V aktuálním čísle Revue FORUM najdete jedinečný dokument – přehled obětí komunistických procesů, tedy těch, které tehdejší režim poslal na smrt. Po únoru 1948 bylo vykonáno 262 poprav. Patří sem i třináct členů KSČ, kteří byli odsouzeni k trestu smrti po tzv. procesu se Slánským.
Konkrétně 227 osob bylo popraveno z politických důvodů, za velezradu a špionáž. Právě sem patří i doktorka Milada Horáková, kterou komunisté zavraždili 27. června 1950. Tomuto výročí se aktuální Revue FORUM také věnuje. Všechny popravené ale připomínáme proto, že v tento den, 27. června, si připomínáme Den památky obětí komunistického režimu.
Mezi oběti tohoto zločinného režimu ale samozřejmě nepatří pouze popravení, ale také všichni, kdo zemřeli v komunistických lágrech či kvůli následkům věznění a mučení, ti, kteří byli zastřeleni na hranicích, a mnozí další.
Relativizátorům protiprávnosti komunistického režimu, kteří jej vykládají oproti nacismu třetí říše jen jako jeden z možných společenských systémů, jehož legitimitu tvořila třeba účast pracujících na prvomájových průvodech nebo faktické mlčení společnosti k zakotvení vlády jedné strany, se pletou pod nohy komunistické zločiny. Proto o nich neslyší rádi. Popravy politických vězňů je těžké vykládat jako součást „společenského konsensu“. Povědomí o komunistickém teroru je proto podstatnou složkou současného úsilí o obranu demokracie.
Teror z padesátých let přitom není žádným vychýlením z normálu komunistického režimu, ale jde o jeho integrální součást a logickou fázi, která plyne ze samotné teorie, jak ji v Rusku vyvinul z absurdní školy radikálního marxismu zakladatel státního terorismu Vladimir Iljič Lenin. Jedná se o potlačování rozsáhlých skupin obyvatelstva na principu třídního boje. Justiční vraždy a zavírání odpůrců režimu je systémovou součástí komunistické víry, třebaže na sebe v různých obdobích bere příznivější převleky a zaklíná se lživými humanistickými motivy. Právě kvůli této lži část intelektuálů nebyla a dosud není schopná učinit zasloužené rovnítko mezi komunismem a nacismem.
Režim české normalizace, podobně jako předchozí krátká éra socialismu s lidskou tváří, zavíral své odpůrce o něco méně a k politickým vraždám či teroru docházelo ojediněle a nebo zcela tajně. Proto vzniká dojem, že na tato období se nemá vztahovat přísné razítko totality nebo protiprávnosti. Taková pavědecká vášeň má ale zcela zřetelný efekt. Opravňuje současný návrat struktur a lidí spojených s diktaturou zpět k moci. A v dalším sledu podráží západní a demokratickou orientaci České republiky. Proto je nutné všechny tyto zločiny připomínat.
