V Právu se 2. března do církevních restitucí pustil občan jménem Nebeský. Zopakoval stará klišé a diví se, že někteří lidé je neberou vážně. Nikdo znalý je ovšem vážně brát nemůže.

Občan si stěžuje na postoj senátorů, kteří zamítli zdanění náhrad církvím. Píše: „I přes dostatek času nebyly rozpracovány argumenty právních expertů a historiků, které byly při projednávání restitucí v chaosu a spěchu bez vysvětlení odmítány.

Nebyl dodatečně zpracován přehled finančních náhrad za nevydaný majetek a jejich výše byla stanovena pouze odhadem… Jejich kritika (senátorů) postrádala fakta, byla plná trapností, polopravd a invektiv. Nikdo z nich neuvedl, že tzv. ukradený majetek byl po celou dobu dán k užívání veřejnosti, včetně katolíků, ve veřejných institucích, v bezplatném zdravotnictví a školství.

Stát vyplácel platy kněžím a církevním funkcionářům z daní občanů i přesto, že naše společnost je ve většině ateistická. Něco takového jsem od horlivých kritiků zdanění v senátu nezaslechl. Nevím, zda se jedná o kšeft, ale morálku jsem nespatřil.“

Tolik občan Nebeský. Asi je potřeba to pořád opakovat kolem dokola, ale jak je vidět, někteří lidé se k těm informacím ještě nedostali.

Tak postupně.

Tzv. ukradený majetek. Majetek nebyl ukraden takzvaně, ale skutečně. Komunisté a spol. neustále vytahují dávno vyvrácenou historickou nepravdu o tom, že církvi prý nic nepatřilo, že měla majetek jen v užívání. Pravdivé je na tom jen to, že církev tvoří souhrn subjektů, kterým něco patřilo, takže mluvit o církevním majetku je jen zkratka, která vyjadřuje souhrn vlastněného a posléze ukradeného.

K otázce toho, komu majetky patřily, se vyslovil jasně v roce 2013 Ústavní soud: „Ústavní soud velmi zevrubnou analýzou textů dobové doktríny a soudní judikatury naopak dospěl k závěru, že úvahy navrhovatelů jsou liché a že církevní subjekty měly zásadně plnou majetkovou způsobilost a byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku. Podobným rozborem pak Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní majetek nebyl předmětem tzv. veřejného vlastnictví, jak tvrdili někteří navrhovatelé, resp. že by byl tento majetek vyjmut z úpravy vlastnického práva dle Obecného zákoníku občanského a svěřen církevním subjektům výlučně na základě veřejnoprávního titulu. Ústavní soud dokonce naopak z doktríny a judikatury soudů přijaté po roce 1948 (například stanovisko Generální prokuratury z 20. 5. 1954 nebo rozhodnutí NS sp. zn. 1 Tz 30/55) dovodil, že rovněž v tomto období neměl církevní majetek veřejnoprávní povahu a byl naopak považován za majetek soukromý (v protikladu k socialistickému vlastnictví), nikoliv majetek státu.“

„I přes dostatek času nebyly rozpracovány argumenty právních expertů a historiků.“ Rozpracovány i vypracovány byly, ovšem výsledky neposkytly žádné věcné argumenty proti restitucím a náhradám.

„Nebyl dodatečně zpracován přehled finančních náhrad za nevydaný majetek a jejich výše byla stanovena pouze odhadem.“ Vzhledem k obrovskému počtu položek a dlouhé době, která od krádeže uběhla, by něco takového bylo technicky sotva možné. V podstatě se takový požadavek jeví jen jako zdržovací taktika, aby k žádnému vracení majetku nikdy nedošlo.

Ústavní soud k tomu v roce 2013 uvedl: „Je zřejmé, že výměra původního majetku, z níž vycházela důvodová zpráva (a předchozí jednání mezi státem a církvemi), má-li být měřítkem racionality, resp. ústavnosti § 15 odst. 1, 2 zákona, nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž má rozumnou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. Ústavní soud pak neshledal neústavnost ani v právní úpravě smluv mezi státem a dotčenými církvemi.“

„Nikdo z nich (senátorů) neuvedl, že tzv. ukradený majetek byl po celou dobu dán k užívání veřejnosti, včetně katolíků, ve veřejných institucích, v bezplatném zdravotnictví a školství.“

Proč by to měl někdo uvádět, když je to naprostý nesmysl. Stát nemá budovy pro své služby zajistit tak, že je někomu ukradne. (Zdravotnictví a školství samozřejmě bezplatné nebylo, bylo placeno z daní občanů.) Stát se také zavázal, že se bude starat o církevní památky, což dopadlo tak, že řada jich skončila v troskách a vzniklé škody už nebudou nikdy napraveny. K těm daním jen poznámka: katolíci byli také občané a také platili daně a platili z nich i proticírkevní a ateistickou propagandu.

„Stát vyplácel platy kněžím a církevním funkcionářům z daní občanů i přesto, že naše společnost je ve většině ateistická.“

O to se skutečně nikdo neprosil. K tomu byla církev donucena komunistickým režimem zákonem z roku 1950, který majetek zabavil s tím, že bude duchovní platit. Bylo tomu proto, aby je měl pod kontrolou a výkon povolání podmiňoval udělením státního souhlasu. Kdo ho neměl, nesměl podle představ režimu ani odsloužit mši doma v kuchyni pro několik známých. Pak mohl být stíhán za „maření výkonu a dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi“.

Ideologicky nepohodlným se bránilo vůbec se duchovními stát. Kdo se jím stal, dostával velmi bídný plat. Řeholnice byly převedeny mimo jiné do oněch zařízení „bezplatného zdravotnictví“, kde se za směšný plat staraly o postižené, ke kterým by se nikdo jiný nesehnal.

A na závěr ještě k tomu, co občan také píše: „Nemyslím si, že se některý z nich (senátorů) zamyslel, proč většina občanů nesouhlasí s rozsahem církevních restitucí.“

Z hlediska práva je dost jedno, s čím souhlasí a nesouhlasí většina občanů. Trest smrti jsme také zrušili, ač byla většina lidí pro jeho zachování. Majetek buď někomu patří, nebo nepatří. Kdo to je, co si o něm myslíme a co s ním bude dělat, po tom celkem nikomu nic není, pokud nedojde k porušování zákonů. Pokud je většina lidí proti, tak nejspíš proto, že jsou tak mizerně informováni, jako tento morálně pobouřený občan.