Armija Krajowa, přísaha vojáků v roce 1944. FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domain.
FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domain.
Polský protinacistický odboj ve slezském Těšínsku mapuje na lidských příbězích výborná kniha Lutyňské tango od rozhlasové a televizní redaktorky Otylie Toboly, kterou s podporou Kongresu Poláků v České republice vydalo ostravské nakladatelství Protimluv.
Kniha přibližuje na osudech obyčejných lidí polské, respektive česko-polské dějiny a představuje odpor Poláků proti nacistům na území českých zemí, který je méně známý. V tomto regionu se vymykal tím, že až na ten komunistický byl národnostně rozdělený na český a polský a ten druhý byl rozsáhlejší a pro Němce nebezpečnější. I velká část Poláků z Těšínska vstoupila do Armiji Krajowej (zemské armády), která v celém Polsku sdružovala asi 200 tisíc vojáků, kteří byli připraveni na vydání rozkazu zahájit otevřený boj s Němci. Jednalo se o největší odbojovou organizaci v Evropě a žádná česká jí nemohla konkurovat.
Za svůj masivní odboj na Těšínsku, které se stalo po přepadení Polska Německem v září 1939 přímou součástí nacistické třetí říše, mnoho zdejších Poláků zaplatilo životem.
Těšínsko, označované také jako Zaolší (podle řeky Olzy), bylo v říjnu 1938 připojeno k Polsku, a proto zdejší Poláci narukovali po vypuknutí války o rok později do polské armády. Někteří v jejích řadách padli, jiní se dostali do německého či sovětského zajetí. Na 350 z nich pak bylo mezi zavražděnými polskými důstojníky v Katyni a sovětských lágrech. Polští zajatci byli v komunistickém SSSR drženi ve svízelných podmínkách, v nevytápěných místnostech, s nedostatkem jídla a při výsleších krutě mučeni. Německé a sovětské zajetí se pro Poláky moc nelišilo.
Mnozí těšínští Poláci bojovali proti státům Osy i v zahraničních polských jednotkách, ve Francii, v Africe nebo v Itálii. Někteří z nich se pak po válce odmítli vrátit do Československa, kde se ujali vlády komunisté, a zůstali v emigraci na Západě.
Kniha ukazuje, že Poláci trpěli pod německým nacistickým útlakem daleko víc než Češi. Nacisté je brali jako podřadné lidi, kteří na tom byli jen o něco lépe než Židé. Poláci mohli absolvovat pouhých sedm tříd základní školy a krátké profesní kursy, aby tvořili levnou pracovní sílu, ve vlacích mohli jezdit pouze vozy třetí třídy, v zimě nevytopených, v tramvajích na zadních plošinách, neměli přístup do parků a na další veřejná místa. Žádná taková omezení Češi neměli. Snad jedinou společnou restrikcí byl zákaz tanečních zábav.
Ano, nacisté v protektorátu Čechy a Morava zavřeli české vysoké školy, ovšem střední školy navštěvovali Češi bez omezení a mohli absolvovat německé vysoké školy. Toto bylo Polákům zapovězeno. Brutální národnostní útisk byl nejčastější příčinou, proč jej mnozí nevydrželi a prostřednictvím tzv. volkslistů se přihlásili k německé národnosti.
Důležitý je i polský pohled na meziválečnou éru v letech 1918–1939 v tomto regionu, ve kterém žilo asi 100 tisíc Poláků. Ti se stali součástí Československa, když vítězné dohodové mocnosti rozdělily Těšínsko na dvě části, polskou a československou, ve kterém žít nechtěli.
I přes platné československé zákony, které na papíře zajišťovaly národnostním menšinám některá práva, například právo jednat v rodném jazyce na úřadech v místech, kde tvořily alespoň 20 procent obyvatel, právo navštěvovat školy s jejich vyučovacím jazykem, byla realita jiná. Poláci byli na Těšínsku perzekuováni. V době hospodářské krize byli Poláci propouštěni jako první, šikanováni byli ti, kteří dávali děti do polských škol, na místních úřadech pracovali jenom Češi, kteří neovládali polštinu. Nestačí pouhé konstatování, že Poláci v říjnu 1938 ukradli Čechům jejich území. Mělo to příčiny, o kterých je třeba mluvit.
Předností knihy je i úvod historika Mečislava Boráka, který se dlouhodobě zabývá slezskými dějinami a představuje dobové reálie, jež jsou důležité pro pochopení jednotlivých lidských osudů.
Otylia Tobola: Lutyňské tango. Nakladatelství Protimluv, Ostrava 2023.
