Europoslankyně Kateřina Konečná a mladí komunisté FOTO: Mladí komunisté KSČM
FOTO: Mladí komunisté KSČM
Komunisté už řadu let řeší omlazení svých stranických kádrů. Je to logické. Průměrný věk členské základny komunistické strany je hodně nad 70 let, a pokud se to má změnit a partaj má navenek působit alespoň trochu svěžím dojmem a ne jako přízrak z minulosti, těžko se to může obejít bez mladých tváří. Jednou z nich je předsedkyně Komise mládeže Ústředního výboru KSČM Petra Prokšanová, která právě omlazení Komunistické strany Čech a Moravy velmi silně prosazuje. Mládí ovšem není všechno a samo o sobě není lékem na veškeré problémy, které komunistickou partaj v současné době trápí.
Petra Prokšanová, která má v letošních podzimních volbách kandidovat na komunistické kandidátce do sněmovny ze čtvrtého místa v Praze, napsala do Haló novin článek s krásným titulkem KSČM se omlazuje v potu tváře. Prokšanová v něm členům a příznivcům komunistické strany oznamuje asi následující: Žádoucí omlazení v partaji probíhá, ale pokud nemá zůstat někde na půli cesty, musíme přidat, protože zatím je polovičaté a nedotažené.
Šéfka komunistických mládežníků píše: „Je stranickým evergreenem posledních let volat po omlazení. Omlazení stranického aparátu, omlazení kandidátek, omlazení komunikace s veřejností… A zdá se, že alespoň někde se skutečně blýská na lepší časy. Jinde však stále nejsme schopni překročit svůj vlastní stín. Někteří soudruzi a soudružky se dál křečovitě drží otěží, ačkoliv už ztrácejí dech a neúprosně letící běh dějin jimi smýká prašnými cestami sociálních sítí a veřejného mínění,“ kritizuje zasloužilé funkcionáře Petra Prokšanová.
Je přitom jasné, co po nich mladá komunistka chce a jakým směrem je tlačí. Ve své nelítostné partajní kritice jde směle k cíli a ohledně zkušených a desítkami let prověřených spolustraníků lamentuje: „Nevidí, neslyší, nedbají. Nedokáží důstojně ustoupit do ústraní a převzít role mentorů, kterou mladí tak zoufale potřebují a které by se jistě zhostili s grácií. Škoda. Současný stav neprospívá vůbec nikomu. A nejméně lidem, jejichž zájmy má komunistická strana hájit,“ pokračuje ve svém útoku na gardu starých komunistů předsedkyně Komise mládeže ÚV KSČM.
Je vtipné, že velmi expresivní sousloví, které Prokšanová používá: „Ztrácejí dech a neúprosně letící běh dějin jimi smýká prašnými cestami sociálních sítí a veřejného mínění“ je úplně stejného druhu jako ta, která najdeme ve slovníku bývalého místopředsedy komunistické strany Josefa Skály.
Koncentrovaná zloba a nakvašenost
Pokud je přitom někdo ztělesněním soudruha, který nedokáže ustoupit do ústraní a který se neustále křečovitě drží na scéně, je to právě Skála, který vstoupil do Komunistické strany Československa v roce 1970 a který se chce i v letošním roce ucházet o post předsedy KSČM. K tomu je nutné dodat, že vedle europoslankyně a místopředsedkyně strany Kateřiny Konečné patří Josef Skála mezi hlavní a nejvýraznější kandidáty usilující o místo v čele komunistické partaje.
Připomeňme některé Skálovy obraty – třeba ty z jeho nedávného textu o někdejším členovi Evropského parlamentu Miloslavovi Ransdorfovi: „pravdoláska“ se pasovala na kámen mudrců; mrákoty „postkomunismu“ schlíply v nejapný žert či samoděržavím mamonu cloumá tektonická krize.
Slovní spojení Josefa Skály jsou přitom svou urputností, sveřepostí a koncentrovanou zlobou a nakvašeností jako vystřižená z dob, kdy komunisté pod vedením svého generálního tajemníka Klementa Gottwalda za první republiky štvali proti tehdejším stranickým konkurentům v Národním shromáždění.
Obraz, který najdeme u Petry Prokšanové, je ze stejného ranku. Jistě je to zatím jen slabý odvar toho, co předvádí její protřelý a letitý soudruh Skála, stejné jádro se ovšem nezapře. V tom je nakonec volání po omlazení představitelů a funkcionářů Komunistické strany Čech a Moravy lehce paradoxní. Rozdíl mezi mladými a starými komunisty totiž ve výsledku není tak velký, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Vstříc novým zítřkům
Prokšanová ve vztahu k mladým komunistům ve svém článku dále uvádí: „Pojďme to ale vzít z toho pozitivního konce a hleďme vstříc novým zítřkům. První vlaštovkou omlazování byla nezvykle mladá kandidátka do evropských voleb v roce 2019. Ta sice nepřinesla závratný úspěch, ale udržela téměř stejný počet hlasů jako ta v roce 2014, což je v kontextu neustále klesajícího počtu voličů KSČM v krajských i poslaneckých volbách rozhodně skvělý výsledek.“
Zde je vidět další charakteristický rys, který mají komunisté bez ohledu na svůj věk společný. Šéfka mladých komunistů se zde dopouští jasného argumentačního faulu, protože opomíjí jednu zásadní věc, a to velikost volební účasti. Ta v evropských volbách v roce 2014 byla 18,2 procenta, kdežto v těch zatím posledních byla výrazně vyšší – 28,72 procenta. Jinak řečeno v jedněch volbách bylo odevzdáno něco málo přes 1,5 milionu platných hlasů a ve druhých více než 2,3 milionu hlasů.
Pokud se tedy stalo to, že KSČM měla v předminulých volbách 10,98 procenta a v posledních jen 6,94 procenta, ale počet hlasů získala přibližně stejný, je to pouze kvůli celkové volební účasti, která byla v druhém případě o dost vyšší. Takže když to Prokšanová srovnává s klesajícím počtem voličů KSČM v krajských i poslaneckých volbách, nemá to žádnou vypovídací hodnotu, protože tam nebyl tak velký rozdíl ve volební účasti mezi jednotlivými volbami.
Stačí se podívat, jakého volebního výsledku dosáhla v evropských volbách v roce 2014 koalice TOP 09 a hnutí STAN – 15,95 procenta a přes 241 tisíc hlasů, o pět let později to bylo jen 11,65 procenta, ale více než 276 tisíc hlasů. Takže i zde se promítla celkově vyšší volební účast v roce 2019.
Petra Prokšanová se to pokusila vyložit jako zásluhu mladých komunistů, kteří ve větším počtu figurovali na tehdejší evropské kandidátce KSČM. Skutečnost je ale taková, že šlo jen o to, že celkově v těchto volbách dorazilo k volebním urnám více lidí než v těch předchozích.
Petra Prokšanová si tak počíná čistě účelově a vybírá si jen to, co se jí hodí, čímž dokazuje, že v tom hlavním se mladí a staří komunisté neliší. Psal to ostatně už Karel Čapek ve svém slavném textu Proč nejsem komunistou: „Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. Tím je vinen společenský řád. Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou.“
