jsem se setkal, se své práci věnuje s objektivitou a rigorózností, které jsou normou v každé oblasti vědy. Protože však potenciální dopad měnícího se klimatu zasahuje samotnou lidskou existenci, vzbuzuje tato otázka pochopitelně vášně a emoce. Někteří lidé tvrdí, že trocha dezinformací neuškodí, pokud to pomůže „zachránit planetu“, a vskutku – pokud jsou (jakkoliv neodůvodnitelně či nepřesně) k popisu toho, co je v sázce, používány výrazy tohoto druhu, není asi překvapivé, že někteří klimatičtí vědci nejsou ve svých sděleních veřejnosti úplně objektivní. Již zesnulý Stephen Schneider, význačný badatel o klimatu, to vyjádřil explicitně již v roce 1989:

„Na jednu stranu jsme jako vědci eticky vázáni vědeckou metodou – v zásadě jsme slíbili říkat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, a to znamená, že musíme zahrnout veškeré pochyby a námitky, všechna ta ,pokud‘, ,i‘ a ,ale‘. Na druhou stranu nejsme jen vědci, ale i lidé. A jako většina lidí bychom chtěli vidět lepší svět, což v tomto kontextu znamená pracovat na snížení rizika potenciálně katastrofické změny klimatu. Abychom tak mohli činit, potřebujeme širokou podporu, musíme zaujmout představivost veřejnosti. To samozřejmě vyžaduje získání spousty prostoru v médiích. Musíme proto nabízet děsivé scénáře, vyjadřovat se zjednodušeně a dramaticky a o svých pochybnostech se raději nezmiňovat. Toto ,etické dilema‘, v němž se často ocitáme, nelze vyřešit žádným vzorečkem. Každý se musíme rozhodnout, kde se nachází ta správná rovnováha mezi účinností a poctivostí. Doufám, že můžeme být poctiví a účinní zároveň.“^[5]

Řada lidí se vyslovila podobně nebo se vyjadřovali k temné stránce Schneiderova údajného „etického dilematu“. Kupříkladu:

„Nezáleží na tom, co je pravda, záleží pouze na tom, co lidé za pravdu považují.“^[6] (Paul Watson, spoluzakladatel Greenpeace)

„Musíme řešit problém globálního oteplování. I kdyby byla teorie globálního oteplování chybná, z hlediska ekonomické a environmentální politiky učiníme správnou věc.“^[7] (Timothy Wirth, prezident UN Foundation)

„Někteří kolegové, kteří některé z mých pochyb sdílejí, tvrdí, že jediný způsob, jak společnost změnit, je vyděsit lidi možností katastrofy, a že je tedy v pořádku, když vědci přehánějí, a že je to dokonce nutné. Říkají mi, že má víra v otevřené a poctivé hodnocení je naivní.“^[8] (Daniel Botkin, bývalý vedoucí katedry environmentálních studií na Kalifornské univerzitě)

Média jsou zahlcena děsivými klimatickými předpověďmi. Zde je pár z nich, které jsou natolik staré, že již mohla být prokázána jejich nesprávnost:

„[Nečinnost způsobí] … do konce století [2000] ekologickou katastrofu, kde budeme svědky zkázy tak úplné, tak nezvratné, jako kdyby ji způsobil jakýkoliv jaderný holokaust.“^[9] (Mostafa Tolba, bývalý výkonný ředitel Environmentálního programu OSN, 1982)

„[Během několika let] bude zimní sněžení [ve Spojeném království] vzácným a vzrušujícím jevem. Děti už prostě nebudou vědět, co sníh je.“^[10] (David Viner, vedoucí vědecký pracovník, 2000)

„Evropská města se ocitnou pod stoupající hladinou moří a Británie bude do roku 2020 uvržena do sibiřského klimatu.“^[11] (Paul Harris a Mark Townsend citují zprávu Pentagonu v deníku Guardian, 2004)

Ačkoliv Schneider se posléze pokoušel své tvrzení o „etickém dilematu“ mnohoslovně vysvětlit, domnívám se, že jeho výchozí předpoklad je chybný a nebezpečný. O „správné rovnováze mezi účinností a poctivostí“ bychom se vůbec neměli bavit. Aby vědec vůbec jen zvažoval, že bude v zájmu toho, co považuje za etické, v debatách o veřejných politikách záměrně dezinformovat – to je vrchol arogance. Myslím, že v jiných kontextech by to bylo evidentní: představte si, jaký povyk by nastal, kdyby se například zjistilo, že vědci kvůli své náboženské víře zkreslovali údaje o kontrole porodnosti.

Bývalý prezident Národní akademie věd USA Philip Handler identifikoval problém v jednom úvodníku z roku 1980, který o čtyři desetiletí později děsivě rezonuje: „Ve vědeckém společenství vyvstává potíž se záměnou role vědce s jeho rolí občana, se směšováním etického vědeckého kodexu s občanskými povinnostmi, čímž se zamlžuje rozdíl mezi svou podstatou vědeckými a svou podstatou politickými otázkami. Pokud vědci tyto hranice nerozpoznají, pak jejich většinou nevyslovená ideologická přesvědčení snadno zatemní zdánlivě vědeckou debatu.“^[12]

Jedinečná role vědce obnáší i zvláštní odpovědnost. Jsme ti jediní, kdo mohou do diskuse přinést objektivní vědu, a právě v tom spočívá náš prvořadý etický závazek. Tak jako soudci musíme při výkonu své práce odložit osobní pocity stranou. Pokud to neučiníme, uzurpujeme si právo činit informovaná rozhodnutí, která náležejí veřejnosti, a podkopáváme její důvěru v celý projekt vědy. Není nic špatného na tom, když jsou vědci aktivisty, ale aktivismus přestrojený za Vědu je zhoubný.

Hodnotící zprávy

Klimatologie je velmi živou vědeckou disciplínou. Tisíce badatelů s podporou miliard dolarů klima pozorují, snaží se mu porozumět a předpovídají jeho budoucí vývoj. Výsledky své práce sdělují v článcích ve vědeckých časopisech, ročně jich vyjde více než deset tisíc. Ve většině ostatních vědeckých disciplín by toto byl celý příběh.

Klimatologie však není jen tak nějaká disciplína. Protože odpovědi na její klíčové otázky jsou tak důležité a mají potenciálně obrovské dopady na lidské společenství, OSN a vláda Spojených států pravidelně svolávají velká shromáždění badatelů, kteří připravují formální „hodnotící“ zprávy, jež mají poskytovat „nejlepší“ odpovědi pro neodborníky včetně vědců v ostatních disciplínách, osoby s rozhodovací pravomocí ve vládě i v soukromém sektoru a veřejnosti. Existují mnohasetstránkové hodnotící zprávy Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC), přezkoumávající a shrnující poslední výzkum a interpretující jeho poznatky, a také Národní hodnocení klimatu (NCA 2018) vydané Výzkumným programem globálních změn ve Spojených státech (USGCRP)^[13] ve dvou částech v letech 2017 a 2018. Publikování každé zprávy je přivítáno s velkou slávou.

Hodnotící zprávy doslova definují vědu pro neodborníky. Vzhledem k tomu, jak intenzivní je autorská a recenzní práce, čtenář by přirozeně očekával, že jejich vyhodnocení a souhrny vědecké literatury jsou úplné, objektivní a transparentní – že je to „zlatý standard“. Moje zkušenost říká, že zprávy tato očekávání víceméně naplňují, a proto z nich přebírám i některá data. Nicméně jejich pečlivé čtení odhaluje i některé elementární chyby, které v některých důležitých bodech čtenáře špatně informují a matou. V čem tyto chyby spočívají, čím byly způsobeny, jak se šíří v médiích a jak mohou být napraveny – to je další rozměr příběhu klimatické vědy.

Organizace i jednotlivci, kteří se do „hry na tichou poštu“ zapojují v pozdější fázi, spoléhají ve svých diskursech o klimatu na hodnotící zprávy. Například zpráva Americké asociace pro vědecký pokrok (AAAS) z roku 2019 nazvaná „Jak reagujeme“ začíná obecným shrnutím stavu vědy a odkazuje při tom na NCA 2018: „Náš národ, naše státy, naše města a obce čelí naléhavému problému: změně klimatu. Američané pociťují její účinky již desetiletí a budou je pociťovat i v nadcházejících desetiletích. Stoupající teploty budou mít dopady na zemědělce hospodařící na polích i na uživatele městské hromadné dopravy. Extrémní projevy počasí, např. hurikány, záplavy, lesní požáry a sucha, jsou po celé zemi stále častější a intenzivnější. Tyto problémy představují mnohá rizika pro společnost i planetu, bezpochyby nejrizikovější by bylo nedělat nic. Věda nám říká, že čím dříve na změnu klimatu zareagujeme, tím nižší budou rizika a náklady v budoucnosti.“^[14]

Jsem členem AAAS již skoro padesát let a mnoho let i vědeckým pracovníkem organizace, takže vám mohu říct, že citovaný výrok nebyl nikdy předložen jeho sto dvaceti tisícům členů k okomentování, natož pak ke schválení. Kdybych byl požádán o komentář, nabídl bych poněkud odlišný výrok založený na mé obeznámenosti s hodnotícími zprávami a literaturou: „Země se v uplynulém století oteplovala, částečně kvůli přírodním jevům a částečně v reakci na rostoucí vliv člověka. Tento lidský vliv (jehož nejdůležitější částí je akumulace CO₂ ze spalování fosilních paliv) má na komplexní klimatický systém fyzicky malý účinek. Bohužel nám naše omezená pozorování a omezené porozumění neumožňují užitečným způsobem kvantifikovat, jak bude klima na lidské vlivy reagovat ani jak se přirozeně mění. I když se vliv člověka od roku 1950 takřka zpětinásobil a planeta se mírně oteplila, většina nepříznivých meteorologických jevů zůstala v mezích dřívější variability. Projekce budoucího klimatu a meteo­rologických jevů se opírají o modely, které jsou pro daný účel prokazatelně nevhodné.“

Přesvědčit, nikoliv informovat

Pokud jsou některé klíčové otázky vědy skutečně nejednoznačné, proč je narativ Vědy s velkým „V“ tak odlišný? Může to opravdu být tak, že velké množství zainteresovaných stran v otázkách klimatu – vědci, vědecké instituce, aktivisté a nevládní organizace, média, politici – přispívá k dezinformacím ve snaze přesvědčit? A proč Věda s velkým „V“ nabyla tak význačného postavení na úkor vědy s malým „v“?

Když jsem tuto scénu v průběhu let sledoval, hodně jsem přemýšlel o tom, jak komunikace týkající se vědy o klimatu funguje. Nejsem odborník na lidské chování, ale viděl jsem tento proces zblízka a moje přímé zkušenosti spolu s některými univerzálními pravdami o lidech naznačují, že nejde o nějaké tajné spiknutí, ale spíše o sebeposilující sladění perspektiv a zájmů. Podívejme se postupně na nejdůležitější aktéry.

Média

Bez ohledu na ušlechtilé záměry je zpravodajství v posledku obchod, který v digitální éře stále více závisí na počtu kliknutí a sdílení. Především s nástupem internetového věku se titulky staly provokativnějšími, aby na ně lidé klikali, i když samotný článek nutně provokativní nebyl. V dnešní době se však hranice toho, co je alarmující a vybízí ke sdílení, hodně posunula. To platí zejména v oblasti klimatu a energetiky. Informování o vědecké skutečnosti, že co se extrémního počasí týče, nedošlo dlouhodobě téměř k žádné změně, neodpovídá zásadě „krváky si najdou diváky“. Na druhou stranu se vždy někde na světě najde příběh o extrémním počasí, který podpoří senzační titulek.

K mediálnímu zkreslování vědeckých poznatků přispívají i personální změny. Redakční týmy se zmenšují a seriózní zpravodajství, které jde do hloubky, je stále vzácnější. Mnozí z těch, kteří informují o klimatu, nemají vědecké vzdělání. To je obzvlášť velký problém, protože jak jsme viděli, samotné hodnotící zprávy mohou být zavádějící, zejména pro neodborníky. Reportáže na vědecká témata jsou téměř vždy příběhy s nuancemi, vyžadují čas a výzkum. Bohužel tempo zpravodajského cyklu se neustále zběsile zvyšuje a reportéři a redaktoři mají stále méně času. Rozmanitost a všudypřítomnost moderních médií zvýšily poptávku po čerstvém „obsahu“ a podnítily soutěžení o to, kdo zprávu zveřejní jako první. A stejně jako u vědců ani u novinářů profesní kodex požadující nezaujatost nedokáže zaručit, že se jí vždy podaří dostát.

Při komunikaci s novináři si uvědomuji, že pro některé se „změna klimatu“ stala zásadní věcí a své poslání chápou tak, že musejí svět před zničením lidmi zachránit. A tak je pro ně „správné“, ba povinné, aby ve svých článcích bili na poplach. Nové pracovní zařazení – „klimatický reportér“ – to ještě znásobuje. Jejich poslání je do značné míry předurčeno; pokud nemají po ruce příběh zkázy, tak se do novin (ať už digitálních, nebo tištěných) nebo do vysílání nedostanou.

Stručně řečeno, proti vyváženému informování v populárních médiích působí obecná neznalost toho, co věda doopravdy říká, dramatičnost jevů extrémního počasí a jejich srdcervoucí dopad na lidi i tlaky uvnitř žurnalistiky.

Politici

Politici vyhrávají volby tím, že vzbuzují u voličů vášně a zájem – motivováním a přesvědčováním. To není nic nového. H. L. Mencken v knize Na obranu žen v roce 1918 poznamenal: „Celým cílem praktické politiky je udržovat obyvatelstvo ve strachu (a tedy v touze po bezpečí) tím, že je ohrožováno nekonečnou řadou strašáků, z nichž většina je smyšlená.“^[15]

Hrozba klimatické katastrofy, ať už jde o bouře, sucha, stoupající hladinu moří, neúrodu nebo hospodářský kolaps, se dotýká každého. A tuto hrozbu lze vykreslit jako naléhavou (například s odvoláním na nedávný smrtící povětrnostní jev) a zároveň dostatečně vzdálenou, takže hrozivé předpovědi politiků budou prověřeny až desítky let po jejich odchodu z funkce. Bohužel klimatická věda a související energetické otázky jsou složité, složitost a nuance se však pro politická sdělení vůbec nehodí. Věda s malým „v“ je tedy zavrhována ve prospěch Vědy s velkým „V“ a pro použití v politické aréně je „zjednodušována“, což umožňuje požadovaná opatření prezentovat prostým sdělením: Eliminujte fosilní paliva a zachráníme planetu!

Je těžké vybudovat voličskou základnu pod vlajkou nejistoty. Navíc nejistota může být politickou zbraní. Někteří pravicoví politici, kteří popírají dokonce i fakt, že člověk má podíl na oteplování zeměkoule (kde věda jednoznačná je), se nezdráhají zneužívat nejistot v oblasti vědy o klimatu a nabízet je jako „důkaz“, že se klima přece jen nemění. Levicovým politikům je nepříjemné diskutovat o vědeckých nejistotách nebo o rozsahu výzvy, kterou snižování vlivu člověka na klima představuje. Místo toho prohlašují vědu za jednoznačnou a každého, kdo tento závěr zpochybňuje, označují za „popírače“, přičemž svědomité vědce, kteří prosazují méně přesvědčování a více výzkumu, házejí do jednoho pytle s těmi, kteří se otevřeně staví proti vědě jako takové. Standardní praxí je navíc naznačovat, že mnozí pravicoví politici, kteří hlásají myšlenku „klimatického podvodu“, jsou ovlivněni vazbami na průmyslová odvětví, na která negativně dopadly restriktivní regulace životního prostředí. Bohužel s rozvojem průmyslu alternativních zdrojů energie existuje i finanční motivace hlásat klimatickou katastrofu. Věda by měla být nadstranická, avšak prolínání vědy o klimatu s energetickou politikou a politikařením to zcela znemožňuje.

Vědecké instituce

Důvěra ve vědecké instituce je předpokladem naší schopnosti – i schopnosti médií a politiků – věřit tomu, co je nám předkládáno jako Věda. Pokud však jde o klima, zdá se, že se tyto instituce často více starají o to, aby věda odpovídala narativu, místo aby zajistily, že narativ odpovídá vědě. Již jsme viděli, že instituce, které připravují oficiální hodnotící zprávy, mají problém s komunikací a často shrnují nebo popisují data způsobem, který je přímo zavádějící.

Také jiné vědecké instituce nebo jejich vedoucí představitelé byli ochotni spíše přesvědčovat než informovat. Národní akademie věd, inženýrství a medicíny (NASEM) jsou neziskové organizace, které byly zřízeny Kongresem USA v roce 1863 za účelem poskytování poradenství národu. Toto poradenství poskytují převážně prostřednictvím písemných zpráv sponzorovaných federálními agenturami. Zprávy Akademií procházejí rozsáhlým autorským a recenzním procesem. Tento proces dobře znám, protože jsem dvě studie vedl, několik dalších recenzoval a šest let jsem dohlížel na všechny zprávy Akademií v oblasti technických a fyzikálních věd. Výsledkem tohoto procesu jsou zprávy, které jsou téměř vždy objektivní a kvalitní. Bohužel, jak jsme viděli, recenze národních hodnocení klimatu od akademiků (sami tato hodnocení nepíší) v letech 2014 a 2017/2018 tomuto standardu zcela neodpovídaly. Dne 28. června 2019 vydali prezidenti Národních akademií věd, inženýrství a medicíny prohlášení, v němž potvrdili „vědecké důkazy o změně klimatu“. Jediný odstavec zabývající se samotnou vědou zněl: „Vědci již delší dobu na základě vícero důkazních linií vědí, že lidé mění klima na Zemi, a to především prostřednictvím emisí skleníkových plynů. Důkazy o dopadech klimatických změn jsou rovněž jasné a přibývají. Atmosféra a oceány na Zemi se oteplují, zvyšuje se rozsah a četnost některých extrémních jevů a hladina moří na našem pobřeží stoupá.“^[16]

I když je třeba zestručňovat, jedná se o zavádějící, neúplný a nepřesný popis stavu vědy o klimatu. Spojuje oteplování způsobené člověkem s měnícím se klimatem obecně a mylně naznačuje, že za tyto změny je zodpovědný výhradně člověk. Odvolává se na „některé extrémní jevy“, přičemž opomíjí skutečnost, že většina typů jevů (včetně těch, které si člověk hned vybaví u slovního spojení „extrémní jevy“, jako např. hurikány) nevykazuje vůbec žádný významný trend. Když uvádí, že „hladina moří stoupá“, naznačuje, že to lze přičíst výhradně oteplování způsobenému člověkem, ale opomíjí skutečnost, že tento vzestup není ničím novým. Jsem si zcela jist, že toto prohlášení vydané prezidenty v tiskové zprávě nebylo recenzováno obvyklými postupy Akademií; kdyby tomu tak bylo, jeho nedostatky by byly odstraněny. Prohlášení tedy nese váhu jména Akademií, aniž by podléhalo jejich obvyklé rigoróznosti.

Pokud je komunikace o klimatických vědách takto narušena, podkopává to důvěru lidí v to, co vědecký establishment říká o jiných zásadních společenských otázkách. Jak napsal Philip Hand­ler, bývalý prezident Národních akademií věd, v editorialu z roku 1980: „… věda si udrží svůj kredit pouze tehdy, pokud bez váhání přiznáme rozsah našich nejistot a pak budeme trvat na tom, že je nutné provést další výzkum. A toto místo ztratíme, pokud budeme předstírat nebo tvrdit, že už máme všechny potřebné informace a poznatky v ruce. Vědci nejlépe poslouží veřejné politice, když budou žít podle etiky vědy, nikoli politiky.“^[17]

Vědci

Ať už pracujete pro vládu, korporaci nebo nevládní organizaci, je třeba se řídit určitým poselstvím. Na akademické pracovníky je vyvíjen tlak, aby vytvářeli výstupy, které zaujmou tisk, a zajišťovali si financování prostřednictvím grantů. Je zde také otázka služebního postupu a definitivy. A je tu i tlak kolegů: nemálo nonkonformistů v oblasti klimatu bylo veřejně odsouzeno a jejich kariérní vyhlídky utrpěly poté, co zveřejnili data nezapadající do scénáře „rozvráceného klimatu“.

Carl Wunsch, významný oceánograf z MIT, který již dlouho nabádá vědce, aby vědu vykreslovali realisticky,^[18] popsal tlaky na klimatology, aby produkovali bombastické závěry: „Ústřední problém klimatické vědy je následující: co dělat a říkat, pokud jsou vaše data podle téměř jakéhokoliv standardu nedostatečná? Jestliže strávím tři roky analýzou dat a jediný obhajitelný závěr je, že „data jsou pro zodpovězení otázky nedostatečná“, jak to můžu publikovat? Kdo mi prodlouží grant? Obvyklé řešení je překroutit výpočet nejistoty nebo ji zcela ignorovat a přijít s vzrušujícím příběhem, který převezmou New York Times.“^[19]

Vědci, kteří se výzkumem klimatu nezabývají, rovněž nesou odpovědnost. Mají sice jedinečnou možnost hodnotit tvrzení klimatické vědy, ale jsou náchylní k jevu, kterému říkám „klimatické prosťáčství“. Termín „krvavé prosťáčství“ poprvé použil Dashiell Hammett ve svém románu Rudá žeň z roku 1929; popisuje pomatené myšlení lidí, kteří jsou delší dobu vystaveni násilným situacím. „Klimatické prosťáčství“ je analogický neduh, při kterém jinak přísní a analytičtí vědci opouštějí své kritické schopnosti, když dojde na diskusi o otázkách klimatu a energetiky. Například když mě jeden z mých význačných vědeckých kolegů požádal, abych přestal „odvádět pozornost“ poukazováním na nepohodlné části zprávy IPCC, byla tato diagnóza namístě. Znamenalo to zavřít oči a zacpat si uši, což je postoj, o kterém jsem v žádné jiné vědecké diskusi neslyšel. Ať už je jeho příčina jakákoli, klimatické prosťáčství je problém. Obhajují se zásadní změny ve společnosti a utratí se biliony, to vše na základě poznatků vědy o klimatu. Tyto poznatky by měly být podrobeny intenzivnímu zkoumání a dotazování a vědci by k nim měli přistupovat s obvyklou kritickou objektivitou. A neměli by se při tom bát.

Aktivisté a nevládní organizace

Moje e-mailová schránka je plná žádostí o příspěvek do veřejných sbírek od organizací, jako jsou 350.org, Unie znepokojených vědců (UCS) a Rada na ochranu přírodních zdrojů. Pokud věříte, že existuje „klimatická nouze“, vybudovali jste na tomto předpokladu organizaci a spoléháte na to, že donátoři budou této věci nadále věnovat pozornost, je naprosto klíčové, abyste svůj projekt prezentovali jako naléhavý. Není ve vašem zájmu říkat donátorům, že klima žádné známky „rozvrácenosti“ nevykazuje nebo že prognózy budoucích katastrof se opírají o modely pochybné platnosti.

Média mají tendenci přisuzovat nevládním organizacím autoritativní postavení. Jsou to však také zájmové skupiny s vlastními klimatickými a energetickými agendami. A jsou to mocní političtí aktéři, kteří mobilizují své příznivce, shánějí peníze, vedou kampaně a disponují politickou mocí. Pro mnohé z nich je „klimatická krize“ celým smyslem jejich existence. Musejí se rovněž obávat, že je předstihnou militantnější skupiny.

Nemám problém s aktivismem a úsilí nevládních organizací zlepšilo svět nesčetnými způsoby. Ale překrucování vědy za účelem prosazování určitých cílů je neomluvitelné, zejména pokud tomu napomáhají vědci, kteří jsou členy jejich poradních orgánů.

Veřejnost

Strach z extrémních klimatických jevů je pochopitelný a obavy ze změn klimatu jsou staré jako lidstvo samo. Krátkodobé povětrnostní jevy (bouře, záplavy, sucha) společnosti stresovaly a ohrožovaly, zatímco změny trvající desítky let vyvolávaly masové migrace, nebo dokonce ničily celé civilizace. Představa, že naše chování může být příčinou těchto katastrof, je rovněž stará jako lidstvo samo – stejně jako naděje, že pokud své chování změníme, nejhorším klimatickým katastrofám se vyhneme. Již třetí kniha Mojžíšova (26,3–4) slibuje déšť a z něj plynoucí užitek výměnou za správné jednání: „Jestliže se budete řídit mými nařízeními, dbát na má přikázání a plnit je, dám vám ve vhodném čase vydatné deště, země vydá svůj výnos a stromoví na poli ponese ovoce.“

Rádi bychom si mysleli, že postoj veřejnosti ke klimatu je dnes prozíravější, ale stále se většinou jedná o bezvýhradné přijímání moudrosti seslané shora. Většina lidí není sama schopna zkoumat vědecké poznatky a nemá na to ani čas, ani chuť. Mnozí stále častěji získávají informace na sociálních sítích, kde je až příliš snadné propagovat mylné informace nebo dezinformace. A podle mých zkušeností mají lidé tendenci věřit a důvěřovat médiím, která si v oblastech mimo vlastní odbornost vybrali.

Rozhodně nepomáhá ani skutečnost, že pokusit se dnes byť jen diskutovat o Vědě s velkým „V“ znamená vstoupit na politické minové pole. Když lidem říkám některé věci, které hodnotící zprávy o klimatu skutečně obsahují, mnozí se hned ptají, zda jsem byl Trumpovým příznivcem.

* * *

Jako vědec jsem zklamán, že tolik jednotlivců a organizací ve vědecké komunitě prokazatelně zkresluje vědecké poznatky ve snaze přesvědčit, nikoli informovat. Znepokojeni byste však měli být i vy jako občané. V demokracii nakonec o tom, jak bude společnost reagovat na měnící se klima, rozhodnou voliči. Závažná rozhodnutí učiněná bez plné znalosti toho, co říká (a neříká) věda, nebo, což je ještě horší, na základě dezinformací, povedou s mnohem menší pravděpodobností k pozitivním výsledkům. Covid-19 tuto skutečnost, která platí pro klima a energetiku, stejně jako pro pandemie, dobře ilustroval, a přiměl nás k vážnému zamyšlení.

/ Z angličtiny přeložil Štěpán Kaňa. /

---

^[1]    Climate Change Statement Review Subcommittee. „American Physical Society Climate Change Statement Review Workshop Framing Document.“ American Physical Society, 20. prosince 2013, https://www.aps.org /policy/statements/upload/climate-review-framing.pdf

^[2]    Koonin, Steven E. American Physical Society Climate Change Statement Review Workshop transcript. Brooklyn, NY: American Physical Society, 2014, https://www.aps.org/policy/statements/upload/climate-seminar-transcript.pdf

^[3]    Koonin, Steven E. „Climate Science Is Not Settled.“ Wall Street Journal, 19. září 2014, https://www.wsj.com/articles/climate-science-is-not-settled-1411143565

^[4]    Pierrehumbert, Raymond T. „Climate Science Is Settled Enough.“ Slate, 1. října 2014, https://slate.com/technology/2014/10/the-wall-street-journal-and-steve -koonin-the-new-face-of-climate-change-inaction.html

^[5]    Schneider, Stephen H. „The Roles of Citizens, Journalists, and Scientists in Debunking Climate Change Myths.“ Mediarology, 2011, https://stephenschneider.stanford.edu/Mediarology/Mediarology.html

^[6]    Spencer, L., Jan Bollwerk a Richard C. Morais. „The not so peaceful world of Greenpeace.“ Forbes, 11. listopadu 1991. Celý článek dostupný na http://luna.pos.to/whale/gen_art_green.html

^[7]    Bell, Larry. „In Their Own Words: Climate Alarmists Debunk Their ‚Science‘.“ Forbes, 6. února 2013, https://www.forbes.com/sites/larrybell/2013/02/05/in -their-own-words-climate-alarmists-debunk-their-science/

^[8]    Botkin, Daniel B. „Global Warming Delusions.“ Wall Street Journal, 18. října 2007, https://www.wsj.com/articles/SB119258265537661384

^[9]    Shabecoff, Philip. „U.N. Ecology Parley Opens Amid Gloom.“ New York Times, 11. května 1982, https://www.nytimes.com/1982/05/11/world/un-ecology-parley-opens-amid-gloom.html

^[10]   Onians, Charles. „Snowfalls Are Now Just a Thing of the Past.“ Independent, 20. března 2000, https://web.archive.org/web/20150912124604/http:/www.independent.co.uk/environment/snowfalls-are-now-just-a-thing-of-the-past-724017.html

^[11]    Harris, Paul a Mark Townsend. „Pentagon Tells Bush: Climate Change Will Destroy Us.“ Guardian, 22. února 2004 https://www.theguardian.com/environment/2004/feb/22/usnews.theobserver

^[12]   Handler, Philip. „Public Doubts About Science.“ Science, 6. června 1980, https://science.sciencemag.org/content/208/4448/1093

^[13]   US Global Change Research Program (USGCRP). „About USGCRP.“ GlobalChange.gov, 1. ledna 2000, https://www.globalchange.gov/about

^[14]   AAAS. „About.“ How We Respond, 1. ledna 2000, https://howwerespond.aaas.org/report/

^[15]   Mencken, H. L. In Defense of Women. Project Gutenberg. Naposledy aktualizováno 6. února 2013, https://www.gutenberg.org/files/1270/1270-h/1270-h.htm

^[16]   McNutt, Marcia, C. D. Mote Jr., Victor J. Dzau. „National Academies Presidents Affirm the Scientific Evidence of Climate Change.“ The National Academies of Sciences, Engineering, and Medicine, 18. června 2019, http://www8.nationalacademies.org/onpinews/newsitem.aspx?RecordID=06182019

^[17]   Handler, Philip. „Public Doubts About Science.“ Science, 6. června 1980, https://science.sciencemag.org/content/208/4448/1093

^[18]   Wunsch, Carl. „Swindled: Carl Wunsch Responds.“ RealClimate, 12. března 2007, http://www.realclimate.org/index.php/archives/2007/03/swindled-carl-wunsch-responds/comment-page-3/

^[19]   Revkin, Andrew C. „A Closer Look at Turbulent Oceans and Greenhouse Heating.“ New York Times, 26. srpna 2014, https://dotearth.blogs.nytimes.com/2014/08/26/a-closer-look-at-turbulent-oceans-and-greenhouse-heating/

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.