Velitel Pražského povstání Karel Kutlvašr během porady. Vzadu v brýlích a v košili Jaromír Nechanský. FOTO: VHÚ / se souhlasem
FOTO: VHÚ / se souhlasem
NÁZOR / Začátek května vždy znamená připomínku výročí konce druhé světové války a s ním spojeného květnového povstání v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Specifické postavení v něm zaujímá Pražské povstání, ve kterém se od 5. května do 9. května utkali s přesilou dobře vyzbrojených a vycvičených německých jednotek civilisté, z nichž někteří neměli před válkou možnost projít základním vojenským výcvikem.
Přesto i za této konstelace a rozložení sil dokázali bojovat pražští obránci, mezi nimiž nebyli jen obyvatelé Prahy, ale i celá řada mužů a žen z obcí v okolí hlavního města i z míst vzdálenějších. Mezi bojovníky se vyskytovala i celá řada cizinců, Slováci, Rusové, Holanďané, Angličané, Bulhaři, ale i několik německých antifašistů. Výraznou roli pak sehrály jednotky Ruské osvobozenecké armády, díky nimž se povstalcům ulevilo v kritických chvílích bojů v Lahovicích, na Pankráci, v Modřanech i na jiných místech. To, že se takzvaní vlasovci museli nakonec z Prahy stáhnout, bylo výsledkem neblahého působení komunistů v politickém vedení povstání.
Komunisté, zvláště Josef Smrkovský, totiž nebrali v potaz vojenskou situaci povstalců, ale vše posuzovali výhradně v intencích politické motivace, aby hlavní zásluha o osvobození Prahy připadla Rudé armádě. Přes veškerou jejich snahu však sovětští vojáci vstupovali do již osvobozeného města a jejich boj s nacisty se zde omezil na několik lokálních šarvátek, když narazili na ustupující Němce, kteří prchali do amerického zajetí.
Oficiálně válka v Evropě skončila o půlnoci z 8. na 9. května. Všechny rozhlasové stanice vysílaly zprávu o úplné a bezpodmínečné kapitulaci Německa k této hodině. První obrněné jednotky Rudé armády dorazily do Prahy teprve ve čtyři hodiny ráno, tedy již po skončení války. Šlo o 62. a 63. tankovou brigádu 10. tankového sboru a 70. samohybnou brigádu 4. gardové tankové armády. Ostatně o tom, že sovětská vojska v Praze nebojovala, hovoří i deník 3. gardové tankové armády: „Nepřítel, aniž by kladl odpor, se v hromadných skupinách vzdal našim postupujícím jednotkám. Během dne 09.05.45 se vzdalo až 10 000 vojáků a důstojníků.“
Právě fakt, že nedošlo k osvobození města sovětskými jednotkami, byl v následujících měsících a letech, a zvláště pak po komunistickém puči v únoru 1948, příčinou perzekuce velitelů, kteří rozhodovali o obraně města v době nejprudších bojů.
A tak se velitelé, kteří byli krátce po válce vyznamenáni za svoji odbojovou činnost, ocitli v pozici vyvrhelů, kteří byli degradováni, souzeni a zavíráni. Paradoxně se tak ve vězení sešel velitel Pražského povstání Karel Kutlvašr a jeho protivník na německé straně generál Rudolf Toussaint. Jiní však dopadli ještě hůře. Jaromír Nechanský, jenž byl do vlasti vyslán z Londýna jako velitel výsadku Platinum-Pewter, skončil v červnu 1950 na komunistickém popravišti.
Jednou z výrazných skupin bojovníků, i proto, že šlo o muže, kteří byli ozbrojeni, byla skupina tvořená policisty a strážníky. Výraznou roli sehráli zvláště v bojích o rozhlas na Vinohradech, ale také v Hrdlořezích, v Braníku, na Pankráci, na Žižkově a mnoha dalších místech. Policisté na Žižkově měli k dispozici jeden z povstaleckých Hetzerů, posádku obrněného vlaku Blaník tvořili také z valné většiny policisté. V Praze bojovalo v policejní uniformě, ale i v civilu na čtyři tisíce policistů, z nichž na pět desítek položilo své životy. Po válce však byla jejich role komunisty záměrně umenšována, neboť šlo ve většině případů o muže věrné předmnichovské republice a jejím ideálům.
Dokument Několik statistických čísel z Pražského povstání, který v roce 1946 vypracovalo povstalecké velitelství Bartoš, uvádí, že „5. května 1945 činil stav živených 1716 důstojníků, 569 rotmistrů a 17 400 mužů a žen, 6. května 1946 2824 důstojníků, 780 rotmistrů a 26 062 mužů a žen, 7. května 1945 3098 důstojníků, 829 rotmistrů a 29 619 mužů a žen a 8. května 3292 důstojníků, 867 rotmistrů a 31 340 mužů a žen“. V těchto číslech však nejsou zahrnuti lidé, kteří se podíleli na stavění barikád, lidé, kteří byli nacistickými vojáky zajatí či internovaní. Čísla však zcela neodpovídají skutečnosti. Sice jsou s rostoucím poznáním o oné době neustále zpřesňována, ale zcela přesný počet lidí aktivně se účastnících povstání znát nikdy nebudeme. Bohužel se nikdy nedozvíme ani identitu některých obětí, a tak pomníčky či náhrobky i nadále ponesou označení „neznámý bojovník“ a někteří padlí zůstanou neznámí navěky.
K přesnému určení některých konkrétních osudů nepřispívá ani to, že na mnoha místech došlo v proběhu let k nové výstavbě či se zcela změnil vzhled konkrétní části Prahy a některé pomníčky či pamětní desky byly přeneseny na jiná místa, aniž by u nich bylo upozornění, že původně byly instalovány jinde. To je zvláště případ okolí dnešního Barrandovského mostu, kde probíhaly těžké boje, které si vyžádaly mnoho obětí. Ovšem tamní pomníčky byly povětšinou zcela zlikvidovány a jména, která na nich byla zachycena, jsou nově uváděna na pomníku nedaleko zlíchovského kostela.
K podobně masivním změnám došlo na Pankráci a v jeho okolí v souvislosti s výstavbou metra. I zde mnoho památek na padlé bojovníky neodvratně zmizelo. Smutné však je, že část pamětních desek byla bohapustě ukradena a prodána do sběrných surovin, jako se tomu stalo například s velkým pomníkem padlých bojovníků na Barrandově, některými deskami ve Vršovicích, na Žižkově i jinde. Některé další pak byly ze zdí sejmuty při rekonstrukci domů a na svá místa se následně již nevrátily.
