Kardinál Schönborn při svěcení novokněží ve vídeňském dómu sv. Štěpána (2020) FOTO: katholisch.at
FOTO: katholisch.at
Přestože se celibát týká i v rámci katolické církve jenom jejích ordinovaných služebníků čili kněží, spolehlivě přitahuje pozornost široké veřejnosti. V posledních desetiletích se sice mluví o kultuře singles, lidé často žijí osamoceně a strádají nedostatkem intimity, přesto vědomé rozhodnutí a závazek nevstoupit do manželství a rezignovat na naplnění sexuální touhy v případě katolických duchovních provokuje a zneklidňuje. V českém prostředí dobře etablovaný německý historik Hubert Wolf, profesor církevních dějin na univerzitě v Münsteru, jemuž u nás vyšly už tři důležité knihy, svou poslední knihou razantně vstoupil do debaty o povinném kněžském celibátu v římskokatolické církvi, a to nejen v historickém ohledu.
Samotná debata není nijak nová, o celibátu se diskutuje od doby jeho zavedení jako závazně ukládané a kontrolované povinnosti pro diecézní kněze v západní církvi, což spadá do doby gregoriánské reformy z přelomu 11. a 12. století, s určitými náběhy k prosazování již v předchozích pěti stoletích. Zvláště intenzivně se otázka řešila v době evropských reformací, když všechny reformační církve a denominace požadavek povinného celibátu opustily, někdy výslovně a demonstrativně odsoudily. A znovu se vznikem moderny, v různých vlnách během Francouzské revoluce, posléze okolo roku 1830 a 1848, v reformních proudech německého a českého katolicismu přelomu 19. a 20. století. Opětovně na druhém vatikánském koncilu a v nedávné době v debatě okolo tzv. amazonské synody, která měla řešit nedostatek kněží v rozsáhlém teritoriu umožněním kněžského svěcení ženatých mužů.
Wolfova kniha nabízí ale něco více než jen historickou analýzu vývoje prosazení a udržování požadavku povinného celibátu pro kněze v římskokatolické církvi. Otázku celibátu chápe jako klíčový moment současných snah o reformu církve, zvláště v souvislosti s nedostatkem duchovních a s nekončící vlnou skandálů okolo sexuálního zneužívání dětí, mladistvých i řeholnic ze strany katolického kléru, stejně jako způsob, jakým se s odhaleními zacházelo. Wolf se řadí mezi ty, kteří pokládají fenomén sexuálního zneužívání za největší krizi věrohodnosti a autority katolické církve od doby reformace a rozpadu jednoty západního křesťanství.
Nechceme zde proto nabídnout tradiční recenzi, která by postupně probrala všech 16 tezí, kapitol, kde Wolf kritickou erudicí zkušeného historika a poučeného teologa probírá jednotlivé argumenty pro zavedení a obhajobu povinného celibátu, ale soustředíme se na tři problémové okruhy, ze kterých odvozuje svůj naléhavý apel na reformu mocenského uspořádání církve.
Celibát jako značka katolické církve
Ačkoliv snah po změně, zvláště v moderní době, bylo mnoho, vždy byly ze strany Říma odmítnuty. Na druhém vatikánském koncilu byla otázka zdobrovolnění celibátu vyňata papežem Pavlem VI. z programu a dva roky po skončení koncilu byl encyklikou Sacerdotalis caelibatus (1967) požadavek potvrzen jako nezastupitelný. Další dva papežové ho potvrdili, objevovaly se pojmy jako klenot církve. Jedním z důvodů k napsání Wolfovy knihy byla i snaha o „prolomení paradigmatu“ ve chvíli, kdy se otevřela debata o svěcení osvědčených ženatých mužů (viri probati), a to nejen v souvislostí s Amazonií. I kardinál státní sekretář Pietro Parolin mluví veřejně o možnosti zdobrovolnění celibátu jako čistě disciplinární, nikoliv věroučné záležitosti, zatímco posledních 40 let bylo striktně součástí výběru katolických biskupů i zjišťování, zda jsou v otázce povinného celibátu (a řadě dalších věcí) bezvýhradně konformní s oficiálním postojem. Protože se může znovu bez předsudků o věci debatovat, používá Wolf silný výraz, že „tabu padlo“.
Vzhledem k normativní roli Nového zákona se důkladně věnuje biblickým základům a konstatuje, že v případě biskupů, kněží a jáhnů rané církve se jediné omezení týkalo nového sňatku v případě ovdovění: „Nový zákon tudíž nezná žádný předpis, který by zapovídal nositelům církevního úřadu manželství.“ Celibátní zákon platný pro všechny kleriky nevychází z apoštolského nařízení a může být kdykoliv zrušen. Skutečně striktní požadavek volby mezi manželstvím nebo celibátním kněžstvím byl zaveden jako důležitá součást gregoriánské reformy 11.–12. století až na druhém lateránském sněmu roku 1139. Přestože zmiňuje více důvodů, například snahu po stabilizaci církevního majetku či zabránění dědění církevních úřadů v rodových liniích, hlavní motivy pro jeho zavedení a prosazování ležely jinde. Z hlediska biblického základu křesťanské víry a jejího pojetí člověka bylo ono oficiální odůvodnění vlastně překvapivé.
Slavení svatých tajemství a kultická čistota
Jak Hubert Wolf opřený o důkladné historické bádání dokládá, základním zdůvodněním celibátu byla po patnáct století představa kultické čistoty, podle níž duchovní nemůže slavit svátosti, především svatá tajemství eucharistie, s poskvrněnýma rukama. Hlavním zdrojem nákazy a kultického znečištění měla pak být lidská sexualita, v křesťanském kontextu dosti paradoxně i sexualita žitá v řádně uzavřeném manželství. Přestože se jednalo o archaické a nekřesťanské představy, našly své pevné místo v tradici křesťanské disciplíny a hrály i klíčovou roli při prosazování povinného celibátu. Přitom pro Ježíše není čistota kultický pojem, který lze spojit s vnějškovými projevy, jak tomu bylo v soudobém židovství, Ježíš naopak zdůrazňuje, že to, co člověka činí nečistým, jsou jeho myšlenky, špatné motivace a sobectví, nikoliv zakázané pokrmy nebo menstruující žena.
Ale postupným rozvojem kultické stránky křesťanské bohoslužby a svátostné služby ordinovaných služebníků a stále silnějším přejímáním helenistických dualistických představ, jejichž součástí bylo i pohrdání tělesnou stránkou člověka, se i v křesťanství vytvořila potřeba a požadavek čistého a neposkvrněného provádění oběti. Z presbytera se stává sacerdos, kněz-obětník ve smyslu starověkých kultur. Navíc se oproti antickým nekřesťanským kultům rituální čistota stále více redukovala na sexuální zdrženlivost, ale i tak se dlouho vyžadovala především v souvislosti se sloužením mše. Tady se Wolf může opřít o klíčové studie k dějinám křesťanského starověku, kde překvapí negativní hodnocení manželské sexuality, která je vnímána na úrovni pohlavní nepřístojnosti, a tedy hříšného jednání či poskvrnění a je pouze tolerována. Přestože na teoretické úrovní křesťanského myšlení je tělo vnímané pozitivně, koneckonců člověk směřuje ke vzkříšení těla, v praxi i spiritualitě se prosadily nekřesťanské dualistické představy.
Pro dnešní kontext je důležité, že právě v 19. století došlo k obnovení a nevídané konjunktuře kultické čistoty v podobě kultu panictví. Jako v jiných oblastech vývoje církve a společnosti v moderní době dochází k protipohybu. Když se společnost stále více demokratizuje, církev se naopak centralizuje a klerikalizuje, když se ve společnosti prosazují požadavky svobody bádání a myšlení, církev zesiluje dohled a následně represi nad myšlením v rámci církve. Podobně čím většího významu nabývá sexuální seberealizace a pozitivní vnímání těla a tělesnosti v životě lidí moderní doby, tím čistější a asketičtější museli být služebníci církve. Čím více se zrušením poddanství a nevolnictví demokratizoval přístup mnoha osob k manželství, o to více církev kladla důraz na „inscenaci neposkvrněnosti“ svých kněží. Proto nesměli věřící až do liturgické reformy druhého vatikánského koncilu při přijímání přijmout hostii do rukou, ale čistýma rukama celibátního kněze jim byla vložena do úst, proto ženy nesměly vstoupit do presbytáře, aby neposkvrnily posvátný prostor. Proto i dnes mají někteří věřící problém přijmout hostii od trvalého jáhna, protože „nevědí, co dělal se svojí ženou včera v posteli“. Ještě v roce 1954 papež Pius XII. zdůrazňoval, že kněží se zcela zdržují manželství, protože slouží oltáři a k tomu musí být čistí, neposkvrnění a cudní. Wolf zdůrazňuje, že dnes už se argument kultické čistoty nepoužívá, protože by byl v příkrém rozporu s další církevní prioritou, kterou je důraz na hodnotu manželství jako životní formy a svátosti. To ovšem znamená, že hlavní důvod pro zavedení celibátu padl.
Askeze a umrtvování jako známka pravého náboženství
Pohrdání tělesností, vlastní velké části pozdně antického myšlení, se do křesťanské církve, jejího učení a praxe dostalo i skrze snahu vyrovnat se dobové pohanské filosofii a stoickému životnímu stylu založenému na disciplinování vášní. Zatímco židovskému myšlení a Ježíši, jak ho poznáváme z evangelijních svědectví, je principiální nepřátelství k tělu a dualismus těla a duše cizí, postupně dochází k přizpůsobení pohanskému prostředí své doby, a dokonce se s ním církev snaží soupeřit a v míře asketického odříkání a rigorizmu jej i překonat a tím se prokázat jako vyšší, nadřazená forma cesty ke spáse, vykoupení od hříchu.
Všechny typy odříkání, majetek, spánek, oblékání, životní radosti i sexualitu tehdejší doba znala, křesťanství je mohlo překonat intenzitou a motivací, přičemž se pozornost stále více koncentrovala na samu sexualitu, základním etickým požadavkem zakládajícím kultickou čistotu bylo zvládnutí sexuálního pudu. Tyto principy se pak zvláště projevily v poustevnickém a mnišském hnutí pozdního starověku, které bude mít následně formativní vliv na podobu západního křesťanství prakticky po celý středověk. Přestože mniši byli v prvních stoletích laici a k ideálu oproštěnosti patřilo právě nebýt vázán důstojností kněžství, časem se ideální očekávání a nároky kladené na mnichy přenášely i na diecézní klérus. Reformní papežové z 11.–12. století, pocházející z reformních klášterů, pak tyto pro mnichy samozřejmé a dobrovolně přijaté sliby přeměnili v nucený příkaz pro veškeré duchovenstvo.
V křesťanské antropologii došlo v době okolo druhého vatikánského koncilu k postupné rehabilitaci lidské tělesnosti a sexuality, která není ničím jiným než návratem k biblickému základu křesťanské víry. Původně kladný postoj křesťanské víry k tělesnosti, který vrcholí naukou o vzkříšení těla, se měnil vlivem novoplatónské filosofie s jejím dualismem těla a duše. Tělo bylo principiálně špatné, propadlo hříchu a stalo se vězením duše. Autority jako sv. Augustin vidí hřích dokonce i v manželské sexualitě sloužícím plození dětí tak vážný hřích, že je neslučitelný s posvátnou službou kněze u oltáře. Manželský styk omlouvá pouze nutnost uchovat lidský rod a rovněž plní roli léku na chlípnost, aby se neprojevila ještě něčím horším – Kodex církevního práva z roku 1917 mluví o řízeném uspokojování pohlavního pudu, doslova „prostředek k ukojení žádostivosti“.
Na druhém vatikánském koncilu se tento pohled změnil a poprvé se něžnost a manželská sexualita hodnotí jako podstatné prvky manželství, kde vzájemné odevzdání má hodnotu samo o sobě. Manželství už není něco méněcenného a trpěného, manželská sexualita pak něčím nečistým a špinavým v protikladu s cudností panického a panenského stavu. Návratem k novozákonnímu obrazu člověka a manželství tak odpadá jeden z důvodů pro udržování celibátu. Naopak manželství coby reálný obraz Kristovy lásky k jeho církvi by dával knězi zvláštní schopnost, aby konal v postavě Krista pro církev. I zásadní církevní dokumenty jako koncilní dekret o službě kněží konstatují, že celibát je sice „v mnoha ohledech kněžství přiměřený, ale sama podstata kněžské služby ho nevyžaduje“.
Celibát a sexuální zneužívání
Zásadním problémem katolické církve posledních desetiletí je fenomén sexuálního zneužívání, především mladistvých, ze strany duchovních. Řada historiků, teologů a vatikanologů mluví o nejhlubší krizi od doby reformace, ohrožující elementární věrohodnost církve, bez níž není schopna účinně a přesvědčivě oslovit svým poselstvím druhé. Už osvícenecká kritika chápe celibát jako znásilnění lidské přirozenosti, které připravuje duševní i tělesné útrapy, vhání do šílenství a svádí k perverzním sexuálním praktikám. Ačkoliv nelze doložit přímý vztah mezi celibátem a pedofilií, podle některých odborníků například pojetí kultické čistoty jako exkluzivního znaku vlastního duchovním a dětem vytváří cosi jako výlučný vlastní sociální prostor nepřístupný zásahu a kontrole jiných společenských autorit. Dochází také k rozehrávání vlastních mocenských pozicí, které ponižují a využívají druhé. Podle průzkumů, na které Wolf odkazuje, třetina obětí byla manipulována hrozbou božích trestů, kromě tělesných a duševních poškození se tak duchovní stávají vrahy duší (slayers of the souls). Teprve po roce 2010 se objevuje skutečná vůle řešit problém zneužívání a opouští se praxe chránit na prvním místě posvátný úřad kněžství, na němž se po staletí budovala konstrukce identity katolictví.
Sice nelze doložit přímou kauzalitu mezi celibátem a zneužíváním, ale existují „nepřímé systémové souvislosti“, jako je vztah mezi psychicky nezralou potřebou blízkosti, potvrzení a sexuálního naplnění jednotlivých osob a strukturami, které to umožňují a zaručují mlčení: sakralizace osob a funkcí, systém trestání a odměňování, obrazy druhého a jejich hodnoty. Dokonce i pro Kodex církevního práva z roku 1983 není zneužívání primárně zločinem páchaným na dětech a mladistvých, ale proviněním proti závazku celibátu a Wolf soudí, že církevní právo posunulo výklad šestého přikázání z původního biblického učení „neporušíš manželství“ na veškerou sexualitu ve smyslu ideálu cudnosti a zdrženlivosti jako škole sebeovládání. Kombinace těchto prvků působí, že muži žijící ve vynuceném celibátu se nacházejí v prostředí, kde mají nadstandardní přístup k dětem, což vytváří zvýšené riziko zneužívání. Protože mnoho celibátních kněží trpí citovou izolací, osamělostí a různými psychickými onemocněními, celibát představuje rizikový faktor. Vzhledem k ideálu cudnosti se sexuální aktivita s mladistvými navíc může jevit jako méně závažné porušení celibátu než sex s dospělou ženou, s níž také mnoho kněží vychovaných v kněžských seminářích neumí jednat, jednodušší je pro ně manipulace nezralými jedinci.
Výzva k reformě a revizi některých postojů
Wolf konstatuje, že mluvit o důvodech, proč došlo k tak masivnímu zneužívání ze strany kněží, znamená připustit otevřenou debatu o sexualitě, církevní sexuální morálce a církevní mocenské struktuře. Už ve světle osvícenecké kritiky vede celibát duchovní k nesamostatnosti, historicky se jako jeden z důvodů pro zavedení celibátu jeví snaha po stabilizaci hierarchického systému katolické církve. S ženatým mužem by církevní hierarchie nemohla tak snadno manipulovat z místa na místo, navíc by kněz s oporou ve vlastní rodině byl odolnější v rámci institucionální církve. Celibát navíc vede k rozvoji solidarity vlastní stavovské skupiny a formování „elitářského klerikálního vědomí“, které začíná už v kněžském semináři. Jedním ze znaků takových společenství je absolutní loajalita dovnitř a povinnost zachovávat tajemství navenek.
Celibát pak slouží také k udržování striktního rozdělení mezi podřízenými laiky a vládnoucím klérem. Udržuje sociální strukturu katolického duchovenstva, protože znemožňuje přirozenou obnovu duchovenstva jako na evangelických a pravoslavných farách. A konečně také znamená konsolidaci aktuálně nastaveného nerovného mocenského vztahu mezi muži a ženami v rámci katolické církve. Sociální struktura katolického kléru vytváří „patogenní hierarchii“, kdy navzdory deklaracím a některým iniciativám došlo po druhém vatikánském koncilu překvapivě k ještě dalšímu posílení centralizace a hierarchizace církve. Největší slabinou „modelu striktní hierarchie“, který neodpovídá komplexitě současných společenských výzev, je pak podle sociologických a pastorálně-teologických výzkumů „absence preventivních opatření směřujících k poučení“. Podle Wolfa neplatí ani argument, že by katoličtí křesťané ženaté kněze nepřijali, podle průzkumů v řadě zemí je to právě naopak.
Hubert Wolf končí svou knihu naléhavým apelem k přehodnocení a zpochybnění celého klerikálního systému, který je v současné podobě absolutistické monarchie vynálezem až 19. století a stále více se stává neudržitelným a nefunkčním. Místo něj navrhuje vytvořit přehledné a spravedlivé církevní struktury, na kterých by se podíleli všichni věřící. S odkazem na Gerharda Kruipa, profesora křesťanské antropologie a sociální etiky na univerzitě v Mohuči, vybízí k přehodnocení celé sexuální morálky církve, kde zrušení povinného celibátu by bylo jen prvním a samozřejmým krokem. Domnívá se, že obvyklá taktika „sebeudržovacích sil systému“ problémy vysedět a ignorovat nebude stačit, ale pokud jde o naději na změnu, v dohledné době rozhodně nevyznívá jeho postoj příliš optimisticky. A to přesto, že rozpor mezi povinností naplnit příkaz nedělní mše pro všechny věřící jako jedno z církevních přikázání a neschopností církevní hierarchie tuto možnost zajistit, též trváním na pouze disciplinárním předpisu celibátu, je očividný a přitom vlastně lehce napravitelný.
Důležitý a angažovaný hlas opřený o rozsáhlé bádání
Přestože předložené teze mohou leckoho pohoršit, nejde o hlas nějakého radikála stojícího na okraji církevního společenství. Profesor Hubert Wolf patří mezi nejrespektovanější kněze a učence v německé katolické církvi, je členem řady grémií německé biskupské konference. Je duchovním, který má široce otevřené dveře i u Svatého stolce v Římě, jeho tým jako jeden z prvních dostal letos přístup do nově zpřístupňovaných složek tajného vatikánského archivu. Již dříve měl mimořádné povolení ke studiu ještě nepřístupných částí archivu Posvátné kongregace Svatého oficia (inkvizice), a sice přímo od papeže Jana Pavla II., a podobných projevů důvěry a vysokého hodnocení bychom mohli uvést ještě celou řadu.
Už vzhledem ke své stručnosti kniha nemohla pojednat všechny aspekty, například možné oddramatizování či odmytologizování kněžské služby, případně problematické zúžení výběru kandidátů kněžského stavu, kde se jediným kritériem stává spíše deklarovaná ochota než skutečná schopnost zvládnout celibátní formy života, zatímco důležitější prvky, zejména celková lidská a křesťanská zralost či dispozice ke kněžství, ustupují do stínu.
Před více než dvaceti lety nás do kněžského semináře nastupovalo šestnáct, ke svěcení jsme doputovali tři. Prakticky všichni ostatní odešli kvůli celibátu, a přitom většinou měli dobré předpoklady ke kněžské služby, řada z nich dokonce vynikající. Je otázkou, jak dlouho si může nejen česká církev podobné personální ztráty dovolit. Zdobrovolnění celibátu není jistě univerzální lék na problémy katolické církve, avšak jak ukazuje právě Wolfova kniha, není ani marginální disciplinární otázkou. Lze jen doufat, že se i další křesťanští odborníci zapojí do otevřené debaty palčivých církevních témat, a to s odvahou a erudicí vlastní tomuto německému historikovi.
Prof. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D., je katolický kněz, teolog a historik, přednáší na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde též působí jako akademický kaplan
Recenzovaná kniha: Hubert Wolf, Celibát, Praha (Prostor), 2020
